Feral

Režisér Jiří Holba o svém novém filmu

Psát o genezi filmu Feral mne přivádí k otázce, kde vlastně začít. Na Novém Zélandu ve stanu v třešňovém sadu, kde si kreslím storyboard o muži v lese? V australském Nimbinu o rok dříve, kde se jakožto dobrovolník v The Hemp Embassy vracím z natáčení v rádiu a zdaleka na mne japonští kamarádi křičí: „Je tady nějaký zvláštní muž z Česka!“? Na detoxu v kroměřížské léčebně o tři roky dříve, kde se zrodila myšlenka na opuštění alkoholem nasáklé České republiky a hledání nového místa pro život jinde ve světě? Nebo v mých sedmnácti letech, kdy si nahodile nahraji na VHSku televizní reportáž o charismatickém Charliem Soukupovi z jeho pozemku v Austrálii? 

Celý příběh je zvláštně propojený a film Feral je svým způsobem výsledek mého tříletého cestování různě po světě, film, který mne pak dostal zpátky do Česka.  

S Charliem jsem se seznámil na schodech The Hemp Embassy v Nimbinu díky tomu, že udělal výjimku a namísto pravidelné návštěvy jednou za měsíc přijel už po dvou týdnech. Pak jsme se celý rok pravidelně setkávali. Jednou sedíme na verandě ambasády, už se nepozorovaně setmělo a já se musel svěřit – jak jsem neúnosně svazovaný touhou a ta vede pořád jenom k bolesti – načež Charlie odvětí: „No, o tom je v podstatě buddhismus…“ (ke kterému před lety konvertoval). Poznáváním a pojmenováváním těchto záležitostí se mi ulevovalo, věci začaly dávat smysl... Spojovaly nás různé okolnosti, v datu mého narození, 17. února, šel za komunistů poprvé sedět jakožto politický vězeň, v roce mého narození se bolševikům podařilo jej vyštvat z republiky, do níž už se pak natrvalo nikdy nevrátil… 

Za měsíc zase Charlie přijel a vyprávěl, jak jej jeho soused vyhodil ze svého pozemku, bez návratu nájemného, jež mu Charlie dal na půl roku dopředu. Nestalo se mu to poprvé. Povídal, jak tam byl někde pařez, a tak se rozhodl, že jej podkope a udělá si tam ohniště... Žít s Charliem vyžaduje schopnost tolerovat jeho nápady a to, že neustále kope a staví své „Temply“. Chodili jsme po buši, kolem nás na 40 km nikdo kromě divokých krav a ostatní australské zvířeny. Ukazoval mi svoje skryté kempy, které si staví jednak kvůli své trampské nátuře, jednak jako azyly pro případ, že jej zase někdo odněkud vyhodí. 

Po dalším měsíci mne Charlie pozval na svoje místa v buši. Napsal jsem pak do svého deníku:

„Zajímalo mne to, co zpočátku děsilo. Jako bych došel tváří v tvář životu v plné síle. Prázdné pláně, les, samota. A žij! A teď co dělat. A ta nervozita ve mně, až strach – tady až do smrti. Nic víc, nic míň. Na první pohled nic. Nic zajímavé. Chtěl bych jít tím filmem proti tomu strachu, tomu pocitu studené vody. A skočit do ní. A uvidět ten svět pod hladinou.“

V podstatě bylo takové i natáčení o 9 měsíců později – o překonávání různých překážek kolem, a také uvnitř sebe. Charlie na nápad natočit s ním film reagoval myšlenkou natočit jej o řece, kterou miluje a považuje za posvátnou. Jmenuje se Timbarra. Rozhodli jsme se tedy putovat od pramenů řeky. Bylo nám souzeno jít pouze ve dvojici – kluk, co mi měl zaznamenávat zvuk, nepřišel. Terén byl občas neprostupný, prodírali jsme se křovinami a překračovali panenskou řeku. Kam jsme šli, tam nějakou záhadou padaly stromy. Jednou jsme v dešti přešli horu a se soumrakem dorazili do jeho kempu Eagle´s Nest. Stan, který tam měl postavený, byl ale plný vody. Vměstnali jsme se pod plechový přístřešek, s hlavou na ztvrdlém mraveništi, déšť pořád zužoval suchý prostor. Stromy se v tom příkrém svahu hrozivě nakláněly a Charlie vyprávěl, jak na něj tady před časem jeden spadnul a na poslední chvíli se od něčeho odrazil. Sotva se nám podařilo usnout, ozvala se strašná rána. Plechová střecha se mi zastavila těsně před nosem. Charlie na moje volání, zda je v pořádku, nereagoval. Až po chvíli odpověděl, že necítí žádné zranění. Museli jsme čekat do rozbřesku ve stejné poloze. Ráno bylo o to kouzelnější, když jsme se vyštrachali ven, ukázalo se slunce, a my si sušili oblečení. Vzápětí jsme vyrazili na nejhorší úsek kolem řeky, v nejhlubších místech se věci v báglu opět namočily. Celou dobu jsem natáčel Charlieho, jak přede mnou „utíká“. Několikrát jsem jej, vyčerpaný, ztratil z dohledu a musel si hledat cestu. Šlo o přemáhání vlastních sil, občas jsem ztratil rozvahu. Na jednom písečném ostrůvku bylo kravské hovno a na něm tři houbičky se zlatavými klobouky. Natočil jsem si detail a pak je snědl. Buš se začala otevírat, odevšud mne pozorovali různí podivuhodní tvorové a já ztrácel zábrany z neprostupných křovin a přecházení řeky, jejíž hloubka nešla odhadnout. Pak jsem někde v dálce Charlieho zase objevil. Dělal, jako by nic. Ke konci dne jsme dorazili do opuštěného kempu po shromáždění Rainbow people, ten pocit byl srovnatelný s nalezením ráje. 

Charlie má neuvěřitelnou energii. Když jsem vstával, tak už někde něco kutal a odpleveloval marihuanové zahrádky, pak několik hodin nepřetržitě povídal a kouřil u toho své směsi v bongu. Postupně mi tak odvyprávěl svůj život a vyrážel mi dech svými znalostmi prakticky čehokoliv. Když padlo poledne a teplota byla kolem 40 stupňů, vstal a šli jsme na nějaký trek buší. Večer pak vzal kytaru a spustil nekonečné mantry prostřídané variacemi na písně svých přátel – Mejly Hlavsy, Jima Čerta, Sváti Karáska... Při jeho zpěvu jsem zažíval extatické stavy, něco jako pocity absolutního prožitku života, přítomnosti. Ten zpěv musel být slyšet na kilometry daleko, skákaly během něj jiskřičky v ohni jak zblázněné, měsíc najednou vycházel z lesa mezi stromy a ptáci kolem si o nás (prý) povídali, co to za zvláštní tvory slezlo odněkud ze skály. 

Bylo to magické a jak se vše propojovalo, tak jsem pak nad natočeným materiálem zjistil, že bude fungovat také jenom naprosto propojený. Bylo to něco jako hlavolam, puzzle, které jsem musel do detailů poskládat. Během dvou let stříhání jsem si stále častěji uvědomoval, že ke mně materiál samotný promlouvá, jak (a také kdy) chce být složený.


Film bude mít svoji předpremiéru v sobotu 1. září 2018 v rámci projektu Živé kino. Více k programu najdete na www.zivekino.cz




.DOK.REVUE
20. 08. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková