Holčičky rozpouštějí apokalypsu

Nakolik je téma kolapsu aktuální? A je možné ho reflektovat v každodenním dění? I na tyto otázky se ve svém filmu soutěžícím v České radosti snaží odpovědět režisér Andran Abramjan.

Příspěvků na téma proměna či zánik civilizace vzniká v současné době velké množství. Proč jste se rozhodl k tématu přispět?

Většina takových příspěvků je v rovině odborných publikací. Já jsem nechtěl populárně naučný film. Chtěl jsem nahlédnout všední, zdánlivě bezvýznamné situace jinou optikou, v tomto případě kolapsem. Výchozím impulzem byly přitom články a rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou, který se objevuje i ve filmu.

Měl jste jasno, kdo by se měl ve filmu objevit?

Nikdy nemám úplně pevný scénář, tudíž jsem věděl jen to, co zhruba potřebuji, ale v té chvíli jsem netušil, kde to najdu. Měl jsem například seznam všech nahlášených protestů a zhruba týden jsem po těch protestech chodil a natáčel. Tak jsem narazil třeba na sdružení ateistů.

Snímek je částečně uzpůsoben tak, aby připomínal videa z YouTube. Z jakého důvodu jste tuto formu zvolil?

Vycházel jsem z toho, že máme příliš velké množství informací. I skrze YouTube si můžete zvolit různá videa. Roli tedy hraje i prvek internetu. Je všudypřítomný, ale nedokážeme s ním ještě zacházet.

Proč tedy více nerozvádíte fenomén internetu a médií i v obsahu? Pronikl do stylu snímku, ale poté je přítomen pouze v rozhovoru s novinářkou.

Nejde o styl, ale o to, že dnes už problémy nikdo neřeší přímo. Všechno se víceméně řeší přes Facebook. Ve scéně s ateisty jsou v jednom záběru demonstrující ateisté a účastníci konference si je fotí. Ale nedojde mezi nimi k žádné výměně názorů, jejich pohledů. Zkrátka si něco vyfotíte, fotku dáte na Facebook, vaši kamarádi jí dají Like a tím to skončí. Každý se nějak utvrzuje v tom svém, ale už nedojde ke komunikaci s druhými. Internet nás nějakým způsobem izoluje, navzdory tomu, že by měl výměnu názorů usnadňovat.

Proč jste však zvolil tak široký záběr, místo abyste se zaměřil na jedno konkrétní téma?

Mám tendenci k mozaikám a kolážím a mám rád, když jdou věci “napříč”. Někdo má “svislý” přístup: rozebere jednu věc dopodrobna, ze všech stran. Já to zase dělám napříč. Kdybych na to měl víc času, film by byl delší.

Není nadsazený tón snímku na úkor výsledného sdělení? I přes jednotící kontext se místy nelze zbavit pocitu, že výpovědní hodnota ustupuje zábavnosti.

Nemám ten pocit, právě naopak. Skrze nadsázku je vidět, že lidé ve filmu to častokrát myslí dobře a věci, za které bojují, jsou vlastně správné. Ale tak nějak se míjejí účinkem. Buď jde o dobrou věc, ale dělá se špatně, nebo nerozpoznají podstatu problému.

Nadsázka je jedním z výrazných přístupů v české dokumentární tvorbě. V čem tedy vy sám vnímáte ozvláštnění, jež do filmu vnášíte?

Neprosazuji určitý směr. Ale baví mě propojování věcí, forma hravosti a hledání logiky za zdánlivě absurdními věcmi nebo absurdity za zdánlivě logickými. Rád hledám souvislosti, které si člověk normálně neuvědomí. Nemůžete jako divák pouze zůstávat v zaběhnutých formách, je třeba dostávat nové podněty. Pokud kombinací dvou věcí vznikne nějaká třetí, se kterou se divák normálně nesetkává, je to myslím jenom dobře. Obecně je dobré, když jsou filmy hraniční. Na hranici různých světů nebo přístupů vždy vzniká něco zajímavého.

Ve snímku je scéna, z níž i člen Vašeho štábu neodchází v úplně lichotivém světle. Souhlasíte v této souvislosti se známým Vachkovým výrokem, že se člověk nemá bát být ve vlastním filmu za hlupáka?

Něco na tom bude. Ta scéna konfrontace mého zvukaře s reportérkou jiného dokumentárního týmu je důležitá. Člověk je při jejím sledování více donucen kriticky zhodnotit to, co právě viděl. Ať už jde o ateisty, na jejichž demonstraci ke konfrontaci došlo, zvukaře nebo tu reportérku. Jde o pohledy, které jsou nějak v rozporu, přičemž každá strana má nějakým způsobem pravdu. Ale nejsou schopny domluvit se.

Jakou roli pak hrají předěly v podobě opakujících se záběrů na hrající si holčičky na hřišti? Ty se všem ostatním úsekům filmu vymykají.

Samotné téma je v podstatě vážné, pro některé lidi až apokalyptické. A mě přišlo, že ty holčičky onu vážnost nějakým způsobem rozpouští. Jde spíše o princip básně, než nějakého racionálního zdůvodnění.

Jde tedy pouze o nějaký odlehčující prvek, který se zbytkem filmu v zásadě nesouvisí.

To ne. Jde o to, že v kontrastu s ostatními scénami jsou to jediné momenty, kdy vidíme, že je taky něco v pořádku. Někdo je i může vnímat jako metaforu té civilizace na pískovišti, pokud chce. 

Student pražské FAMU Andran Abramjan je autorem snímků jako Je třeba dalších výzkumů (2011) o vědkyni bojující proti včelímu moru a systému financování tohoto důležitého výzkumu, Prosil jsem ho o hodnověrný výklad toho všeho (2012) portrétujícím biologa Daniela Fryntu či jednoho segmentu z kolektivního filmu Film jako Brno




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f2.13DOK.REVUE
25. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková