Haló, tady Beuys!

Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury.

V dokumentárním snímku režiséra Andrese Veiela zazní věta „Haló, tady Beuys!“ hned několikrát. Záběry na Josepha Beuyse zvedajícího v nepravidelném rytmu sluchátko s aktivním zájmem o své okolí a veřejné dění nenápadně udávají rytmus filmu o německém umělci, který se ve druhé polovině 20. století zásadním způsobem podílel na proměně jazyka výtvarného umění. Snímek z roku 2017 s jednoduchým názvem Beuys zhlédli 10. září 2018 diváci ve vyprodaném sále kina Světozor. Šlo o první filmovou projekci plánované série dokumentárních snímků věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Projekt iniciuje platforma Fresh Eye ve spolupráci s ArtMap a cyklem Dokumentární pondělí s dlouhodobým cílem představovat českému publiku snímky, které nejsou v distribuci lokálních společností a které mohou být pro současného diváka ve svém poselství aktuální. V čem je nadčasový příběh Josepha Beuyse a proč je relevantní si jej připomenout v dnešní době? 

Svižně plynoucí montáž vytvořená z bohatého fondu archivních záběrů, audionahrávek, rozhovorů a fotografií představuje rozporuplnou osobu muže, který dobrovolně vstoupil do válečného letectva Luftwaffe a následně se stal kultovní osobností poválečného umění. Svou osobní mytologii založil na příběhu o tom, jak ho po sestřelení jeho letounu zachránili kozáci a zabalili jej do tuku a plsti. Film sice ukazuje, že se Beuysovy verze známé historky rozcházejí (dnes již víme, že je příběh smyšlený), důvodem k přehodnocení díla známého konceptualisty to však není. Kontroverzní historka se stala jakýmsi iniciačním rituálem jeho přerodu v uměleckou osobnost, jejíž osud je interpretován a prezentován jako samotné umělecké dílo. Konstrukce vlastního osudu je v případě Josepha Beuyse součástí umělecké strategie. Záběr na každý umělcův krok či běžný úkon je tak filmovým potvrzením kultu osobnosti, jemuž tvůrce zdařilé montáže přitakává. 

Andres Veiel představuje Beuysovy nejznámější akce, krizi na düsseldorfské akademii i angažovaný vstup do voleb za stranu Zelených. S konceptem sociální plastiky vstupuje Beuys do konfrontace se společenskými konvencemi – vidíme rozpor v jeho přijetí na domácí půdě, na které se zprvu potýkal s nepochopením, a ve Spojených státech, kam se vydal až po svém propuštění z düsseldorfské akademie, aby v galerii René Blocka strávil tři dny zavřený s kojotem v rámci známé akce I like America and America likes me (1974). Němečtí kritici s obtížemi přijímali umělcův odlehčený přístup, jak dokládají archivní záběry, jež jsou prezentovány v kontrastu s nadšeným komentářem americké kurátorky, která umělci uspořádala v roce 1979 samostatnou výstavu v Guggenheimově muzeu. 

Neoavantgardní tendence poválečného umění spojuje kritika konzumního způsobu života, která v případě Josepha Beuyse vedla k odporu k institucionalizaci umění a víře v jeho naprosté splynutí se životem. Na otázku, není-li jeho šamanství v plstěném klobouku spíše tak trochu „brand“, umělec v záběru opáčí, že jeho jediným cílem je naplnění vize. Ačkoli se pojem vize do dnešních dnů i vinou politických slibů vyprázdnil, sledovat Beuysovo úsilí o jeho naplnění je strhující a velmi inspirativní – divák může díky filmu znovu získat představu o původním významu slova. 

Pražské projekci předcházel speciální úvod Davida Helána, který ve své performanci nazvané BE-U-IS využil nadsázku a slabost současného konzumenta slov a obrazů. Zvukový rámec performance tvořila slovní řada vytvořená na základě akustické podobnosti, kterou „přednášel“ robotický hlas Google překladače. Samotná fyzická akce měla dvě části: spláchnutí plátkového zlata do mobilní toalety (s odkazem na Beuysem užívaný materiál) a prosypání hlavy těstovinovými písmenky – „jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven“ skrze DIY postroj z kuchyňských trychtýřů. Prostřednictvím aktualizace „beuysovského“ přístupu odlehčeně uvedl David Helán celou projekci a připravil diváky na náladu filmu. 

Na úspěšně započatou tradici promítání tematických dokumentů naváže uvedení snímku věnovaného americké bioložce, historičce a filozofce Donně Haraway. Film Fabrizia Terranovy z roku 2016 nese název Donna Haraway: Story Telling for Earthly Survival. Do kanceláře vitální ženy s jasnou myslí se mohou diváci přenést 10. 12. 2018 ve velkém sále kina Světozor. Další informace budou brzy k dohledání na webu fresh–eye.cz nebo stejnojmenné facebookové stránce.




4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková