Jsem agent vládnoucí silami kreativity a představivosti!

Rozhovor s Craigem Baldwinem

Všechny vaše snímky se zabývají historií. Jak byste svůj přístup k historii popsal vy sám?

Jako velmi kritický, dialektický. Obraz toho, čemu říkáme historie, je tvořen nejrůznějšími médii, literaturou, prakticky vším, co nás obklopuje. Když se na tahle média díváme, bereme je jako jednoznačnou zprávu o historii. Ale zároveň rozumíme tomu, že vše, co o historii víme, je podmíněno jazykem těchto médií. Jsem proto vůči podobným zprávám velmi skeptický. Nejsem pozorovatel, moje tvorba není o pouhém zaznamenávání faktů. Jsem agent vládnoucí silami kreativity a představivosti! Využívám koláží, abych narušil monolitickou představu pravdy. Jako kubisté! Snažím se vytvořit více úhlů, perspektiv, fazet! Všechny mé filmy jsou o historii, ale snažím se prosadit svou vlastní subjektivitu, když historii vykládám. Říkám tomu historiografie, psaní historie.

Dobře, ale jestliže je nám historie zprostředkována skrze média, co se tedy snažíte zobrazit?

Řekněme, že je historií více. Nejsem nihilista, nepopírám sociální realitu, na níž jsou zprávy o historii založeny. Ale myslím si, že tato sociální realita je vždy podmíněna pohledem toho, kdo ji píše. Snažím se proto vytvořit jakýsi trojúhelník mezi mnou, tím kdo svůj pohled na historii napsal a jakoukoliv sociální realitou, kterou tím zaznamenává. Snažím se dialekticky, kriticky pochopit, jak ten pohled vznikal. Proto mám tak rád Godarda. Je to můj hrdina.

Mohl byste být více konkrétní?

Nesnažím se k historii přistoupit neutrálně. Mám vlastní názor a otevřeně to přiznávám. Což je vidět právě na mojí práci s found footage. Když místo záběru na vzducholoď střihnu záběr na velrybu, je to takový můj malý vtípek. Neoblbuji publikum. Oni přece vidí, že nejde o vzducholoď, ale o velrybu. Je to určitá licence, s níž ke své historii přistupuji. Snažím se ji pojmout víc kreativně, s humorem. Chci jí dát jemnější nuance. Historie může být téměř nějakým druhem média či materiálu. Jako kdybyste místo barvy použili k malování historii. Pořád vám vznikne obraz, ale už to není historie: je to její reprezentace.

Souvisí s tím i časté odkazy na nadpřirozeno, okultismus a náboženství, jež se ve vašich snímcích často objevují? Například v Soužení 99 je hojné zastoupení satanismu a magie.

Vždycky se snažím, aby v mých filmech byl humor. Dokumenty přece nejsou nějaká skrytá zóna, která musí být od humoru oproštěna. Nemusíte všechno brát tak vážně. Vidím to spíš jako tanec: hop sem, hop tam a někde mezi tím je možná kousek reality. Ale je na divákovi, aby to rozluštil, aby používal svůj kritický rozum. Já jsem dialektický materialista! Věřím ve vědu a ve vědění. Ale s okultismem jsou spjaty různé druhy ideologií a vědomostí, které nám mohou říct víc o lidské zkušenosti. V Americe je to možná trochu jiné než jinde, jelikož tu máme celou historii fantazie. Hollywood, filmy, tady se fantazíruje ve velkém. Film a okultismus toho má ostatně hodně společného a já si s touhle myšlenkou rád hraji. Očekávám, že to publikum přijme jako výzvu. Proto okultismus ze svých filmů nevyřazuji, ale využívám jej.

Film a okultismus k sobě mají blízko?

Mají toho hodně společného. To se ale netýká jenom filmu, nýbrž umění jako takového. Něčeho spekulativního, hypotetického.

Jakou roli hraje popkultura ve vašem přístupu k filmu?

Moje filmy fungují jako loutkové divadlo. Místo postavy, která se bude snažit sdělit nějakou „pravdu“, raději použiji postavy Supermana nebo Batmana. Lidé vidí, že je to Batman, že jde o konstrukci. Všechny filmy jsou konstrukce, všechny lidské jazyky! Jenomže když na tu konstrukci poukážete, máte větší vhled do toho, jak jsou takové nástroje používány. Popkultura je součástí historie. Historie je v popkultuře ztělesněna. I sama popkultura ale má svou historii a ta se s tou společenskou překrývá! A právě tyhle ozvěny a rezonance mě zajímají. Myslím, že když využíváte populární kulturu, je to více…důvtipné.


Jak tedy nahlížíte na tradičnější dokumenty? Je to něco, čemu se snažíte vyhýbat?

Mám rád všechny druhy filmů, jsem velký cinefil! Všechno beru, diverzita je to, co dělá umění bohatým. Tradiční dokumenty mám rád a respektuji je. Ale nesnažím se je napodobovat. Na to je současný život příliš komplikovaný! V dnešní době je tolik relativismu a skepticismu! Tolik nejistoty ohledně jazyka, vědomostí... Nemůžete jenom ukázat na něco prstem a čekat, že se objeví nějaká jednoznačná pravda! Musíte postupovat, jako když chcete zapálit oheň. Je to proces. Dřevo, chroští, vzduch a podobně. Proto je tvorba dokumentů tak složitá. Můj přístup je tedy víc současný, svým způsobem punkový. Agresivní a kritický k puristickému zobrazování. Přístup tradičnějších dokumentů je naopak dost naivní.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad takové naivity?

Třeba to, co vidíte v televizi. Většina televizních dokumentů se snaží zprostředkovat třeba nějaký příběh války, ale jediné, na co se soustředí, jsou výbuchy. Pomíjí, proč se ta válka děje. Jediné, co takové filmy ukazují, jsou počty mrtvých a nějaké archivní materiály. Podobné typy filmů a zpráv se budou točit vždycky, takže já je dělat nemusím. Někdo už to dělá za mě. Ale mohl bych udělat dokument, v němž se budu ptát, proč ti lidé ve válce zemřeli? Nebo jak zemřeli? Jelikož my už přeci tak nějak víme, že jsou mrtví. A to je důvod, proč mám rád tuhle ideu komplikování a zpochybňování. Tohle kladení otázek lidem, kteří píší historii. Jaký je jejich pohled? Jsou jenom nacionalisté? Nebo se snaží něco prodat pro reklamní průmysl? Pro korporace, které platí za vysílací čas? A jestli ano, tak proč se na to musíme dívat? To jsou přece důležité otázky!  V rámci žánru televizního dokumentu se na ně ale nikdo neptá, a proto je považuji za dost naivní.

Ve filmu Sonic Outlaws jste se věnoval problematice copyrightu. Vnímáte v této oblasti od doby, kdy byl film natočen, nějaký posun?

Ha! Tenhle problém jenom tak nezmizí! Někdo by o tom měl udělat další film! Máte pravdu, Sonic Outlaws jsem natočil roku 1995, ale stále přitahuje velké množství lidí, protože je stále aktuální. Osobně věřím v to, že vědění by mělo být něco jako park, kam každý může jít a užívat si. Ne být privatizováno, jako se to děje v Americe i po celém světě. Přičemž tahle privatizace toho, co dříve bývalo „public domain“, stále stoupá. Já se snažím public domain prosazovat. Navíc mám pocit, že existují subkultury, které stejně copyright obcházejí. Polovina věcí by nebyla na YouTube, kdyby všichni držitelé práv uplatnili svá práva. Ale to oni nemůžou, protože jde o příliš divoké a kreativní teritorium. Neříkám přitom, že by umělec neměl být oceněn za svou práci a úsilí. Samozřejmě že ano. Ale problémem, skutečným problémem, jsou velké korporace, které mají v Americe pod palcem prakticky celý zábavní průmysl.

A lze poukazováním na korporace něčeho dosáhnout?

Ale já se snažím dělat více! Nesnažím se na ně pouze ukazovat, ale využívat je! Využívat je kritickým, dialektickým, humorným způsobem. Proto jsou moje filmy tak dlouhé. Snažím se o hlubokou kritiku. Jenom poukázat na korporaci je jednoduché. A o jednoduchost já nestojím. Zvu lidi „dovnitř“, aby mysleli sami za sebe a vytvářeli nové významy. To je celá idea koláže: 1 + 1 = 3!

Jediné, co by vzniklo, kdybych na korporaci jen ukázal, je jednoduché rovnítko mezi korporací a zlem. Ale já se snažím problematizovat.

Když se o podobný přístup pokusili Negativland, skončilo to žalobou. Musel jste se také potýkat s podobnou reakcí od „oběti“ své kritiky?

Ne, protože korporace tomu nevěnují pozornost. Kdybych se stal jejich terčem, tak by pouze přilákali pozornost na mou kritiku. Přesně to se totiž stalo s U2 a Negativlandem. Když je U2 zažalovali, najednou se o aféře všichni dozvěděli. Kdyby žádná žaloba neproběhla, U2 by nevypadali jako ti špatní. Pravdou ale je, že někdy můžete udělat film, který bude mít nějaký reálný dopad. Jako Errol Morris v Tenké modré čáře. Chlapík, o němž film byl, se díky němu dostal ven z vězení. Byl bych rád, kdyby moje filmy vyvolaly podobnou reakci. Ale to je nerealistické. Na to jsou příliš levné a punkáčské…

Craig Baldwin je americký undergroundový filmař, specializující se na tvorbu filmů pomocí metody found footage. Tento bývalý studen Bruce Connera se kromě vlastní tvorby se věnuje i distribuci a propagaci experimentálních filmů.

Mezi jeho díla patří Sonic Outlaws (1995) o problematice copyrightu, Soužení 99 (1991) tematizující intervenci USA ve státech Latinské Ameriky nebo RocketKitKongoKit (1986) o situaci v Africe.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f2.13DOK.REVUE
24. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková