Filmař disentu Michal Hýbek

Ji.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.

Záběr z krátkého filmu Michala Hýbka

 „Nadarmo si nositelé moci namlouvají, že už nad svobodným duchem zvítězili, když mu zapečetili ústa. Neboť s každým novým člověkem se rodí i nové svědomí a vždy alespoň jedno se rozvzpomene na svou duchovní povinnost obnovit dávný boj o nezadatelná práva lidstva a lidskost...“

Stefan Zweig
 

Dr. Michal Hýbek (9. 10. 1957 – 19. 10. 2003) se v sedmdesátých letech minulého století, za husákovské „normalizace“, dostal k filmování přes svůj zájem o fotografii a zpočátku navázal i spolupráci s amatérskými filmaři a se studenty FAMU. Díky této praxi byl v polovině osmdesátých let schopen natočit patrně první český film o Václavu Havlovi Dopisy Olze.  

Po vzniku Originálního videojournalu se stal jedním z jeho hlavních kameramanů a autorů, k nimž patřili a větší či menší studie by si také – jak ostatně naznačuje název knížky – zasloužili zejména Andrej Krob, Pavel Kačírek, Milan Maryška, Stanislav Milota, David Schmoranz, Přemysl Fialka, Aleš Havlíček, Jaroslav Kukal aj. Když se po listopadové revoluci roku 1989 situace změnila, začal pracovat jako externí kameraman pro Československou a později Českou televizi, ale i pro soukromé televize Prima a Nova. Lákala ho dobrodružství a byly to tedy především pořady cestopisné. Udělal si zkoušky na kapitána lodi a na paragliding. Zemřel na rakovinu ve čtyřiceti šesti letech. 

S Michalem Hýbkem jsem se poznal asi v roce 1980, nejspíše díky dokumentaristce Janě Ševčíkové. V roce 1988 jsem s ním jel, když vezl několik účastníků Letní filmové školy z Trutnova Havlovým autem k němu na Hrádeček. Později jsem ho již příliš nevídal, asi jen na Hrádečku na srpnových Zahradních slavnostech nebo na Letních filmových školách. K současnému historickému exkursu mne přivedlo složitější pátrání po jeho filmové adaptaci Havlovy Vernisáže v souvislosti s psaním úvodního textu ke knize Václav Havel a film1) v roce 2015.
 

Záběr z krátkého filmu Michala Hýbka
 

Tento stručný a dostupností materiálů omezený pohled na Hýbkův život a tvorbu je jednou z možností vhledu do audiovizuální tvorby disentu, jejího vzniku, zázemí a dalších osudů tvůrců po roce 1990.2) Je výsledkem výzkumu jeho osudů i tvůrčí činnosti, rozkládající se na pomezí autorské amatérské tvorby, „zájmové“ reportážní tvorby disidentské a poloprofesionální i profesionální tvorby kameramanské, převážně dokumentaristické a reportážní. Pro nedostatek písemných archivních zdrojů (mimo ABS, textů k těmto pramenům se vztahujícím, materiálů Etické komise vlády, týkající se Jaroslava Hanzela a několika reportážních či vzpomínkových textů cestovatelů v knihách a časopisech) je knížka založena převážně na orální historii (více než čtyřicet rozhovorů s pamětníky) a na audiovizuálních a fotografických záznamech, dochovaných v archivech Hýbkovy matky a sestry a v tzv. Prečanově terezínském archivu Národního muzea. Významnou pomoc při digitálním přepisu většiny z nich mi poskytli Jordí Niubo se svou společností i/o post s.r.o., pracovníci zvukového oddělení Studia FAMU (Martin Kebrdle) a katedra zvukové tvorby FAMU (Ladislav Greiner, Martin Stýblo, Daniela Vaníčková). Finančně pak přepisy většiny filmů a videokazet zajistil fond vědecko-výzkumné činnosti FAMU. Možnost zhlédnutí většiny 16mm materiálů mi poskytla FAMU, zejména katedra střihové skladby, kde je Martin Čihák s Terezou Kozákovou také dali dohromady a synchronizovali. Skeny diapozitivů obětavě vyrobil Pavel Mára. Přístup k Hýbkově televizní filmografii a k některým televizním dílům mi umožnily badatelna a archiv České televize. Cennou pomoc při identifikaci fotografií mi poskytli Ondřej Němec, Vladislav Burda, Anna Freimanová a další. Za to jim všem děkuji, stejně jako Hýbkovým spolupracovníkům, přátelům a rodině, kteří mi laskavě poskytli rozhovory a již zmíněné materiály. Děkuji také své rodině za trpělivost a možnost v klidu dva roky na textu pracovat.

NORMALIZACE (díl první)

I. Studia a vězení 

Hýbek nejprve chodil na Základní devítiletou školu na náměstí Curieových v Praze 1 a poté,  v letech 1972–1976, na čtyřleté gymnázium na Leninově třídě (dnešní Evropské) v Dejvicích.3) Z této doby pocházela i jeho zranění rukou, která po celý život, zejména jako kameraman a řidič, překonával. Dokonce hrál na kytaru. Údajně v první třídě na škole v přírodě v jižních Čechách ho jiný chlapec zasáhl rozbitou lahví a Michal přišel o dva články na prostředníčku. Na gymnáziu posílila jeho vášeň pro chemii, která se již na ZDŠ projevila výrobou elementárních výbušnin. Jeho matka Blanka Hýbková o tom dále říká:

Když na gymnasiu paní učitelka vykládala chemii, tak se na něj vždycky dívala, co na to říká on. A když se Michal nijak nezatvářil, tak pokračovala. [...] On si kupoval chemikálie. To vždycky přišel balík z Brna a já přišla domů a říkám si: Co to tady je? Slzela jsem a to on dělal nějaký pokus. Nebo měli ty umělohmotné medvídky od medu a do toho dal prášek a vyletělo to nahoru. 

Šestého října 1974 přišel o články tří prstů na druhé ruce. Sestra Daniela Michalovu činnost popisuje: 

To byly takové... ale jinak se dal i prášek z peroxydu, ten se dával do bouchacích kuliček. Když to bylo mokré, tak to nic nedělalo a když se to vysušilo a křuslo se to o sebe, tak to vybuchovalo. My jsme tím vyhazovali do povětří doubky, kterých jsme měli za úkol se zbavit. A on to vždycky dal do trubky od Dymogamu, dal to pod ten doubek, odpálil to, doubek vyskočil a my jsme to jenom sebrali a měli jsme uděláno. A pak se rozhodli, že vyhodí do vzduchu také kus betonu, který tam byl. Něco se stalo a vybuchlo to ještě dřív, než to tam stačili dát.4)

Obě události líčí trochu jinak Hýbkův spolužák Petr Nikolaev:

V těchhle věcech on měl opravdu smůlu. Na škole, to nám bylo takových deset až jedenáct let, on přišel o dva články prstu a já jsem u toho byl a viděl jsem, jak dva kluci – s Jirkou Hračovským – rozbíjeli flašky o šutr. A v ten moment, jak on tam strkal ruku, tak přilítla flaška a urazila mu dva články. A to jsem viděl, jak se mu houpal ten prst na kůžičce. Takže to byla první takováhle věc a druhá byla, když jsem šel na gymnasiu do školy a ještě jsem měl pro něj plakát Pink Floyd, který jsem mu chtěl prodat a on nepřišel. Pak jsme se dozvěděli, že byl ten průšvih s komínem, který spadl někde – nevím, jestli u nich na chalupě, nebo někde -  co ho sfoukl vítr a Michal, místo aby ho roztloukali palicí, tak že ho prostě rozmetá. A nějak to nevyšlo. Takže on tímhle způsobem nadvakrát přišel o prsty. Byl to šok.5)

Bylo tedy více-méně přirozené, že po gymnasiu Hýbek šel studovat organickou chemii na přírodovědecké fakultě University Karlovy (1976–1981).
 

Záběr z krátkého filmu Michala Hýbka
 

Od počátku roku 1980 začal spolupracovat s Františkem Stárkem (Čuňasem) na výrobě undergroundového samizdatového časopisu Vokno. Disent měl takříkajíc v krvi – jeho otec Karel, který jako inženýr pracoval v ústavu termomechaniky ČSAV, se ocitl v koncentračním táboře Sachsenhausen díky účasti na studentských demonstracích v roce 1939 a bratr jeho matky byl vyhozen ze školy za účast při demonstraci na strahovských kolejích koncem roku 1967. Hýbek se zajímal o fotografii, film, na magnetofon natáčel koncerty folkařů, a když se díky svému zájmu o alternativní kulturu seznámil s Františkem Stárkem a s Ivanem Jirousem (Magorem), zapojil se do spolupráce na výrobě o rok dříve vzniklého časopisu.6) Podle své výpovědi před soudem v Chomutově zhotovil fotografie, které byly použity na titulních stranách č. 4 a 5.7) Pro tato čísla na Stárkovu žádost také vyrobil koláž o Johnu Lennonovi, publikoval fotografii rumunského dítěte8) z cesty s Janou Ševčíkovou do Banátu (viz níže) a pro č. 4 napsal článek ke Stárkově koláži z happeningového koncertu skupiny La Period.9) Pro šesté číslo se chystal napsat článek o chemických účincích drog. Svůj článek podepsal pseudonymem Uriáš.10) Stárek na jejich seznámení vzpomíná:

Seznámil jsem se s Michalem v souvislosti s kapelou, o které psal do Vokna. A společně jsme připravovali do Vokna tenhle článek. Padli jsme si do oka a on pak spolupracoval na Voknu mnohem šířeji, třeba jako fotograf. A když jsme pak vydávali číslo, které se týkalo filmu a fotografie, tak tam má fotku. A to už na Vokně pracoval jako redakčně, bych řekl. Ne že by se účastnil redakčních rad, ale byl blízko redakci.11)

Kapela, o níž psali Stárek s Hýbkem do Vokna, byla skupina Antiteze, založená keramikem Vladislavem (Barínem) Burdou a jeho přítelem Alexejem (Lexou) Guhou. Burda na setkání s Hýbkem vzpomíná: 

V roce 1976 jsem maturoval, tak to musí být kolem roku 1976. My jako keramici jsme jezdili do Jizerských hor  (Horní Maxov) k Mileně Škampové, což byla dcera toho Milana Škampy ze Smetanova kvarteta a tam jsme dělali mejdany. A jednoho dne jsme šli do hospody a tam seděli takový nešťastníci, který neměli kde bydlet, tak jsme je na tu chalupu vzali a od té doby Michala znám. Pak se těch Silvestrů zúčastňoval.12)

Hýbkovým kamarádem byl také Otakar Ryšavý13), jehož rodiče měli chalupu rovněž v Horním Maxově. Ten vzpomíná, že jim tam Burda pouštěl Mahavishnu Orchestra a atmosféru v Maxově popisuje následovně:

Škampovi tam měli honosnou vilu a dvě dcery. Za tou jednou já jsem brousil, takže jsem na chalupě pořád pobýval a tam jsme se sešli. Byl tam Martin Motloch, který studoval s Burdou v Bechyni a sešla se tam všelijaká „verbež“. Obvykle se to řešilo tak, že si každý přinesl nějaký chlast, pak se to nalilo do kbelíku, přidal se kousek citronu a naběračka. A tam se Burda seznámil s Michalem, kterého jsem tam dotáhl já.14)
 

Záběr z krátkého filmu Michala Hýbka
 

Od roku 1979 v souvislosti se sledováním aktivit Plastic People of Universe a signatářů Charty 77 se po oslavách Silvestra 1978 v rámci komuny v Nové Vísce u Chomutova začala Státní bezpečnost zajímat o soustružníka Františka Horáčka (Jimmy, později Jim Čert15)) z Hrochova Týnce u Chrudimi, který v Nové Vísce hrál na harmoniku a promítal filmy. Protože projevil ochotu spolupracovat, připravila pro něj otázky, v nichž ji zajímaly především osoby zpěváka Karla (Charlieho) Soukupa (jednak pro jeho písňové texty, jednak proto, že byl členem kolektivu mluvčích Charty 77) a Františka Stárka (sledovaného v letech 1976-79 v rámci akce „Podzemí“ a od listopadu 1981 v rámci akce „Satan“, zaměřené na vydávání a rozšiřování písemných materiálů undergroundového hnutí).16) Horáček 19. března 1979 poskytl obsáhlou výpověď o všech jemu známých osobnostech alternativní kultury a 21. června téhož roku podepsal na StB v Hradci Králové vázací akt tajné spolupráce (TS), při němž mu bylo přiděleno krycí jméno Akord.17) V rámci této spolupráce další rok podal informaci o své návštěvě u Michala Hýbka v Praze (Klimentská ulice č. p. 30)18) dne 10. listopadu 1980 a o jeho podílu na přípravě šestého čísla časopisu Vokno, ochotě postarat se o rozmnožení čísla a o jeho setkání s Františkem Stárkem téhož dne.19) Stárek na to vzpomíná:

Já jsem byl u něj a dělali jsme nějaké fotky pro Vokno a těsně po mně – nevím, jestli to bylo vyprovokované StB, nebo jestli to byla náhoda – přišel Horáček a on to ještě neměl uklizené, nicméně vzal ho nahoru a všechno mu to ukázal, řekl mu, pro co to dělá a Horáček nemeškal a celé to hned kvalitně udal. Na základě toho oni vytvořili na Michala svazek a rok ho rozpracovávali. U Svazarmu mu zařídili, že musel přestat se střílením, musel vrátit tu pistoli nebo pušku, co měl. Pak u něj našli nějakou vzduchovou pistoli, která byla provrtaná na poplašné patronky a dávala se tam diabolka a poplašná patronka, takže to sice vystřelilo brok, ale s podstatně větší razanci. To u něj našli.20)

Hýbek říká, že k Čertovi „neměl žádnou nedůvěru“, byl k němu „naprosto otevřený“ a na vztahy s ním vzpomíná: 

Spíš jsme se potkávali na různých akcích, které tehdy pořádali lidé třeba s vlastním barákem, zvali tam na víkend známé a většinou nějakou kapelu, sešlo se nás tak třeba sto padesát z celých Čech. Postupně jsem se s Jimem celkem skamarádil, ale omezovalo se to víceméně na ty akce – nebyl to zkrátka člověk, s kterým bych chodil každý den na pivo.21)


Poznámky

1) Jan Bernard (Ed.), Václav Havel a film, Knihovna Václava Havla, NFA, Praha 2018

2) Zásadním textem v této oblasti je diplomová práce Alice Růžičkové Český dokumentární film v 80. letech. „Originální Videojournal“. Její větší část byla pod názvem Originální Videojournal. Pokus o „samizdatovou televizi“ publikována ve sborníku Josef Alan (ed.) Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2001, s. 475-491. Růžičková téma zpracovala i ve svém televizním dokumentu Originální Videojournal (cyklus Zblízka, ČT 1998). Andrej Krob se ke stejnému tématu vrátil v dokumentu Zvláštní vydání (OVJ a ČT 2010).

3) Životopisné údaje pocházejí z jednostránkového rukopisného materiálu Michalovy matky Blanky Hýbkové a z rozhovoru autora s ní a s její dcerou Danielou Maršálkovou dne 16. 6. 2017.

4) Rozhovor s Blankou Hýbkovou a Danielou Maršálkovou vedl autor dne 16. 6. 2017

5) Rozhovor s Petrem Nikolaevem vedl autor  5. 9. 2018. Odpálení komínu proběhlo někde u chaty v Kersku. Rozhovor s Danielou Maršálkovou vedl autor  2. 10. 2018.

6) Na to Hýbek vzpomíná: „Chodil jsem na vysokou školu a do společnosti kolem Vokna a undergroundu jsem se dostal náhodou, tak, že mi kamarád řekl: Pojedeš s námi na sever... Pak jsme byli někde v hospodě, tam seděla spousta mániček... Právě proto, že o mně StB nevěděla, jsem začal pro Vokno dělat různé věci, měl jsem doma materiály, které se jí neměly dostat do rukou, kamarádi mysleli, že jsem dobrá osoba k tomuhle účelu...“ In Když člověk někoho udá, tak si to moc dobře pamatuje (s Michalem Hýbkem hovoří Adam Drda). Revolver Revue 1999 (září), č. 41, s. 300

7) Titulní stranu č. 5 lze v dobré reprodukční kvalitě nalézt v Ladislav Kudrna, František Stárek Čuňas, „Kapela“. Pozadí akce, která stvořila Chartu 77. Praha: Academia, Ústav pro studium totalitních režimů 2017, fotografická příloha mezi s. 384 - 385.

8) Vokno č. 5, 1981, s. 40

9) Článek „La Period“ o méně zdařilém happeningovém večírku ve sklepě vily na Pankráci 31. 8. 1980 v č. 4 (s. 31) je podepsán Uriášem a v Hýbkově pozůstalosti také existuje magnetofonový pásek s nahrávkou tohoto koncertu La Period. Je však téměř jisté, že Hýbek též spolupracoval se Stárkem na článku o skupině Antiteze (č. 4, s. 4). Redakci Vokna tvořili především Stárek, Miroslav „Skalák“ Skalický a Jiří Kostúr.

10) Viz Rozsudek jménem republiky Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 7. 1982 č. j. 5T 176/82 podepsaný předsedou senátu JUDr. Emilem Vaňáčkem, s. 7, 8. Archiv bezpečnostních složek (ABS) arch. č. KR-743519 MV

11) Rozhovor s Františkem Stárkem vedl autor 26. 9. 2018.

12) Rozhovor s Vladislavem Burdou vedl autor 1. 10. 2018. 

13) Seznámili se při nezdařené transakci s prodejem cenného obrazu do zahraničí asi v roce 1976. 

14) Rozhovor s Otakarem Ryšavým vedl autor 23. 10. 2018

15) O původu své přezdívky se F. Horáček zmiňuje v televizním seriálu Bigbít č. 29 – Alternativní scéna II (r. V. Křístek, ČT 1999).

16) Viz Ladislav Kudrna, František Stárek Čuňas, „Kapela“. Pozadí akce, která stvořila Chartu 77. Praha: Academia, Ústav pro studium totalitních režimů 2017, s. 150-153, 170, 173

17) Celý případ Horáčkovy spolupráce je popsán v textu, vycházejícím z diplomové práce Jana Makovičky na FF UP, který vyšel pod názvem ...Já si pořád myslím, že jsem nikomu neublížil. František Horáček alias Jim Čert jako tajný spolupracovník StB, 1979 – 1989. Sborník Archivu bezpečnostních složek č. 14. Praha, Archiv bezpečnostních složek 2016, s. 353-405. Hýbkovým případem se v této souvislosti zabýval již dříve Adam Drda v článku Signální svazek Byt, případ Michala Hýbka a František Jim Akord Homér Čert Horáček. Revolver Revue č. 41, září 1999, s. 292-303

18) Hýbek zde bydlel ve 4. p. v bytě po své babičce Vyhlídové. 

19) ABS, arch. č. TS-804883 MV. Ze spisu také jasně vyplývá Horáčkův podíl na informaci o Hýbkovi a nemá teda zcela pravdu Stanislav Penc, jenž zásadní vinu přičítá F. Stárkovi a informacím z jeho deníku, který patrně StB zabavila a Horáčkovu vinu bagatelizuje.  Viz Magdalena Sodomková, Skartováno? Kdepak! Stanislav Penc o estébácích, máničkách a pátrání po vlastní minulosti. Lidové noviny, Pátek, 2015, č. 7 (13. 2.), s. 28 – 31. Naopak má ve svém rozhovoru pro BBC z roku Hýbkovy smrti v tomto pravdu Břetislav Rychlík. Viz Břetislav Rychlík, Pocta kameramanovi Michalu Hýbkovi. Dostupné na http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2003/10/031023_radiofejeton.shtml   [3. 8. 2018]

20) Rozhovor s Františkem Stárkem vedl autor 26. 9. 2018.

21) In Když člověk někoho udá, tak si to moc dobře pamatuje (s Michalem Hýbkem hovoří Adam Drda). Revolver Revue 1999 (září), č. 41, s. 299





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles
6.17Ke klauzurní knize FAMU 2017Skrytý půvab studentských invencíJitka Lanšperková, Kateřina Šardická

starší články

F4.0DOK.REVUE
28. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl