Politický duel

Vít Klusák a Helena Třeštíková na téma českého politického filmu

Česká cesta (Martin Kohout, 2014) uváděná v sekci Works in Progress

Otázka angažovanosti autora filmu je pro Čechy trochu komplikovaná. V minulosti totiž veškeré umění angažované být muselo. Tlak, cenzura, hledání politických metafor, to byla praxe dokumentaristů před rokem 1989. Po sametové revoluci tedy bylo vcelku pochopitelné, že angažovanost politická ustoupila angažovanosti poetické. Politický dokument hledal dlouho cestu, jak porazit nedůvěru diváků vůči jasným politickým postojům. Dnes se naopak zdá, že kdo není v jistém smyslu politický, nedostane se se svým filmem ven, protože k filmové básni se jen stěží dělá diskuse. Co je politický dokument pro Helenu Třeštíkovou, která krátce působila jako ministryně kultury? A pro Víta Klusáka, jehož filmy se probíraly i na jednání českého parlamentu?

Vít Klusák

Předem se omlouvám, ale mám potřebu polemizovat s podstatou samotné otázky. „Politický dokument" bude nejspíš pleonasmus, neboť dokumentární film je ze své podstaty politický, a to i tehdy, když zrovna nepojednává o životě na stranickém sekretariátu. Jakmile film-dokument pojímá nějaký fenomén skrze živé lidi v konkrétním systému, tak je to zpráva nejen o osobním, ale i veřejném, sociálním, politickém… Programově apolitické filmy jsou většinou blbiny, které nic neanalyzují, ale popisují, konstatují, betonují status quo. Málokdo by asi zařadil Velkou noc Petra Hátleho mezi explicitně politické filmy, dokonce to větší část publika pobouřilo, že se autor nechoval k postavám z okraje společnosti empatičtěji, že je nelitoval. Prý je až příliš obnažil. Jenže v tom se právě Hátle zachoval sociálně nepředpojatě, postavil bezdomovce a štětky na roveň všem ostatním, přerovnal společenské uspořádání alespoň ve svém filmu.

A jak se politickým filmům daří v Čechách? Patří se říct, že ničemu, co polemizuje se zaběhlým stavem, se příliš nedaří. Ono se totiž vždycky víc daří nesmyslům – stačí se podívat do sféry hraného filmu. Navíc se velká část publika dokumentů domnívá, že  kdo se kriticky vyjadřuje k dnešku, tomu se stýská po době minulé. Osobně se domnívám, že to nejpekelnější z dědictví komunismu je právě tohle: z obavy, aby vás veřejné mínění nešouplo mezi přívržence KLDR a Putina, je lépe nekritizovat současné poměry, třeba americkou zahraniční politiku. Zažili jsme to s Filipem Remundou na vlastní kůži, když jsme točili o hádkách kolem umístění amerického radaru do Čech. Já si pak znovu vyslechl, že jsem bolševik, když jsem dokončil film Vše pro dobro světa a Nošovic – jak jsem si mohl dovolit postavit „rudé vesničany" proti úspěšné nadnárodní korporaci? Dotyčného novináře nezajímalo, že lidé z Nošovic jsou ti nejméně rudí, pole jim totiž naposledy brali právě komunisti. Do třetice všeho dobrého jsem se dočetl, že jsem komunista kvůli Dělníkům bulváru. Když nerespektuji tržní principy poptávky a nabídky, patřím na Kubu. Dokud čas neodvane tohle novodobé svazáctví, kdy se filmy posuzují ideologicky, a tudíž hystericky, nebude se v Čechách dařit nikomu, ani dokumentu.

Helena Třeštíková

Nikdy jsem se nezabývala podrobnějším zkoumáním dokumentů s politickými tématy a zadání z redakce mě překvapilo. Nejdřív jsem se chtěla omluvit, že nemám čas, ale pak jsem ten úkol vzala jako výzvu zamyslet se nad fenoménem politický dokument. Následující text je třeba brát jako pár mých rychlých a ryze osobních poznámek.

Český mír (Vít Klusák, Filip Remunda 2010)

Politický dokument u nás nemá dlouhou tradici. Před rokem 1989 se označení politický dokument rovnalo propagandistický film plný frází, kterým nikdo nevěřil. Dělat politický dokument tehdy znamenalo de facto prostituci, protože to byla práce obvykle dobře placená, ale tematicky striktně daná vládnoucí, nezpochybnitelnou ideologií. Nikdy bych se do ničeho takového nepustila, bylo mi to z duše odporné. Takové filmy vznikaly z povinnosti propagovat politiku komunistické strany a tato povinnost byla přísně daná v každém dramaturgickém plánu – jak televize, tak Krátkého filmu, tehdy jediných producentů dokumentů. Nechuť a odpor k politice a ideologii vedla naši generaci k práci na filmech se sociálními tématy a tomu jsme většinou zůstali věrni i po roce 1989. S výjimkou pár filmů, které by se za politické daly označit, ale většinou se zabývaly totalitní minulostí a nikoli aktuální politikou, například snímky Ztracená duše národa či Sladké století. Filmy řešily konflikty minulé a už zpracované a jejich ideologické znaménko bylo dané – odpor ke komunistické totalitě.

Dnes se začíná politickému dokumentu u nás dařit a mám radost, že se jím zabývají především mladí režiséři. To jsou lidé vstupující do profese už ve zcela svobodných podmínkách, nejsou poznamenáni jakoukoli nadiktovanou politickou doktrínou, ale ani idealistickou dobou devadesátých let. Nemají potřebu vyrovnávat se s minulostí a žijí živou současností. Politika je přirozeně zajímá, jsou odvážní, nekompromisní. Točí živé konflikty, kde není žádná daná pravda, vše je zkoumáno a podrobováno analýze.

Navíc jsou většinou absolventy filmových škol a mají dobrý přehled o dění ve světovém dokumentu, kde má politický dokument dlouhou tradici. Na FAMU inspiruje studenty k politickým tématům především profesor Karel Vachek, jehož vlastní tvorba se sice politikou také zabývá, ale jeho filmy bych označila spíš za filozofické eseje než politické dokumenty. Dnešní režiséři politických dokumentů jsou průkopníky žánru u nás a vlastně testují jeho možnosti. Vlnu politických dokumentů nastartovali Filip Remunda s Vítem Klusákem Českým snem, Českým mírem a pokračují dál až k Českému žurnálu. Na této dvojici si cením především toho, že mají vlastní jasnou dramaturgickou linku, kterou si stále drží. Jsou to filmaři – aktivisté, což je novum českého dokumentu. Jejich filmy se občas podobají zápasu, kdy současně dva muži ozbrojení kamerami útočí na své objekty, ale výsledky jsou rozhodně zajímavé a budí diskuse. Martina Marečka vnímám také jako aktivistického filmaře, ale klidnějšího před kamerou a důsledně domýšlejícího svá témata.

Pavel Koutecký točil 10 let prezidentství Václava Havla (Občan Havel, dokončil Míra Janek) a dostal se k němu tak blízko, jak se to už těžko v budoucnu někomu k politikovi podaří. Bylo to dáno tolerancí Václava Havla ke štábu, kterému důvěřoval. Film je ryze observační a jeho vnímání je ve značné míře určeno vztahem diváka k Václavu Havlovi. Pro budoucnost bude tento materiál strašně důležitý.

Zásadními politickými tématy jsou rostoucí rasismus a neschopnost státu si s ním poradit (Tereza Reichová), téma divoké privatizace devadesátých let (Martin Kohout), nezaměstnanosti (Vít Janeček). Zajímavý byl pokus Daniely Matějkové zaznamenat turbulence ve Straně zelených. Film měl několik verzí, žádná nebyla považovaná za definitivní, dosud nebyl ukončen. Režisérka se potýkala s velkým množstvím materiálu, mnoha postavami, které byly pro diváka částečně nepřehledné a jejich motivace mnohdy nečitelná. Tento projekt ukázal na zásadní potřebu režijního vedení, výběru témat a nespoléhání na apriorní zajímavost dění před kamerou. Film Šmejdi Sylvie Dymákové přiměl politiky ke změně zákona. To se dosud nikomu jinému nepodařilo – ukázala se síla, kterou film může mít. Úplně nový rozměr přináší do politického dokumentu student FAMU Andran Abramjan, který se nezabývá lokální českou politikou, ale natočil esej Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se, „velkou polemiku nad transcendentálními otázkami metastázující civilizace“ (text z katalogu MFF Jihlava 2013). I v dalším studentském filmu pak Andran Abramjan potvrdil svůj filmařský nadhled. Ve výraznou politickou filmařku se profiluje Apolena Rychlíková, iniciátorka cyklu ČT Expremiéři, na kterém se podílejí i další mladí dokumentaristé (Robin Kvapil, Viktor Portel, Jan Látal, Jaroslav Kratochvíl, Petra Nesvačilová, Lukáš Senft, Jan Strejcovský, Martin Kohout, Ivo Bystřičan – to jsou jména, která bychom si měli do budoucna zapamatovat). Tady má politický film podobu 10 osobitých autorských portrétů politiků. Většina z autorů už má za sebou školní dokumenty, které se politikou také zabývají. Například Jan Látal vždy dokázal spojit silné téma se zajímavým filmovým výrazem. Politický film v Česku dnes – možné je vše.


Vít Klusák
Vystudoval SPŠ grafickou v Praze. V rámci studií na pražské FAMU na sebe upozornil filmem Ocet (2001). Nejvýraznějších úspěchů dosáhl ve spolupráci s Filipem Remundou, se kterým založil produkční společnost Hypermarket Film. Kromě celovečerních dokumentů, z nichž nejvýraznější jsou filmy Český sen (2004), Český mír (2010) a Vše pro dobro světa a Nošovic (2010), se věnuje také natáčení televizních sérií jako Český žurnál, Burianův den žen nebo Ano, šéfe.


Helena Třeštíková
V roce 1975 úspěšně dostudovala na Katedře dokumentární tvorby (KDT) na FAMU a jako jedna z prvních v ČR se začala věnovat časosběrné metodě – tedy sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Její první časosběrný projekt sledoval šest manželských párů od chvíle sňatku a výsledkem byl cyklus pro televizi s názvem Manželské etudy (1987), kterým se poprvé dostala do širšího povědomí diváků. S velkým úspěchem následovaly např. filmy Marcela, Sladké století či Ženy na přelomu tisíciletí. V roce 2007 se na krátkou dobu stala ministryní kultury ČR. Velmi zaujala snímkem Katka (2009), ve kterém čtrnáct let sleduje život mladé narkomanky.




f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl