Dokumentární filmy FAMU

V září se na Filmové akademii múzických umění konaly projekce školních snímků studentů bakalářského cyklu Katedry dokumentárního filmu. Některé budou k vidění na MFDF v Jihlavě, většina pak na letošním Famufestu.

Hormonální akvárium

Bakalářský film Veroniky Janečkové PRAVZTAHY (původně DOMOFF) zachycuje její odchod z domácnosti, kterou pět let sdílela se svou babičkou. Hlavním tématem je stáří a obtížné soužití dvou žen. Stará paní, s níž zřejmě nebylo lehké vyjít, se v okamžiku hrozícího osamění pokouší získat soucit své vnučky a její setrvání, avšak neúspěšně. Pro mladou režisérku nebyl otevřený pohled do vlastního soukromí jistě lehký, jde o velmi citlivé téma. Navíc způsob, jakým se svou babičkou hovoří, jitří pochybnosti, kdo z této dvojice je ve vzájemných předhůzkách více v právu. Zdá se, že se Janečková při záznamu únavných a leckdy nepříliš důstojných rozepří příliš nestylizovala a zpodobnila se také sebekriticky jako pragmatická mladá žena, která nehodlá dělat ve vztahu ke staré příbuzné příliš velké ústupky. Komorní ladění snímku a formální střízlivost byly dobrou volbou.

Bohdan Bláhovec svůj bakalářský snímek FILM S HENDIKEPEM natočil o ještě intimnějším tématu: o svém hendikepu (dětské mozkové obrně) a o traumatu, který pro něj znamenal pobyt ve školce pro postižené děti. Budovu stacionáře po Listopadu koupila jeho rodina a jeho strýc v něm provozuje masážní salón, ve kterém pracuje několik thajských žen. Režisér bolestný motiv někdejší separace tělesně postižených propojil s tím, že skupina cizinek dnes na témže místě také žije v jisté izolaci. Bláhovec svůj film pojal, cituji, jako „dokumentární egozpěvohru s hendikepem“. A skutečně v něm zpívá a tančí, podobně zapojil též svou matku, thajské masérky a dva tělesně postižené, zprostředkované prý castingovou agenturou. Úvodní věta „velmi nerad bych ve vás vzbuzoval soucit“ je sice sporná (tvůrce podle mého soudu s touto diváckou emocí stejně pracuje), ale muzikálový přístup s chytlavými melodiemi a vtipem improvizace je šťastně zvoleným způsobem, jak pojmout dané téma novátorsky.

Jan Šípek bakalářským filmem KAMERA V HLAVĚ portrétuje svého někdejšího spolužáka z gymnázia, interovertního skladatele elektronické hudby a svérázného spisovatele. Mladý muž, psychicky poněkud labilní, se prý cítí být kamerou, jež přenáší zprávu o našem světě kamsi do neznáma. Václav H. je ale zřejmě zajímavějším člověkem, než jak jej nakonec zachytil Jan Šípek. Ten o svém hrdinovi bohužel poskytuje příliš málo „základních údajů“. Huhňavé domlouvání se o tom, co a proč se natáčí, jež tvoří většinu snímku a za které může spolu s portétovaným také režisér, dílo napíná k prasknutí. Hlavně místa s použitím Václavovy hudby a poetické scény s dívčími postavami a hlasy jsou nakonec nejzdařilejší, protože u některých slibných reálných situací pravděpodobně selhávala technika či řemeslné filmařské dovednosti.

Urban Arsenjuk se ve svém bakalářském snímku SOUŘADNICE PAMĚTI zabývá násilnostmi, kterým koncem druhé světové války a krátce po ní padlo v Jugoslávii za oběť několik desítek tisíc lidí. Veškerou vinu Arsenjuk přičítá komunistům, problém je ale mnohem složitější: v zemi tehdy probíhala krutá občanská válka, mající politické i etnické příčiny. Režisér vytvořil snímek jednostranný i výběrem osob, které tu promlouvají (potlačen je hlavně problém kolaborace). Pro české publikum je nepříjemné už to, že nebude seznámeno se základními fakty – tím snáze může být filmem manipulováno. Snahy o obrazové ozvláštnění jeho sdělení na problematičnosti dílka nic nemění.

Film s hendikepem

Z letošních bakalářských dokumentů FAMU působí nejkonvenčněji třicetiminutový snímek Iva Bystřičana TRVALÉ BYDLIŠTĚ PRAHA o tématu pražského bezdomovectví. Je to ovšem jednoduchost prospěšná a navýsost funkční. Bystřičan v rámci jednoho dne prochází se svým výrazným průvodcem z řad bezdomovců několik pražských lokalit příznačných pro dané téma, některé scény jsou podány z perspektivy policejní kamery při zásazích proti mužům a ženám bez přístřeší. Dva kontrastní postoje k tématu zaznívají v názorech primátora Pavla Béma (tvrdé, disciplinační, populistické) a někdejšího ředitele bohnické psychiatrické léčebny Ivana Davida, jehož střízlivý a sociálně citlivý pohled oponuje spornému přístupu současného magistrátu k bezdomovcům. Ivo Bystřičan se netají svými sympatiemi k lidem na okraji, práci řadových policistů ale ukazuje netendenčně. Snímek je po všech stránkách dobře zvládnutý a patří mezi několik málo letošních filmů bakalářského cyklu FAMU, které mohou bez dalšího vykročit na festivaly i do programu České televize.

Z dokumentárních prací druhého ročníku upozorněme nejdříve na nenápadný skvost, krátký film Lukáše Kokeše POKUS O DUCHOVNÍ NÁPRAVU OPRAVÁŘE TELEVIZÍ JOSEFA LÁVIČKY V DEVÍTI OBRAZECH. Autorský portrét ukazuje vesnického pijana, jemuž farář poskytne náboženskou příručku odrazující od nezřízenosti v pití alkoholu. Piják – podle všeho beznadějný – je lapidárně vykreslen několika scénami, které – kdyby v nich nebyly občas slyšet režisérovy pokyny natáčenému – by se mohly blížit filmovým obrazům Ulricha Seidla. Takto je to spíše filmová zkratka toho dobrého z Bohumila Hrabala, což vůbec není málo. Přinejmenším scéna, v níž se malebně odpudivý alkoholik koupe v rybníce, aspiruje do pomyslného zlatého fondu české kinematografi e.

Podobný portrétní talent prokazuje také Klára Tasovská v krátkém filmu o českém vynálezci a světoběžníkovi Stanleym Povodovi MEMORY RECALL. Lapidární, anglicky pronášené hrdinovy komentáře fotografi í prokládají scény, kdy s vlastnoručně sestrojeným detektorem kovů pokouší štěstí na bizarních místech. Malý, ale cenný střípek do mozaiky zvláštních českých osudů. Nápaditá je Tasovská i v předepsaném žánru druhého ročníku „hrané etudy v ateliéru“. Nad osmiminutovým snímkem HACAN jsem se domníval, že zůstala ve srovnání se svými kolegy nejvíce dokumentaristkou a že zachytila skutečnou scénu ateliérového focení vietnamského novomanželského páru a jejich svatebčanů. Výroky, které zaznívají, nejsou překládány, dění – navzdory odlišným kulturním zvyklostem – je obecně srozumitelné. Pokládám to za sondu nejen o tom, jak vietnamská komunita prožívá sváteční chvíle, ale také o obrazových médiích jako takových. Až od editorky Andrey Slovákové jsem se dozvěděl, že svatebčané byli najatými herci. Na mém hodnocení to nic nemění – můj omyl je trapný, leč režisérce snad může být ke cti.

Rozálie Kohoutová v portrétním cvičení VELMISTR zachytila Davida Navaru, třiadvacetiletého českého šachového šampiona. Pokusila se ukázat jeho jinakost, což u plachého mladíka, přistupujícího k realitě hlavně prostředky formální logiky, zřejmě nebylo příliš obtížné, zvláště když ho znala z dětství, kdy byla sama šachistkou. Kohoutová naštěstí dokázala pracovat s omezeností schématu, které zvolila. Portrétovaný se proti němu několikrát přímo ohrazuje, hlavně když „dostane za úkol“ zkusit asociovat šachové fi gurky ke zvířatům či rostlinám. Hle, jak krásný výrok mladý, i k sobě samotnému nesmlouvavý šachista filmařce poskytl, když se jej ptala na důvody jeho zdrženlivosti k dívkám: „Nijak zvlášť rád se nemám a představte si, že se zamiluji do nějaké slečny. Budu jí přát, aby žila s člověkem, kterého nemám nijak zvlášť rád?!“.

Kláry letní tábor

Společenskou závažností vyniká třináctiminutové cvičení „autorská reportáž“ Petry Nesvačilové KLÁRY LETNÍ TÁBOR. Pojednává o situaci v jedné věřící jihočeské rodině, jíž se po sedmi letech vrací dcera z kláštera. Snímek přináší jedinečné výjevy nechtěně komického kázání nervózního a hlavně velice přízemního kněze o „hrozném otroctví dnešního lidstva„ a potřebě oběti v podobě kněžské či řeholní služby. V bigotním prostředí se filmařům zpravidla pracuje těžce, proto si asi nelze moc stěžovat, že tu o mnohém referuje jen sestra mladé řeholnice, k daným poměrům hodně kritická.

Zajímavým torzem je třináctiminutové cvičení „můj pohled“ od Mariky Pecháčkové. Snímek SOFA zachycuje krajně sebevědomého mladého psychologa, který se chlubí úspěchy a „osobnostní vyzrálostí“, zatímco se dětinsky raduje z toho, že bude hlavní postavou filmu. Autorka jako by se nerozhodla, zda se bude zabývat více jím či sama sebou, a film se proto navzdory své krátkosti trochu rozpadá, přesto je slibný. Propracovaný delší portrét takového „hrdiny naší doby“, to by bylo něco! Pokud zatím hlavně dopomohl autorce, jež zřejmě byla klientkou onoho narcistního yuppieho, k náhledu, že jí k usebrání lépe poslouží vlastní pohovka než terapeutovo rudé sofa, ani to vlastně není málo. Rozpačitým dílkem je desetiminutový snímek 20 RAN od Jaroslava Kratochvíla, který líčí průběh sázky, v níž chlapecký režisér a další, údajně „také chudý“ muž zkoušejí vyhrát na jednom podnikateli milión korun. Jelikož je sázka na úspěch v partii minigolfu nastavena značně nereálně, vyhrává „bohatý“, což je v závěru glosováno konvenčním způsobem. Do „metafory bohatství jedněch a chudoby druhých“, jíž chce film být, chybí mnoho. Autorovou „parketou“ možná budou spíše lehčí televizní žánry, jak ukazuje jeho hraná etuda POSLEDNÍ PŘÍPAD MAJORA ZEMANA, která je sice prostinkou, ale obstojně provedenou anekdotou.

Výrazným talentem se zdá být starší studentka dokumentární tvorby na FAMU Tereza Tara, jejíž loňský film HORMONÁLNÍ AKVÁRIUM právem sklidil několik cen. Její film LED-VINY je autoportrétním zachycením vlastní cesty za léčbou vážného onemocnění. V dobře zvládnutých zkratkách vidíme, jak se režisérka podrobuje různým alternativním procedurám: na kursu sebepoznání, u léčitele nebo terapeutky. V rozhovorech s ní zaznívají také „prenatální vzpomínky“ velké překvapivosti i značných poetických kvalit. Ze souboru filmů, které jsem mohl v září vidět na projekcích FAMU a u většiny později znovu na DVD, je patrné, že Tereza Tara dává více než většina jejích spolužáků důraz na dokonalost vizuální a hudební stránky svých snímků. Zmíněná múzičnost, tentokrát až jisté – ovšem nebanální, funkční – estétství, je dobře patrná v Tařině ateliérové hrané etudě POČETÍ, v níž zčásti použila týchž terapeutických hovorů o vlastní individuální a rodinné historii jako ve filmu LED-VINY.

Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech

Od většiny bakalářských dokumentů FAMU se letos velmi odlišují také dva ročníkové filmy Petra Hátleho. Pod žánrovým cvičením autorského portrétu představil svérázný desetiminutový snímek DAS KONZEPT (ULRIKE MEINHOF), v němž z extremismů minulého století ironicky předvádí nejen manifest německé teroristky z RAF, ale i technokratickou posedlost. Využívá k tomu například výjevy a zvuky spojené s pyrotechnikou a připomínku slonice Topsy, jejíž popravu elektrickým proudem navrhl i filmově zachytil Thomas Alva Edison.

Hátle hodně pracuje s psanými hesly a různými formami montážních a zvukových ataků; připomíná některé radikální Godardovy filmy a snímky latinskoamerické revoluční kinematografi e. Totéž platí o jeho ateliérovém cvičení HEROES. Bylo by skvělé, kdyby režisér své sarkastické, formálně bohaté postupy dále rozvíjel, český film by to určitě obohatilo.

Mladému filmaři by nicméně prospělo více kázně. Například že jsou dětské postavy rámující DAS KONZEPT (ULRIKE MEINHOF) „dvěma uprchlíky z výchovného ústavu“, to sám od sebe pochopí asi jen málokterý divák. Nutná je tedy pečlivější dramaturgie. Totéž platí o překladu německých textů: kupříkladu Ulrike Meinhofová neříká, že děti potřebují „jednu skutečně stabilní stranu“, ale stabilní „vztahy“. Nedbalost škodí i některým dalším školním filmům FAMU: v hrané etudě Jaroslava Kratochvíla je herec jednou označen za Radima Knappa, podruhé za Radima Knuppa; jiní studenti mají v titulcích povážlivosti stylistické, hlavně slovosledné.

Na žádné zobecnění si nad zmíněnými bakalářskými snímky Katedry dokumentárního filmu FAMU netroufám. Takže jen pochválím, že při značné rozmanitosti autorských přístupů mají mladí tvůrci nadále silný zájem o závažná osob ní a sociální témata.