Jako by šlo o reklamu na život v Podněstří

Říká Lukáš Kokeš, spoluautor filmu Pevnost, který se stal na 16. MFDF Ji.hlava nejlepším českým dokumentem 2012

V prosinci vstoupí do kin snímek, který natočil společně s režisérkou Klárou Tasovskou jako mimořádné cvičení v rámci studia na FAMU.

Co je tou vámi sledovanou pevností?

Je jí Podněsterská moldavská republika. Prvotní motivací pro natáčení byla fascinace tím, že kousek od Evropské unie může existovat země, o níž většina lidí nemá potuchy a jediná země, která ji, byť neoficiálně, uznává a podporuje, je Rusko. Tedy kromě rovněž neuznaných republik Jižní Osetie, Abcházie nebo Náhorního Karabachu. Podněstří pro naše natáčení objevila Klára Tasovská, spoluautorka filmu, která tuto zemi někdy před třemi roky náhodou navštívila. Rámec filmu tvoří příprava na prezidentskou volbu v době, kdy zde dvacet let nepřetržitě vládl stejný prezident. Jako jediný v celé Evropě. Situace už byla natolik neudržitelná, že i z Moskvy chodily zprávy slibující změnu.

Jak tato neexistující země vznikla?

Její historie začala rozpadem Sovětského svazu. Výrazná ruskojazyčná menšina na hranici Moldávie a Ukrajiny vznesla požadavek na svou nezávislost. Místní etničtí Rusové, kteří v současnosti tvoří asi třetinu z celkového půl milionu obyvatel Podněstří, byli a jsou podporováni ruskou armádou. Už v době SSSR zde byly důležité muniční sklady a Rusko má v regionu dodnes obrovský vliv. Místní obyvatelé uspořádali počátkem devadesátých let referendum, vyhlásili nezávislost, vymysleli hranice, většinou tvořené řekou Dněstr, a postavili na ně hlídky. Postupně začali tisknout vlastní měnu, zavedli parlament, policii, armádu, vybudovali svou telefonní síť. A vytiskli poštovní známky. Mezinárodní společenství tuto republiku sice neuznalo a Moldávie, pod jejíž území oblast oficiálně spadá, chtěla Podněstří silou zrušit, ale proti tomu zasáhla velkým počtem vojáků Ruská federace a vše se zastavilo.

Jaký je smysl této ztracené, oficiálně neexistující země?

Na mě to dělá dojem, že jde o takovou velkou bezcelní zónu, přes kterou na černo putuje velký objem zboží. Spekuluje se dokonce i o zbraních. Ale i jen při obchodu s potravinami, alkoholem nebo cigaretami zde může docházet k obrovským celním únikům v řádu miliard. Zájem na takové „černé díře“ mají byznysmeni i politici ze všech zemí sousedících s Podněsterskou moldavskou republikou. Provázanost mezi politikou a byznysem je dost výrazná. Další spekulací je, že Rusové tento stav cíleně udržují i proto, aby Moldavané nemohli vstoupit do Evropské unie a Rusové si tak udrželi EU dále od vlastních hranic.

Potřebovali jste pro natáčení v takto specifické zemi nějaké povolení?

Aby mohl v Podněstří filmař natáčet, musí mít novinářskou akreditaci, o kterou si musí zažádat. My jsme se o to pokusili, poslali jsme žádost na ministerstvo informací, ale zamítli nám ji. Proto jsme nemohli natáčet na oficiálních místech ani s oficiálními představiteli, politiky, úředníky, vojáky a podobně. Museli jsme tedy od začátku zvolit jiný klíč a namísto oficiálních struktur se zaměřit na obyčejné lidi. Ve filmu vystupuje jediný politik, který si myslel, že se skrze natáčení s námi bude moci zviditelnit. Dnes už by s námi nejspíš nemluvil.

Ilegální natáčení

Co by se mohlo stát, kdyby místní úřady odhalily, že natáčíte? Vyhostily by vás? Věděli jste, co vám hrozí?

O skutečné hrozbě bylo možné vlastně jen spekulovat. O to horší scénáře jsme si představovali. Vycházeli jsme ze skutečnosti, že jde o oficiálně neexistující stát, kde kromě Jižní Osetie nebo Abcházie nemá žádná jiná země své zastoupení. V moldavském Kyšiněvě sice velvyslanectví České republiky je, ale diplomaté mají do Podněsterské moldavské republiky, když to přeženu, zákaz vstupu. Právní forma vztahu Podněstří a Moldávie je válečný stav s dočasným příměřím. Kdyby nás někdo uvrhl do vězení, oficiální cestou by bylo dost komplikované s nimi vyjednávat. Tyto země jsou vždy nepředvídatelné.

A jak ilegálnost vašeho natáčení ovlivnila celkovou podobu filmu?

Vše jsme natáčeli v minimálním štábu, já jako kameraman a Klára jako zvukařka. Většinou jsme natáčeli v interiérech. Když jsme ke konci našeho předposledního pobytu v Podněstří natáčeli oficiální oslavu výročí založení státu, roztáhl jsem na náměstí stativ a hned nás zatkla tajná policie. Od začátku jsme věděli, že k takovým situacím může dojít, a proto jsme se jim snažili předcházet. Nechtěli jsme ohrozit samotný film.

Bylo vůbec možné v takových podmínkách natočit film, který odpovídá vaší osobní zkušenosti s tímto místem?

Aby atmosféra zdejší každodennosti vyšla plně najevo, rozhodli jsme se na začátku, že k natáčení budeme přistupovat, jako by šlo o reklamu na život v Podněstří. Schválně jsme to chtěli přehnat. Aby se samo ukázalo, v jak uzavřené a zmanipulované bublině místní lidé žijí. Od začátku jsme věděli, že nechceme dělat investigativní reportáž. Nechtěli jsme pátrat po politických vlivech a rozplétat mocenskou chobotnici. Film je impresivní studií z místa mezi časem a prostorem, z rozostřeného území za zamlženým sklem.

Váš film je vizuálním zážitkem, protože je postaven na výrazných obrazech. Jak jste hledali scenerie a situace, které budou nést takto silnou atmosféru? A neobávali jste se, že nebudou mít přesah, že půjde o pouhý sled krásných záběrů?

Na začátku jsem si vzpomněl na snímek Jorgena Letha 66 výjevů z Ameriky. To on byl pro mě referencí, že takový koncept může fungovat. I Leth pouhou volbou obrazů vytvořil komentář Ameriky začátku osmdesátých let. S tímto vědomím jsme hledali podobně výmluvné obrazy i v Podněstří. Zároveň jsme nechtěli natočit jen leporelo z atmosférických záběrů. Proto je ve filmu velký prostor pro výpovědi mimo obraz. Nechtěli jsme přijít o informativní výmluvnost výpovědí ani o atmosférickou působivost obrazů. Proces střihu byl pomalý a náročný, snažili jsme se najít ideální poměr mezi obojím.

Jak lidé, s nimiž jste natáčeli, reagovali na kameru? Měli strach?

To je zajímavé. Ve srovnání s natáčením u nás byla jejich nedůvěra mnohem menší. Méně se ostýchali, méně kontrolovali. Nedůvěra ve film, jak ji známe u nás, k nim ještě nedorazila. I toto potvrzovalo náš pocit návratu v čase o dvacet let. Zvláštní asynchronicitu času, kterou jsme si nejvíc uvědomovali při přejíždění z Česka do Podněstří a zase zpátky.

Jak může váš film ohrozit lidi, s nimiž jste natáčeli?

Uklidnila nás skutečnost, že se režim po prezidentských volbách trochu uvolnil. Díky tomu můžeme použít i závažnější scény, například rozhovor s místní politickou aktivistkou, které by dříve za to, co nám řekla, hrozilo obvinění z vlastizrady. Naštěstí se situace po volbách proměnila a ona své protivládní články dnes publikuje na vlastním blogu. Bezprostředně po našem natáčení ale kolem jejího domu jezdila auta tajné policie a monitorovala, co se děje.

Filmy a profil autora naleznete na DAFilms.cz

Hranice dokumentu a fikce

Sdílíte skepsi určité části intelektuálů, kterou nedávno vyjádřil například Umberto Eco, když napsal, že lidé dnes už nic podstatného neprožívají, protože právě tyto chvíle ve velkém zaznamenávají na své mobily a kamery?

Nejsem skeptický. Jde jen o novou situaci, kterou je třeba kreativně využít. Když sám vytáhnu kameru nebo mobil, abych si něco natočil, nejsem ochuzený o svůj osobní prožitek. Jen danou situaci prožívám jinak. Někdo může vnímat displej kamery jako určitou bariéru. Pro mě je spíš filtrem, který mi umožňuje prožít daný moment jinak, současně ho zaznamenat a vracet se k němu. Prožívat ho vícekrát, pokaždé znovu a odlišně. Navíc toto zaznamenávání, o kterém mluvíme, vytváří ohromně zajímavý, nekonečný globální audiovizuální archiv všech možných momentů lidského života. A ty mohou být pro mě jako filmaře potenciálně neskutečně zajímavé.

Jak je moc pro vás důležité poznávat aktuální dění v kinematografii?

Tomu se věnuji dost často a důsledně. Snažím se sledovat hranou i dokumentární kinematografii. Pravidelně si třeba mapuji, jaké filmy vybírají do soutěží festivaly v Cannes, Benátkách, Locarnu nebo Rotterdamu. Ty poslední dva festivaly mám obzvlášť rád. Filmy, které mě zaujmou, si později dohledávám na internetu nebo objednávám přes různé služby. Sledování současné kinematografie mě baví a zajímá, zároveň se pak mám k čemu vztahovat a kriticky rozvíjet přemýšlení o vlastním stylu. Jsem totiž přesvědčen, že všechno už bylo nějak zfilmováno a nějak natočeno. Existují pouze různé variace. Proto si myslím, že není možné mít originální styl nebo metodu. Přesvědčení o originalitě vlastního stylu pramení spíše z nevědomosti nebo neznalosti toho, co tady už bylo. Pro mě i pro Kláru je důležité vědomí, že se neuzavíráme do lokálního uvažování o filmu, stejně jako vědomí, že se snažíme používat moderní jazyk.

Právě festivaly v Rotterdamu či Locarnu dnes svou dramaturgií postihují napětí a vzájemné ovlivňování mezi dokumentárním a hraným filmem. Pomyslel jste při natáčení Podněstří na limity dokumentárního způsobu natáčení?

Na hranice dokumentu narážím stále, nejen v Podněstří. Právě připravuji v rámci Českého žurnálu, televizního projektu Víta Klusáka a Filipa Remundy, dokumentární film vycházející z dění kolem metylalkoholové aféry. Slyšel jsem velice zajímavé příběhy z prostředí pančování lihu, ale čistě dokumentárními postupy se to prostě nedá natočit. Limity dokumentární metody mě provázejí stále a vždycky si říkám „to by byl dobrej hranej film“. Například jsem strávil noc s celní jednotkou, která kontrolovala dodržování prohibice po barech, nonstopech a ve stáncích. Ale já s nimi nemohl vtrhnout do nějakého podezřelého obchodu a zaznamenat jejich razii třeba ve skladu. Tam mě s sebou nevzali. Jednak bych tím prozradil jejich pracovní metody, zároveň i majitel obchodu mě může okamžitě vyhodit, protože bez jeho souhlasu tam nemám co otravovat. Do dokumentu tím pádem takovou – svým způsobem banální – situaci nikdy nedostanu! A přitom by v takovém filmu být měla! Stejně tak v Podněstří jsme si kolikrát říkali, že by bylo lepší natočit o tom hraný film.

Plánujete tedy natočit i hraný film?

Hodně o tom uvažuji. Rád bych na základě reálných situací postavil scénář celovečerního hraného filmu. Nemyslím si, že by se metodou rekonstrukce a použitím postupů hraného filmu ubíralo na pravdivosti a autenticitě. Důležité je právě zvolit adekvátní styl snímání. Jako třeba ve filmu Je to jen vítr maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa. To, co nabízí, je pro mne reálnější, než co může zaznamenat dokumentární film.


(Rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v Respektu.)

Lukáš Kokeš

Český dokumentarista, student Katedry dokumentární tvorby na FAMU. Jeho krátký studentský film Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech obdržel Zvláštní uznání poroty MFDF Jihlava 2008. S Klárou Tasovskou natočil snímek Pevnost, který vyhrál soutěž o nejlepší český dokument za rok 2012 na 16. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Pevnost (r. Klára Tasovská, Lukáš Kokeš, ČR 2012, 70 min.)

Jako výlet do skanzenu komunistické totality dvacátého století pojímá český dokument návštěvu Podněsterské republiky. Země, kde se smí natáčet jen z okna vlaku, obyvatelé mluví o strachu z udávání, ale i o pohodlném azylu před rušným světem a písně v televizi nadšeně opěvují zdejšího prezidenta.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

4.19Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková
4.19Inspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila Boháčková
3.19Raději realitu čtu, než ji kážuRozhovor s dokumentaristkou Gretou Stocklassou o jejím celovečerním debutu Kiruna – překrásný nový světKamila Boháčková
2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

starší články

1.12DOK.REVUE
12. 10. 2012


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCo tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude k vidění na letošním ročníku MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila BoháčkováNový filmTady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr JančárekTémaPodoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky.Andrea SlovákováTémaVirtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině i v podobě instalací.Andrea SlovákováTémaFelix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Felix SobolevSportSlovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš HudákSport10 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila BoháčkováBáseňTAKE TWELVEBáseň Daniela Hradeckého ze sbírky TakesDaniel HradeckýRozhovorInspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila BoháčkováRozhovorKarel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila BoháčkováNová knihaZa zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš SkupaÚvodníkFestival jako laboratořdok.revue 4.19Kamila Boháčková

další odkazy:

Pevnost
Stránka filmu v databázi MFDF Ji.hlava.