Horké zboží

Producent Radim Procházka o novém filmu režiséra Mariána Poláka Planeta Česko

Planeta Česko

„Když se jedná o česká zvířata, najednou jim všichni cizinci rozumějí, lidské postavy to mívají podstatně složitější,“ nechala se slyšet televizní producentka při jedné diskuzi, kde jsme vyslechli připomínky zahraničních profesionálů k filmu Mariána Poláka Planeta Česko, se kterým chceme jít na podzim do kin. Právě tam jsem si uvědomil, že snad poprvé dělám na něčem, co zajímá širší okruh lidí. Že jsme v situaci, kdy si některé partnery budeme moci dokonce vybírat. Pro producenta převážně uměleckých filmů, jež je obtížné vůbec dostat do kin, je tohle zkušenost nová, plná nadšení i rozporuplných pocitů.

V zahraničí takovým počinům říkají wildlife, v nejluxusnějším provedení pak blue chip, a je to snad nejoblíbenější žánr dokumentárního filmu. U nás se výpravné přírodopisné filmy prakticky netočí nebo snad už můžeme mít tu drzost říci, že donedávna netočily. Protože my se o něco podobného nyní pokoušíme. Ovšem letos na jaře v českých kinech uvedený velkofilm Les Seasons (v české mutaci Příběh lesa) měl rozpočet 33 milionů dolarů a ve Francii o prvním víkendu hravě porazil v návštěvnosti všechny blockbusterové hity. Je zřejmé, že s takovouto obří produkcí se nemůžeme rovnat. My ale ani tak úplně nechceme.

Proč? Ten francouzský film je v podstatě hraný. Vystupují v něm cvičená zvířata, les je přisvícený, záběrování odpovídá fikčnímu vyprávění. Pokud šelma doběhne až k noře a za nešťastným pronásledovaným natáhne tlapu, přichází protipohled z nory, ve kterém vidíme ve velkém detailu doslova špínu na jejích drápech. Když se objeví člověk, je to herec obléknutý do kostýmu pravěkého lovce, sledujeme přece dlouhý a dramatický příběh. Většina wildlife filmů má dokonce lidské postavy zapovězeny úplně. Nás ale zajímá příroda i s lidmi. Točíme skutečná divoká zvířata v jejich skutečném prostředí. Nejvíce ze všeho nás zajímá, jak rychle a dovedně se některé druhy adaptovaly tam, kde ještě nedávno vládl člověk – v dolech, na smetištích nebo třeba přímo ve městech. Může ale tohle přilákat diváky, kteří viděli rysův dráp z pěti centimetrů?

Díky šťastné shodě náhod, osvíceným ekologům, tzv. Norským fondům a našim tradičním partnerům – Fondu kinematografie a České televizi – jsme dali dohromady rozpočet, který v Česku doposud nikdo na podobné natáčení neměl k dispozici. Máme 200 natáčecích dnů, veškerou nejmodernější techniku a nejzkušenější štáb: českého kameramana vyhlášených rakouských blue chipů Jiřího Petra, specialisty na letecké záběry Antonína Nevrlého a Filipa Brázdila či nejlepšího českého podvodního kameramana Huga Habrmana.

   



Náš štáb umí natočit kulíška nejmenšího při lovu i jeřába popelavého při páření, my jsme si ale předsevzali, že natočíme daleko víc. K mým oblíbeným hrdinům patří vlaštovky, které se na vlakovém nádraží v Suchdole nad Odrou naučily otevírat dveře na fotobuňku. Nebo vzácný chocholouš obecný, jehož významná část populace si oblíbila parkoviště v obchodních zónách. Čekali byste zrovna tam vzácnou a přísně chráněnou přírodu?

To jsou příklady našich silných situací, které se nyní snažíme poskládat do příběhu. Ten by mohl začínat třeba takto:

Režisér (voiceover):

S kamerou jsem sjezdil celý svět a točil kdejaké exotické zvíře. Teď jsem i díky tomuhle filmu zjistil, že za mojí zahradou jsou věci snad ještě exotičtější, stačí se pozorně dívat...

A přesně tohle bychom chtěli sdělit divákům. Ocení ale hledání „perliček na dnech“ smetišť, v městských periferiích a uprostřed uschlých šumavských smrčin? Neměli bychom se více držet žánru, naplňovat klišé, jít napřed očekávání? Vždyť i naše scény z „pravé“ české divočiny mají v sobě vždy nějaké překvapivé souvislosti...

„Neříkejte slovo esej, přinejmenším ho neříkejte, když mluvíte s lidmi z televizí,“ poradila nám na jiném pitchingu zkušená filmová producentka. Esej není dost sexy. A tak teď vyrábíme film s ambicí využít žánrové postupy a žánr překonávat. Jedině tak by podle nás snad mohlo vzniknout něco skutečně podstatného... Potenciálním zahraničním obchodním zástupcům a českým distributorům o tom raději moc neříkáme. Pro ně natáčíme přírodopisný film pro celou rodinu. Jak tahle mírná schizofrenie dopadne, bude překvapením i pro mne. Zatím je venku jen první teaser, kompletní film by měl být k vidění ještě v letošním roce.


Facebook filmu: www.facebook.com/PlanetaCesko




2.16DOK.REVUE
02. 05. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková