Filmy, které nutí ke štěstí

Poznámky z dílen Atomy štěstí a Arzenál

Filmová historička Lucie Česálková a režisérka Lucie Králová připravily v jihlavském Diodu dvojdílnu, ve které společně představily právě vycházející knihu Atomy věčnosti (NFA 2014) a jeden díl z nově připravovaného televizního cyklu Arzenál, který vzniká ve spolupráci s Národním filmovým archivem. Obojí se pokouší o nový – často vůbec první – pohled na krátký český film třicátých až padesátých let.

V centru zájmu Lucie Česálkové jsou snímky, které měly svého času relativně velkou sledovanost – jakožto propagační či osvětové filmy, jejichž produkci i distribuci řídil stát, byly promítány nejen jako předfilmy v kinech, ale nacházely své publikum také v čekárnách, klubovnách či podnikových jídelnách. Nad délkou jejich životního cyklu však bdělo Ministerstvo informací, a když byly z oběhu staženy – třeba proto, že se urodilo méně brambor, a bylo tedy třeba přestat šířit informaci o jejich prospěšnosti  –, nikdo se o ně více nestaral. Spotřební zboží jako každé jiné. V lepším případě skončily v archivech na ministerstvech.

Tyto snímky nezajímaly ani ty, kteří se filmy, jejichž okamžik již minul, profesionálně zabývají – filmové historiky. Česálková to přičítá na vrub estetickému imperativu, který filmovou historii donedávna ovládal. Filmy, jež nepatří do kategorie uměleckých děl a v nichž dominuje jiná než estetická funkce, jako by do dějin filmu nepatřily. Její práce má tak objevitelský ráz ve dvojím smyslu – jako první po desítkách let otevírá krabice s filmy, jež nachází ve skladištích a archivech rozličných institucí, a rovněž je jako první uvádí do vědeckého diskurzu současné české filmové historie.

A nejen vědeckého. Právě ve spolupráci s Česálkovou připravila Lucie Králová jeden ze svých dílů televizního cyklu Arzenál, který pojmenovala Jak se chovat a jenž je určen pro mnohem širší publikum než to odborné. V diodové dílně jej promítla v předpremiéře. Vtipné ukázky z mnoha osvětových krátkých filmů, které měla díky NFA k dispozici, instruují diváky k tomu, jak v životě postupovat. Podrobné návody pro hospodyně i zamilované prozrazují, jakou důvěru stát držel k odborníkům. Jak poznamenává ve filmu filozof a sociolog Miloš Havelka, všechny tyto snímky informují o štěstí, které je v nové společnosti řízené podle předpisu vlastně nevyhnutelné.

Jak se chovat však svou přitažlivost nestaví pouze na vhodně vybraných ukázkách dobové osvětové kinematografie. Lucie Králová se v úvodu k filmu vyhranila vůči typickému popularazičnímu dokumentu z televizní obrazovky, který ukázky z filmů prokládá mluvícími hlavami. I ona do filmu zve odborníky - již zmíněnou Česálkovou či Havlíčka a další -, jejich promluvy však nechává ozvláštnit překvapivou scénografií, vsazuje je dovnitř podivných rámů a inscenovaných scén. Výsledek, zdálo se mi, je ve většině případů ku prospěchu věci: odborníci působí zčásti jako divadelníci dobrovolně se podílející na hraném, lehce komickém kusu. Jejich hlasy tak ztrácejí na autoritativnosti, což ovšem není totéž jako ztráta autority. Ta ovšem stojí více na tom, co říkají, než z jaké pozice mluví. Právě tato aktivní účast odborníků na stržení vlastní aury autoritativní odbornosti, za kterou se lidé z akademie často schovávají, je tím, co se mě na snímku Lucie Králové stejně jako na celé dvojdílně a výstupech Lucie Česálkové líbilo nejvíce.