Jsem sám sobě problémem

Rozhovor s výtvarníkem a režisérem Vladimírem Turnerem nejenom o zobrazování aboridžinců a umělcovu egu.

Většina vaší tvorby se týká bezprostředního, převážně městského prostředí. Proč jste najednou vykročil za hranice tohoto prostředí a zároveň i za hranice země?

Byl jsem šest týdnů v Austrálii a téměř celou dobu jsem strávil v Brisbane. Šlo o umělecký festival zaměřený na životní prostor, městské prostředí a většinu času jsem trávil workshopy s víceméně pouze bílými obyvateli Austrálie. Povětšinou vysokoškoláky. S lidmi, kteří se nějakým způsobem zajímají o podobnou tematiku. Prakticky vůbec jsem nepřicházel do kontaktu s původními obyvateli Austrálie. Když jsem se na ně ptal, tak názory bílé většiny mi přišly dost podezřelé. Každý mi říkal něco jiného. Jejich pohled na aboridžince byl velmi zkreslený.

Proč tedy ve filmu žádné lidi nezobrazujete?

Jeden z důvodů byl krátký čas, který jsem v komunitě strávil a během něhož se film realizoval. Pokoušel jsem se skrze film v tomto prostředí zorientovat. Za tak krátký čas si k obyvatelům komunity nelze vybudovat vztah a film je proto taková krátká improvizace a hledání. Byla to svým způsobem výzva, jestli dokážu film natočit i bez exotizujících etnoprvků. I když film vlastně o té exotičnosti pojednává, nechtěl jsem ji přímo zobrazovat.

Jak vlastně probíhá reflexe obchodu s uměním v samotné Austrálii?

V Austrálii je minimum skupin, které by problematiku prodeje aboridžinského umění a jeho vykořisťování řešily. Samotným aboridžincům přijde každý prodej a propagace jejich kultury pozitivní. Ale pak je tam několik umělců, kteří už vystudovali umělecké školy západního typu a dali by se označit za „urban“ umělce. Ti se tradičnímu umění tak trochu vysmívají a mají aboridžincům z komunit za zlé, že z kultury, jež se v tomhle století už posunula k modernější společnosti, dělají pořád nějaký historický, pravěký způsob vyjadřování.

Proč se tedy ve snímku neobjeví ani ona umělecká díla?

Ze stejného důvodu jako nezobrazuji tváře. Náš způsob čtení obrazů je vázán historickými kódy, na něž jsme zvyklí. Když pak vidíme obraz, který je velmi specificky strukturován, jsou v něm různé tečky, kamínky a podobně, okamžitě ho čteme evropsky. Asociuje nám maximálně abstraktní expresionismus nebo art brut, což jsou pro nás zastaralé umělecké formy. Nejsme schopni přijmout umělecké dílo jiným způsobem. Nechtěl jsem, aby divák vnímal díla jako nějaké pravěké, naivistické obrazy.

White-Black Film je úplným protikladem toho, co běžně tvoříte. Proč jste se nepokusil o něco, co by bylo bližší vaší běžné tvorbě?

Nejvíce je to zapříčiněno pohybem na teritoriu, jež je mi z velké části úplně neznámé. Tady v České republice se pohybuji v prostředí, které je mi blízké. Vnáším do filmu osobní, romantickou rovinu. Cítím to jako velmi osobní, idealistický film. Situaci mě k tomu přinutila. 

Jestliže v tomto filmu převažuje osobní rovina, co je pak hnacím motorem vaší běžné tvorby?

Důležitým faktorem je spontaneita. Pokaždé, když mě v každodenním běžném životě v ČR něco naštve a ovlivní, tak mám možnost se k tomu ihned vyjádřit. To povědomí o okolí a schopnost aktuální reakce pak svádí k vyjadřovacím prostředkům, jež jsou třeba zkratkovité, klišovité nebo povrchní.

Není nahráváním narušen smysl performance jako něčeho, co se děje tady a teď?

Prezentuji mediální obraz něčeho, co v reálu existovalo úplně jinak. A pak se o tom bavím při diskuzích. Úplně nevím, jestli o tuhle remedializaci původního projektu usiluji...

Nejdete tedy sám proti sobě?

Určitě, ale umělcovo ego mi nedovolí nedokumentovat. Jsem sám sobě hlavním problémem.

Dlouhodobě se kriticky vyjadřujete o mediální realitě, ale nevytváříte tedy svými filmy a záznamy také umělou mediální realitu?

Samozřejmě. Takovou mediální realitu vytváří každý filmař. Ale jde o to, za jakým účelem se vytváří. Zdali je vytvářena s respektem a dobrými úmysly, jakkoliv to zní pateticky. Nevytvářím mediální realitu, abych prosadil svoje jméno a udělal z něj značku, na níž pak mohu vydělávat, ale za účelem posílení svobodné veřejné sféry.

Vladimír Turner je český výtvarník, aktivista a filmař. Je autorem řady happeningů a performancí ve veřejném prostoru, v nichž se kriticky vyjadřuje k současné české politické a společenské situaci. Pravidelně natáčí všechny svoje akce, které publikuje na internetu, a je autorem snímku O mediální realitě, který mapuje akci skupiny Ztohoven.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f3.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková