Jak to bylo s tchajwanskými dokumentárními filmy?

Velmi stručný úvod do historie tchajwanského dokumentárního a experimentálního filmu, jehož vůbec první zahraniční retrospektivu uvede 21. ročník MFDF Ji.hlava.

Nečitelná báseň (An Unreadable Poem, Kai-Ting Chuang, 2008)

Počátky moderní dokumentární tvorby na ostrově Tchaj-wan lze vysledovat až do dvacátých a třicátých let dvacátého století, kdy se mezi tchajwanskými a japonskými horními společenskými vrstvami tehdy koloniálního Tchaj-wanu stala populární amatérská filmová tvorba za pomoci kamer na filmy o šířce 17,5 mm, 9,5 mm a 8 mm. Nejznámějším se z těchto amatérských filmových tvůrců stal ve třicátých letech Deng Nan-guang, který získal v Japonsku mnohá ocenění. Deng, který byl profesionálním fotografem se školením z Tokia, vytvořil ve třicátých letech tucet filmů, z nichž stojí za zmínku například Rybářský výlet (The Fishing Trip, 1935) či ZOO (The ZOO, 1935?), který získal na festivalu pořádaném v roce 1940 Japonskou asociací 8mm filmu čestné uznání. Nebo jeho Náhlá přeháňka (Sudden Shower, 1932?), krátká báseň o městě během náhlého deště, která je připomínkou Jorise Ivensova mistrovského díla Déšť (Rain/Regen, 1929).

V období od poloviny třicátých let do roku 1945, tedy v době, kdy Japonsko poprvé vstoupilo do válečného konfliktu s Čínou a později, během druhé světové války, se spojenci, vzniklo pouze málo amatérských filmů, pokud vůbec nějaké. Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 zamezila nastalá politická situace, přísná vojenská vláda a ubohá ekonomická situace významnějšímu rozvoji amatérské filmové tvorby, a to až do šedesátých let, kdy se sociální i ekonomické podmínky významně zlepšily v důsledku ekonomické a vojenské pomoci od Spojených států.

Objevení se filmu Ráno v Tchaj-peji (A Morning in Taipei, 1964; režie Bai Ching-Zue) přineslo modernímu tchajwanskému publiku, jehož většina neměla o existenci této rané formy dokumentární tvorby – „městské symfonii“ – ani tušení, příjemné překvapení. Známějším se na Tchaj-wanu stal první dokumentární film ve stylu „cinéma vérité“ s názvem Liu Pi-chia (1965), následovaný experimentálním filmem Hora (The Mountain, 1966), jež oba režíroval Richard Chen Yao-chi. Bai a Chen byli zástupci první generace filmařů, kteří vystudovali filmové školy v zámoří. Bai absolvoval Centro Sperimentale di Cinematografia v Římě a Chen UCLA School of Theater, Film and Television ve Spojených státech.

Útěk (Escape, Chung Mong-Hong, 1993)

Vliv Chen Yao-chi na místní filmové tvůrce byl zásadní, a to nikoli jen kvůli jeho modernisticky laděným filmům, ale také díky jeho článkům z poloviny šedesátých let publikovaných v časopisu Theatre (jenž spoluvydával), které představovaly zásady tvorby ve stylu cinéma vérité. Pod jeho vlivem vytvořil Zhuang Ling, jeden z jeho kolegů z redakce, film Pokračování života (Life Continued, 1966) a Mé čerstvě narozené dítě (My New Born Baby, 1967), pravděpodobně první tchajwanský „filmový deník“ či „osobní dokument“.

V tomto období vytvářeli redaktoři časopisu Theatre také experimentální filmy a moderní divadelní produkce. Nicméně žádný z těchto filmů ani filmových záznamů divadelních představení se do dnešních dnů nedochoval. Ovšem scénáře a kritiky jejich počinů byly publikovány v dobovém tisku, takže jejich úspěchy lze přece jen docenit.

Na konci sedmdesátých let a počátkem let osmdesátých, kdy se po svém založení v roce 1978 etablovala vládou financovaná Cena zlaté sklizně (Golden Harvest Award), jejímž účelem byla podpora nové generace filmových tvůrců a záchrana skomírajícího filmového průmyslu, se v Tchaj-wanu objevuje nová vlna dokumentární a experimentální filmové tvorby.

Většina dokumentárních filmů vytvořených v osmdesátých a devadesátých letech byla angažovanými sociálními snímky, a to v důsledku společenského vzedmutí před vyhlášením stanného práva v roce 1978 i po něm. Tak zvanou „Zelenou skupinu“, tedy sdružení video kameramanů snažících se nalézt alternativní prostředek komunikace, založilo několik mladých, proti vládě zaměřených filmových tvůrců operujících bok po boku s politickou opozicí. Tito filmaři vytvořili od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let stovky dokumentárních videí na nejrozmanitější sociální a politická témata.

Noe Noe (Noah Noah, Tony Chun-Hui Wu, 2003)

Zavedení stanného práva nejen eskalovalo politickou a společenskou změnu na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let, ale zároveň uvolnilo tvůrčí sílu v srdcích a myslích mladých filmařů, kteří se vášnivě oddali tvorbě experimentálních filmů, jako jsou ty, které bude možné zhlédnout na letošním ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Mnoho z těchto tvůrců, jako například Hsiu-Ching Wu, Chung Mong Hong a Fong-Chi Lai, kteří získali vzdělání na školách mimo Tchaj-wan, se připojilo k západní tradici experimentální filmové tvorby. Tito tvůrci odstartovali novou vlnu experimentální filmové tvorby v devadesátých letech, která ale v novém tisíciletí zapadla a byla nahrazena hnutím videoartu vycházejícím z kateder tchajwanských uměleckých škol a galerií. Počátek tohoto hnutí spadá do poloviny osmdesátých let a rychle se rozvíjelo v letech devadesátých. Mezi první umělce, kteří tvořili jednokanálové videoartové instalace a video skulptury, patřil Yuang Goang-Ming.

Mezitím, v pozdních devadesátých letech, začíná nová generace filmových tvůrců, nespokojená s tradiční formou a tradičním obsahem sociálně laděných dokumentů, obhajovat tvorbu experimentálních dokumentárních děl. Vzestup této vlny se časově shoduje se založením Mezinárodního tchajwanského dokumentárního festivalu (Taiwan International Documentary Festival) v roce 1998. Huang Ting-Fu je jedním z filmových tvůrců, kteří se podíleli na tvorbě experimentálních dokumentů v devadesátých letech dvacátého století a nultých letech nového tisíciletí. Jeho Plovoucí ostrovy: 03:04 (Floating Islands: 03:04, 2000) jsou jedním dílem ze série dvanácti krátkých experimentálních dokumentárních filmů natočených na 35mm film, souborně nazvaných Plovoucí ostrovy (Floating Islands) a produkovaných Zero Chou.

„Osobní dokumenty“ začaly být mezi mladými filmaři populární od konce devadesátých let, kdy byl spouštěn první magisterský studijní program pro přípravu profesionálních tvůrců filmových dokumentů na Tainan National Institute of the Arts (TNNUA). Mnoho studentů a absolventů TNNUA využilo formy osobního dokumentu ke zkoumání či pokusu o řešení osobních a rodinných problémů. Film Avici od Chou Yu-Hsin je zástupcem tohoto hnutí v tchajwanské dokumentární tvorbě.

Řeka vrb (The Willow River, Tay-Jou Lin, 2006)

S novým stoletím se objevil i nový trend: křížení dokumentární tvorby s videoartem či digitálním uměním. Vyvíjel se současně s obdobným procesem probíhajícím na mezinárodní scéně. Filmy od Chen Chieh-jen, Chien-Chi Chang a Yuan Goang-Ming promítané v letošním programu festivalu jsou dobrými příklady této tendence. Tato filmová díla se promítají jak na dokumentárních festivalech, tak v uměleckých galeriích Tchaj-wanu i v zahraničí.

Také experimentální filmová tvorba zaznamenala návrat v nultých letech nového století, když Tony Chun-Hui Wu, který studoval na amerických uměleckých školách, na vlastní pěst na Tchaj-wanu oživil hnutí experimentální filmové tvorby pracující s formátem 8 mm. Jeho filmy, jeho výuka na katedře filmové tvorby na Taipei National University of the Arts stejně jako jeho obhajoba filmové tvorby na 8mm materiál a promítání nových experimentálních filmů na Tchaj-wanu silně ovlivnily novou generaci filmových tvůrců, kteří volně experimentují s křížením dokumentu, fikční tvorby a animovaných filmů. Lin Tay-Jou, tvůrce experimentálních filmových děl, který v devadesátých letech studoval ve Velké Británii, je představitelem tohoto přístupu. Jeho ranější tvorba, reprezentovaná na MFDF Ji.hlava snímkem Odlesk (Afterimage, 1994), je především experimentální, kdežto jeho filmy z jednadvacátého století, jako třeba Řeka vrb (The Willow River, 2006), se pohybují volně mezi záznamem faktů, inscenováním minulých událostí, polopravdami a čistou fikcí.

Letošní vynikající tchajwanský program představí nejen historický vývoj tamější dokumentární a experimentální filmové tvorby za uplynulých více než osmdesát let, ale i rozmanitost námětů a forem včetně křížení dokumentu, experimentální tvorby a videoartu. Chtěl bych za tento program dramaturgům letošního ročníku MFDF Ji.hlava poděkovat a zároveň jim k němu poblahopřát a těším se na vaše komentář.
 

Autor působí na Katedře filmové tvorby, Taipei National University of the Arts.

Přeložil Štěpán Kubalík.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá
6.18Hrát si na utrpeníO tom, jak se ponořit do překrásných nových světůTereza Krobová
4.18Koho potkáte na 22. MFDF Ji.hlava?
4.18Náš orientO letošní Ji.hlavské sekci Československý orient píše Jaroslav Kratochvíl.Jaroslav Kratochvíl
4.18Peripetie virtuálních světůDramaturgyně Ji.hlavské VR Zone Andrea Slováková o nejnovějších trendech ve virtuální realitěAndrea Slováková
1.18Podoby filmové fascinaceKurátorka filmu a fotografie Národního muzea vypráví o třech ročnících Konference Fascinace, jež se koná při Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Pavlína Vogelová
6.17Krátké filmy – dlouhé zážitky (aneb dokumenty Drahomíry Vihanové)Na začátku prosince 2017 nás opustila významná režisérka dokumentárních i hraných filmů Drahomíra Vihanová, připomeňte si její tvorbu nejen z 80. let v znovuvydném textu Moniky Kocandové.Monika Kocandová
F4.17Hranice smutku, šedi, zmaru. Dají se tyto limity překročit, ptají se Rychlíková s UhlovouLuboš Vedral
F4.17Film jako výtvarný objekt Dílna o filmech Stanislava Hory z let 1980–2016Martin Blažíček
F2.17Průhledná bytost: Marcel Ophuls Dramaturg retrospektivy významného německého dokumentaristy Marcela Ophulse komentuje jeho tvorbu zařazenou do této festivalové sekce. Petr Šafařík

starší články

5.17DOK.REVUE
16. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková