Hledám svou mentální rodinu

Apolena Rychlíková natočila svůj zatím nejosobnější dokument Rodina, jehož hlavním motivem je však politika. Diskuze o hranici mezi osobním a politickým, o úskalích deníkového filmu či zneužívání Havlova odkazu.

Mentální rodina

Váš film Rodina stírá hranice mezi osobním a politickým, mezi soukromým a veřejným životem. Vnímáte tyto sféry jako přirozeně propojené?

Určitě. Rodinu jsem začala seriózně točit v momentu, kdy mi došlo, že tyto sféry v mém vnímání světa tvoří homogenní hmotu, že je neumím dostatečně oddělovat. Zajímalo mě, jak se toto spojení podvědomě promítne do výseku reality, který deníkově zachytím. Politika je něco, co tvoří rámec našich životů, ať si to připouštíme, nebo ne.

Na začátku snímku říkáte, že chcete prostřednictvím filmu hledat svou „mentální rodinu“. Co tím přesně myslíte?

Dalo by se říct, že člověk je součástí různých „rodin“ – od té biologické až k té mentální, která pro mě konkrétně znamená společenství lidí s (více či méně) sdílenými hodnotami. Na začátku jsem se potřebovala emancipovat od rodičů a ujasnit si vlastní myšlenky, což s sebou neslo právě hledání skutečné mentální rodiny, lidí s podobným smýšlením o světě. Dřív se totiž obě dvě překrývaly (což taky částečně přetrvává), zato teď stojí vedle sebe. Svou reálnou rodinu bych však za nic na světě neměnila. To ona stála pochopitelně na začátku tohoto emancipačního procesu: je to právě rámec, ve kterém jsem vyrostla, který mi umožnil určité věci opustit a jiné zase najít. 

Jak vaši rodiče, zejména váš otec, na natáčení reagovali? Nebylo jim nepříjemné, že do filmu vnášíte rodinné záležitosti?

To je právě ono, já tam rodinné záležitosti netahám v takové míře, v jaké bych mohla a jak by se asi předpokládalo podle názvu. Můj spor s tátou je ideového charakteru, ale výrazně se promítá i do osobní roviny: kvůli hádkám kolem prezidentské kampaně jsme spolu dokonce na čas přestali mluvit. Proto jsem si nakonec řekla, že náš spor převedu i do filmu, a to polohranou formou, kdy sedíme naproti sobě a čteme záznam našich internetových diskusí. Ostatní intimní scény jsou pak většinou reakcí na momenty, kdy sdílíme některé klíčové okamžiky (pohřeb dědy, narození mé dcery, úloha sociálních sítí v našich životech všeobecně). Jinak táta s natáčením žádný problém neměl, je původním povoláním herec, tudíž mu tyto věci nevadí. On má navíc pevné názory, za kterými si dlouhodobě stojí, zatímco já se teprve hledám. Natáčení s ním bylo tedy problematičtější pro mě než pro něj.

Fenomén Havel

Ústředním politickým tématem snímku Rodina je kritika následovníků Václava Havla, mezi něž patří i váš otec. Jaký máte vztah k osobě bývalého prezidenta a co vám na jeho stoupencích vadí? 

Říká se, že Havlové jsou dva: ten předrevoluční a ten porevoluční. K odkazu toho prvního se vždy budu hrdě hlásit, zatímco s tím druhým v mnoha věcech nesouhlasím. Obecně se mi nelíbí ta mytologie, kterou kolem něj jeho nekritičtí příznivci vytvářejí. Teď jsem například točila happening divadla Husa na provázku, jehož cílem bylo prosadit, aby se jedna zapadlá ulička pod katedrálou na Petrově jmenovala podle Havla. Na tuto příležitost si samozřejmě přizvali Karla Schwarzenberga, který z happeningu v podstatě udělal předvolební kampaň pro TOP 09. Myslím, že odkaz Havla je důležité uchopit racionálně, aby z něj nezbyla jen kýčovitá figurka, kterou budou ti největší konformisté využívat ke svému zviditelnění.

Filosof Jan Černý ve filmu přímo říká, že havlisté tvoří spolu s neoliberály mocenský diskurs, který zabraňuje společenským změnám. Není takové tvrzení zbytečně vyhrocené?

Kritika, která ve filmu zazní z úst Honzy Černého, pochází původně od izraelského sociologa Eyala. Já jsem podobnou tezi poprvé zaslechla na přednášce Slavoje Žižka, na které řekl, že Václav Klaus a Václav Havel jsou dvě strany jedné mince: oba ve výsledku obhajovali neoliberální status quo. Mě to tenkrát šokovalo a urazilo, ale postupně jsem si uvědomila, že je to svým způsobem logické. Tato část dokumentu bude nejspíš pro spoustu lidí problematická, přirozeně zejména pro stoupence Havla a Klause, ale pro vyznění filmu je dost důležitá.

Úskalí deníkového filmu

Rodině hodně experimentujete s formálními prostředky. Je to taková koláž impresí, citátů, monologů intelektuálů, YouTube videí atd. Neměla jste obavy, že výsledný tvar filmu bude působit roztříštěně? 

Ne, protože jsem ten film primárně nedělala pro lidi, ale pro sebe. Byla doba, kdy jsem všude tahala malou kameru, kdyby se náhodou něco stalo. Po porodu jsem zase nemohla moc nikam chodit, tak jsem si musela vystačit s tím, co natočil někdo jiný a co jsem vlastně ukradla. Jindy jsem se někde ocitla, ale kameru jsem už nemohla unést – tak jsem si pomohla mobilem. „Experimentální“ forma byla tedy z velké části znouzectnost. Jakkoli to tak nemusí vypadat, měl ten chaos i řád: je to vizualizace mentální mapy formou rozpohybované facebookové zdi. 

Zároveň si hrajete i se zvukovou složkou, která často nekoresponduje s obrazem, případně k němu vytváří ironický komentář (viz scéna s Monikou Pajerovou, kterou doprovází Internacionála).

Měla jsem určitou představu o idejích bez tváře. Primárně pro mě u tohoto filmu bylo důležité, co se říká, a ne kdo to říká. Názory ve filmu vystupují bez ohledu na nositele. Může jím být každý. Vy, já, Jarda Fiala nebo Slavoj Žižek. Dříve mě vždycky zajímalo, jak se lidé tváří u toho, co říkají, jenže v případě tohoto filmu o mně samotné a mých mentálních pochodech to úplně nešlo.

Připadala vám forma deníkového filmu vhodná pro to, co jste chtěla sdělit? Sama říkáte, že pro vás byla důležitá hlavně politika a intimní věci jste tam moc zatahovat nechtěla.

Přiznám se, že jsem se s formou deníku zprvu prala těžce. Nikdy jsem nechtěla do svých snímků vnášet moc emocí, dávám přednost analýze konkrétních politických témat. Když mi Martin Mareček na FAMU zadal, abych vytvořila filmový deník, od začátku mi bylo jasné, že bude více politický než osobní. Pro mě totiž hledání politického přesvědčení bylo a pořád někdy ještě je strašně intimní. Uvědomila jsem si, jak politické ideje souvisejí s tím, co žiju, co mě formuje a ovlivňuje můj každodenní život. Zpětně si myslím, že právě díky formě deníku to je ve filmu víc vidět. 

Zmínila jste se, že preferujete analytický přístup před emocionálním. Mohla byste to blíže vysvětlit? Říkám si, že Hájek na zámku, Petr v podzámčí ani Padá vláda, něco si přej nejsou vyloženě analytické dokumenty, ale spíše observační.

Ano, ale troufám si tvrdit, že v nich je obsažen určitý typ analýzy. Mají sice observační formu, ale skrze ni se snaží popisovat určité fenomény. V Rodině se o to do značné míry také pokouším. Pozorování je přece taky analýza svého druhu, protože analyzovat můžete de facto jakoukoliv formou: prostřednictvím cinéma vérité, experimentu, poetického filmu či audiovizuální eseje. Co se týče emocionálního přístupu, dojmologie mě ve filmu vyloženě obtěžuje. Vnímám ji jako manipulaci, která má zakrýt podstatu věcí. Analýza v různých svých podobách je pro mě něco, co vede k pravdě (v různých svých podobách, tedy i té subjektivní). Samozřejmě si nemyslím, že by se filmem daly postihnout všechny příčiny a důsledky problému, to je kolikrát absolutně nemožné. Ale podlehnout dojmům a opomenout analýzu, to mi připadá jako zrada.

Apolena Rychlíková studuje dokumentární tvorbu na FAMU. Před snímkem Rodina natočila například dokument o poradci exprezidenta Klause Petru Hájkovi Hájek na zámku, Petr v podzámčí (2011) či sondu do aktivit protivládních hnutí Padá vláda, něco si přej (2012). Intenzivně se angažuje ve veřejném prostoru a přispívá do internetového Deníku Referendum či na server Romea.cz. Zapojila se také do připravovaného projektu ČT s názvem Expremiéři, který mapuje osudy bývalých premiérů ČR. V jeho rámci vytváří dokument věnovaný Mirku Topolánkovi. Během rozhovoru se přiznala, že už dlouho touží natočit dokument o Jaromíru Jágrovi a Heleně Fibingerové, a kdyby si prý někdo z nich interview náhodou přečetl, mají se jí co nejdřív ozvat.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f2.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková