Hranice (každé) práce

Dokumentaristka Apolena Rychíková o svém dokončovaném příspěvku do Českého žurnálu nazvaném Hranice práce

V okně sedí Saša a kouří cigáro. Kouká do vnitrobloku. Její prostřední syn v tichosti snídá čokoládové kuličky s mlékem. Hodiny v kuchyni nahlas tikají – je sedm ráno. „Zkus prosím tě nemlaskat,“ řekne Saša vlídným hlasem. Otočí se zpátky do okna a z posledních sil se pokusí usmát. Unavená tvář se jí ale sevře lítostí a z očí se najednou řinou slzy. Je duben a náš projekt, v rámci kterého se pod upraveným jménem nechává zaměstnávat v různých špatně placených zaměstnáních, je přesně ve své polovině. Stejně jako naše společné natáčení pro Český žurnál.

Čekání na hrdinku

Sašu Uhlovou znám několik let, přivedla mě k publicistice a díky ní jsem kdysi napsala a uveřejnila svůj vůbec první text. Když mi v létě 2016 řekla, že má v plánu zakusit na vlastní kůži pracovní podmínky ve špatně placených, nekvalifikovaných zaměstnáních v České republice, ještě jsme nebyly kolegyně v A2larm.cz, ale že ten její ponor mezi lidi, kteří za každodenní dřinu nedostanou zaplaceno ani tak, aby uživili sebe a svou rodinu, natočím, to jsme si dohodly hned. Měly jsme velké plány a možná jsme si nedokázaly představit, že se někdy opravdu vyplní. Teď je všechno v procesu – každou středu vychází na A2larm.cz její texty a já společně se střihačkou Kateřinou Vrbovou dokončuji film o její více než půlroční pouti. Pojmenovala jsem ho Hranice práce. Věřím totiž, že každá práce by měla mít své hranice, které je nutné ohledávat a určit. Při naší spolupráci jsem si navíc několikrát musela sama definovat vlastní hranice. Bylo těžké pozorovat blízkého člověka, který s emocionalitou sobě vlastní prochází celým procesem od hledání práce přes její opouštění. I když Saša dokázala po celou dobu reflektovat svou pozici i fakt, že se celý ten půlrok neděje tak úplně doopravdy, dopadal na ni zakoušený proces se všemi svými důsledky. Kde je pro režisérku dělicí čára, když točí o kamarádce, kterou šikanují v práci, nevídá své děti a ještě v jednom kuse pochybuje o své schopnosti každou drobnou i větší zkušenost předat tak, aby to těm skutečně postiženým opravdu pomohlo?

Hranice práce jsme začaly natáčet v lednu od chvíle, kdy si Saša obarvila vlasy a obočí, upravila jméno a se skrytou kamerou v brýlích se vydala hledat první práci. Dohodly jsme si, že si každý den bude psát deník, což nám umožnilo zůstat ve spojení, i když zrovna žila na ubytovně ve Vodňanech nebo u kamarádů v romském ghettu v Krupce. Stal se z toho náš rituál. Skoro každý den jsem si před spaním přečetla, co Saša zažila, a postupně se její deník transformoval do mého scénáře.

Kód filmu byl od začátku jasný: záběry z její kamery (které jsem nemohla režírovat, takže to bylo vždycky trochu o nervy), deníkový záznam a zpřítomňování celého koloběhu, který za experimentem stál. Cestování, shánění ubytování, skypování s manželem, čas trávený s dětmi, pochyby o vlastních schopnostech v rozhovorech s dalšími členy naší redakce. Návštěvy lidí, kterým o svém projektu řekla, navazování přátelství, vstávání ve čtyři ráno a návraty domů třeba i po několika týdnech. Nestála jsem o film, ve kterém rozmazané obličeje budou zmutovaným hlasem vyprávět, co se jim kdy stalo. Ne proto, že bych si nevážila pracujících lidí a nechtěla předávat jejich životní peripetie dál, ale protože si myslím, že Sašina autenticita, schopnost vyprávět a přiblížit příběhy lidí bez zbytečného akcentu na sebe samu, je v českém novinářském prostředí unikátní. 

Doufám, že se díky jejímu osobnímu nasazení podaří problematiku nízkých mezd a špatných pracovních podmínek u nás alespoň otevřít. O dekády přehlíženém tématu, skutečnosti, že zhruba pětina lidí v republice nedostává za svou práci zaplaceno více než 82 korun na hodinu a nemůže proto vést důstojný život, by se konečně mělo začít diskutovat mezi lidmi, kteří často mají pocit, že svůj osud si každý určujeme sám. Někteří možná namítnou, že si holka z dobré rodiny odskočila na půl roku ze svého relativně pohodlného života, aby českou společnost šokovala příběhy každodennosti. Není to tak. Stála jsem těch několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Ano, díky tomu, že je respektovaná novinářka, se k její osobě teď stahuje velké množství pozornosti. Ale ve skutečnosti je Saša jen megafonem, který přehlížené hlasy dobře ozvučil. 

Snad se ten její záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se nejvíc týká. Do té doby můžeme my ostatní – víc privilegovaní – společně pracovat na tom, aby se z alarmujících pracovních a životních podmínek podstatné části lidí u nás stalo probírané a řešené téma, nejenom cynicky konstatovaný fakt.




.DOK.REVUE
11. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková