Ještě jedno takové dobrodružství a budu ztracen

Rozhovor s filmařem a producentem Radimem Procházkou

Zásah proti demonstraci po prezidentských volbách v Bělorusku, prosinec 2010 (Aliaksandr Vasiukovič)

Jaká je situace producenta dokumentárních filmů v Česku, jak funguje vaše produkční společnost – na jakých zdrojích je závislá a co chce zastřešovat?

Před časem mě napadlo, že by se naše firma měla jmenovat Pyrrhos Film. Řada našich filmů je malým či větším vítězstvím, ale třeba poměrně oceňovaná Pravidla lži Roberta Sedláčka z ekonomického hlediska naši společnou producentskou firmu málem zahubila. Trochu se obávám dalšího Sedláčkova filmu Největší z Čechů, který spolu právě děláme. Znáte to: „Ještě jedno takové vítězství…“ Dokumentem, respektive v širším slova smyslu autorským filmem či filmovým uměním, se uživit neumíme. Mám obavu, že podobně je na tom i řada kolegů. Živíme se nejrůznějšími publicistickými věcmi zpravidla pro televizi. Snažíme se ale, aby i tahle práce dávala aspoň nějaký jiný smysl než obživný. Takto vznikly například cykly České hlavy či Živé srdce Evropy, které popularizovaly českou vědu, respektive českou přírodu. Ale letos točíme i pro krajský úřad v Jihlavě propagační film o krásách Vysočiny…

Na základě jakého klíče vybíráte jako producent témata filmů, do nichž máte zájem vstoupit?

Nevybírám si témata, ale režiséry. Přesněji řečeno jsem si už dávno vybral: Vachek, Sedláček a občas nějaký vlastní film. Možná ještě lépe řečeno, ti dva si vybrali mě a já jsem za to vděčný. Dělal jsem i  s dalšími režiséry. Většinou mě oslovili sami a něčím mě zaujali. Byla to rovněž příležitost poznat nové lidi z dalších filmařských profesí, a to zejména mezi studenty. S některými od té doby spolupracuji.

Co si jako producent sérií Živé srdce EvropyČeské hlavy a jako porotce festivalu Academia film Olomouc myslíte o situaci populárně-vědeckého filmu v Česku? Existuje u nás vůbec tento žánr?

O tom vím velmi málo. V porotě AFO jsem byl už před skoro třemi lety, od té doby tu scénu nesleduji. Mám spíše dojem, že žádná neexistuje. Ale to nevadí, nejzajímavější věci stejně vždycky vznikají na pomezí žánrů či přímo uměleckých oborů. Můj nový film Drnovické catenaccio je takovým pokusem o parodii, či spíše parafrázi žánru antropologického filmu. Zároveň se seriózně zabývá popularizací vědecké reflexe ekonomické transformace v devadesátých letech. Jen tvůrčí „maska“ je poněkud jízlivá, žánrový purista by mě s tím vyhnal. Ale věřím, že třeba v Olomouci mě s tímto filmem nevyženou, žánrové škatulky také nevnímají nijak ortodoxně.

Politika se moc nedělá

Které dokumentární filmy se z produkčního hlediska těžko dařilo prosadit? Jak to bylo například s financováním dokudramatu o J. Čunkovi?

Všechny filmy, které děláme, se těžko prosazují. Kolega Sedláček na jaře napsal členům grantové komise do žádosti o podporu filmu o Jiřím Čunkovi: „Posuzovat lze toliko věci standardní, sériové, předvídatelné..., a proto většinou nezajímavé.“ A ty my točit nechceme.

Přes veškeré „stýkání a potýkání“ s Českou televizí musím říci, že její role je nezastupitelná a bez ní by naše filmy většinou nevznikly. (Ale bez oněch filmů v širším slova smyslu by zase ČT nenaplňovala zákon, takže nás vlastně potřebuje, i když se její představitelé mnohdy tváří jako nějací altruističtí chlebodárci.) Druhým zdrojem financí je pak Státní fond ČR na podporu a rozvoj české kinematografie. Je to stejný příběh: pokud nedostanete grant, film pravděpodobně nevznikne. Svou roli hrají i proporce zcela praktické: Na hraného Čunka potřebujete třicet milionů, na televizní dokument o něm řekněme milion, na filmový, tj. distribuční dokument třeba pět. Pak lze těžko porovnávat, co je obtížnější prosadit z hlediska nějakých „vyšších zájmů“, které některým projektům možná brání rovněž. Jsem optimista a myslím si, že nám fond na film o Čunkovi nedal peníze, protože se scénář „pouze“ nelíbil dostatečnému počtu členů. I to bylo pro nás velké rozčarování. Snad je napříště přesvědčíme, protože zástupci televize řekli, že pokud získáme grant, půjdou do toho s námi.

Vnímáte v rámci českého dokumentu absenci některých témat anebo tendencí?

Ne. Je tady aktivista Mareček, experimentátor Němec, esejisté Vachek, Gogola mladší, Králová či Janeček, baviči a provokatéři Klusák s Remundou, básník a investigativec Řezníček, analytik Sedláček. Je tu také řada dalších zajímavých lidí, na které jsem si momentálně nevzpomněl, a hlavně hodně balastu, ale to je normální. A že by balastu mohlo být méně a zajímavých lidí více, je samozřejmé.

Jak vnímáte kvalitu, množství a situaci politického dokumentu v ČR?

Jsem rád, že to kromě nás nikdo jiný moc nedělá. Aspoň máme svoji díru na trhu… Ne, vážně… Nevím, co na to říci. Mě politika baví, proto to dělám. A nehrajme už na škatulky – vždyť například Králové Pahrbek či Ztracená dovolená jsou také politické filmy, nebo ne? O Vachkově Závišovi či Remundově a Klusákově Českém snu nemluvě… Zabývají se širší společenskou situací, která daný příběh ovlivňuje a do které politika vždycky patří.

To, že se politické filmy moc netočí, má širší důvod – je snadnější a pohodlnější sehnat peníze a natáčet ty již zmíněné „standardní, sériové, předvídatelné“ filmy. V současných filmech často chybí sociální kontext příběhu, do kterého politika samozřejmě patří. Ještě daleko více je to znát v hraném filmu: Na Sedláčkových Mužích v říji kritika ocenila, že jsou „ze života“. Tam by ale mělo hodnocení začínat. Měli bychom se chtít dozvědět, jak Sedláček ten „život“ podle recenzenta analyzoval. Takhle je to trochu jako za normalizace, kdy lidé nechávali zahrát v rádiu písničku opraváři v autoservisu, který byl ochoten obsloužit je ještě 15 minut před zavírací hodinou. Něco, co by mělo být samozřejmé, se oceňovalo jako naprostá vzácnost. V autoservisech se to, myslím, hodně změnilo, v českém filmu je o ochotné opraváře stále nouze.

Někdy je s podivem, jak jsou tvůrci upřímní. Režisér Mašín před pár dny o svém novém filmu Tři sezony v pekle prohlásil, že se pouze inspiruje milostnými avantýrami Egona Bondyho, že s jeho dílem nemá nic společného. Cimrmanologové tomu říkají „ a ještě to drze přiznává“… Proč ale takový film za desítky milionů natáčí, mi není jasné. I když jsem ho ještě neviděl. Třeba to byla jen rafinovaná kamufláž a vějička na diváky, aby dorazili do kina…

 A potom je tu ještě jeden důvod: často jsme při samotné práci vědomě či nevědomě součástí (politického) systému a těžko o něm budeme mít vůli točit. Nejrůznější „pragmatická“ rozhodnutí a kompromisy slušného člověka vedou k tomu, aby o některých věcech raději pomlčel (netočil), než aby kázal vodu a pil víno…

Různé podoby dějin

K výročí listopadové revoluce bychom rádi zmínili váš film o společenských změnách Tenkrát – co se vám do něj nepodařilo dostat?

Uvízl v každodennosti a nešel dál. Promítal se leckde po světě, třeba v Bělorusku nebo na Kubě. Člověk v tísni ho používal jako takový revoluční instruktážní film. (Vidíte, v tomto smyslu by mohl patřit i do populárně-vědeckého filmu – popularizuje a analyzuje politiku.) ČT ho často reprízovala… Při zpětném pohledu ale musím říci, že ač jsme odvedli poctivou práci, k podstatným věcem jsme se dostali spíše nepřímo, například v některých dílčích charakteristikách jednotlivých aktérů. Za všechny bych zmínil část týkající se Havlova ukrývání ve Skalníkově ateliéru bezprostředně před volbou prezidenta. Váhání, nervozita, zkratová jednání, tohle všechno tam bylo přítomno a posunuje to černobílé vnímání triumfující revoluce. Zajímavé ovšem je, že i když jsme se od té doby dostali, doufám, někam dál (bylo mi tehdy 21 a Sedláčkovi o dva více), Česká televize se do poněkud infantilního stádia dostala právě o deset let později. Vedena sledovaností archivních záběrů z té doby, předvedla před pár dny miliontou první variaci na téma, kdo odkud přišel, kde se zastavil a jakou měl přes rameno tašku. Když už by se náhodou mohlo něco zajímavého sdělit, moderátor to vždy „citlivě“ umlčel. Například se bývalý Adamcův poradce Oskar Krejčí pouštěl do ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka a snažil se posledního komunistického československého premiéra vykreslit jako nešťastného muže, který se přesně orientoval v situaci, ale neměl skoro žádné kompetence, a Žáček oponoval tím, že Adamce nelze podceňovat, že mohl ovlivnit ledasco. Moderátor to okamžitě utnul se slovy, že jsme tady od toho, „abychom tak nějak vzpomínali“.

Ve vašich filmech se věnujete precizně zpracovaným historickým tématům (fenomén Gottwald, čs. vojáci v Africe), jaký výzkum a jaká práce předcházela natáčení těchto filmů – jaká byla cesta vývoje od námětu k samotnému natáčení?

V porovnání s prací vědců a jejich „sicflajsem“ se to samozřejmě nedá srovnat, ale na poměry filmařské to byla docela soustředěná práce. Vycházela z mé původní profese novináře, respektive ze studia masové komunikace. Na fakultě sociálních věd jsem se měl možnost setkat se zajímavými společenskovědními texty i vědci a něco jsem snad od nich pochytil. Ale paní režisérka Sommerová u přijímaček na FAMU konstatovala, že je to trochu příliš publicistické, a tak se od té doby snažím objevovat kinematografii. Takže jakkoliv mi to dělá velkou radost, že jste si vzpomněli na mé deset let staré filmy, raději bych o těchto učednických létech pomlčel. Dva roky starý Papírový atentát by snad mohl lépe naznačit, jak momentálně smýšlím o filmu. Rešerše je pouze nezbytnou součástí, klíčová je invence, tvorba a humor jako prostředek ke sdělení vážných věcí. Také je smysluplné pracovat s parafrázemi různých žánrů – třeba i publicistiky. Zajímavý film se podle mne neobejde bez určité metaroviny, jejíž součástí je reflexe samotného způsobu vyprávění a jeho limitů. Viz například žánrové zařazení Atentátu jako „filmového dioramatu“ atd.

Jaké metody (jaký vztah k dobově podmíněné interpretaci dějin, o níž píšete i ve své diplomové práci) a přístup kterých autorů v ČR k historii oceňujete nejvíc?

V diplomce vyzdvihuji hlavně počiny z jiných uměleckých žánrů: Kertészovu knihu Muž bez osudu a práce Pavla Kosatíka. Ten zvláště vynikne ve srovnání s „filmovou adaptací“ jeho knihy Fenomén Kohout od Viktora Polesného. To je, myslím, příznačná situace: když je řeč o kvalitě, bavíme se o literatuře, a ne o filmu. Možná to má přece jen optimistickou pointu: snad mohu prozradit, že kolega Sedláček momentálně s Pavel Kosatíkem připravuje nový projekt.

Jak se vzájemně ovlivňují hrané a dokumentární filmy, které produkujete (například filmy Roberta Sedláčka)?

Na tohle jsem snad rozptýleně odpověděl v jiných částech rozhovoru. Film je podle mne jen jeden a práce na tzv. „hraných“ filmech mi rozšiřuje obzory a třeba okruh spolupracujících profesí. K „dokumentárním“ Drnovicím jsem si napsal scénář s jednotlivými obrazy. Jestli je to ještě „dokument“, nebo už „hraňák“, opravdu nevím, a ani moc vědět nechci.

Jste producentem filmů Karla Vachka. Jak jsou jeho filmy vnímány v ČR a  v zahraničí?

Vachek se před nedávnem vrátil už z druhého letošního turné po Spojených státech, kde uváděl své filmy na těch nejprestižnějších místech: na Hardvardově a Yaleské univerzitě, na Berkeley či ve washingtonské Národní galerii. Pro určitý (samozřejmě relativně omezený) počet diváků jsou jeho filmy kinematografickým zážitkem, i když zahraniční publikum přesně nerozumí českým kontextům, které se v těch filmech analyzují. Vachek prostě „funguje“ i  v zahraničí, jeho filmové romány obsahují i významové vrstvy, které jsou mezinárodně srozumitelné. V ČR je to podobné, ale fanoušků má Vachek určitě více, pro domácí publikum jsou díky znalosti kontextů jeho filmy vícevrstevnaté. Zase je tady ale více „kazišuků“, kteří jsou schopni tvrdit, že si takový tvůrce nezaslouží statní či veřejnoprávní podporu svých filmů. Vachek byl letos taky v Japonsku, Polsku či Francii. Jeho filmy se v poslední době promítaly v Kanadě, ve Velké Británii, v Holandsku, v Itálii či ve Švédsku. Podle mě se postupně daří – i za podpory státního fondu, který přispěl na zmíněné turné – Vachka zařadit do mezinárodního kontextu, kam tento tvůrce bezesporu patří. Věřím, že to posílí i jeho pozici na domácí scéně a usnadní financování jeho filmů.

Radim Procházka (1975)

Vystudoval dokument na FAMU u profesora Karla Vachka. V roce 2006 absolvoval portrétem divadelního režiséra Otomara Krejči Krejča za branou. V roce 2007 společně s novinářem Petrem Fischerem natočil středometrážní televizní film Sarajevský atentát, filmové dioráma o finančních skandálech Václava Klause a ODS v roce 1997. Se stejným autorem napsal zatím nerealizovaný scénář Ministr o lidoveckém politikovi Jiřím Čunkovi. Jedná se o tzv. dokudrama – specifický žánr na pomezí hraného filmu a dokumentu. Je producentem hraného debutu režiséra Roberta Sedláčka Pravidla lži (2006), který získal mimo jiné Cenu filmových kritiků a Českého lva za scénář. Je spoluautorem Sedláčkovy trilogie celovečerních dokumentů Tenkrát (1999 –2002), která vypráví o našich moderních dějinách. Karlu Vachkovi produkoval film Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy IntoleranceTatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918 – 1992) (2006). S Vachkem nyní natáčí Tmáře a jeho rod, se Sedláčkem dokončuje Největšího z Čechů. Procházkův nový film se bude jmenovat Drnovické catenaccio a  k filmové reflexi české společnosti v devadesátých letech mu tentokrát slouží „případová studie“ bývalé nejmenší extraligové vesnice světa Drnovice. Produkoval či režíroval desítky televizních dokumentů a publicistických pořadů, například cyklus Živé srdce Evropy, který byl v roce 2007 nominován na cenu Elsa a získal cenu na festivalu Ekofilm.

 


tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

5.9DOK.REVUE
08. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková