Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!

Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus má dnes v 17:30 v Horáckém divadle premiéru a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.

Karel Vachek očima ilustrátorky Michaely Kukovičové.

V jakém smyslu pracujete ve svém filmu s pojmem „komunismus“? Jde o komunismus jako utopii, která je pro vás stále živá?
Komunismus byla poslední velká utopie. Všichni dávní utopisté věděli, že majetek a moc je třeba rozptýlit mezi lidi. Thomas More, Tommaso Campanella, Henri de Saint-Simon, Charles Fourier – ti všichni chtěli společnost, kde lidé spolupracují a nebojí se sebe navzájem. To žádná revoluce nepřinesla – vždy převrat skončil nějakými novými vládci a novými majiteli!

Utopie jsou krásné. Ale jejich realizace zatím nikdy nevyšla – vezměme si, jak násilná byla Říjnová revoluce v Rusku a posléze gulagy.
To je hloupost, co říkáte. Nerealizuje se utopie, ale pro většinu vytoužená změna. Jakmile začnete realizovat změnu, ukáže se, že spousta lidí tu změnu nechce, protože v původní situaci na tom byli lépe než ti ostatní. Žádný bohatý Brit nechtěl parlament bez vládnoucího krále a žádný francouzský šlechtic nechtěl být občanem a také šel pak většinou pod gilotinu. Je jasné, že když se ty procesy rozběhnou, vždy jsou hrozné. Ale je důležité si uvědomit, že díky Francouzské revoluci jsme dnes občané, Cromwellovi vděčíme za parlament a díky ruské revoluci víme, že se majetek nemusí vlastnit, ale jen spravovat osobně. A všemi občany! Tentokrát poprvé v dějinách je možné nemít po revoluci vůdce – nemít nové majitele a nové vládce, nepotřebujete vůdce. Nebude potřeba zastupitelské demokracie, protože každý člověk se bude zastupovat sám.

"Co také můžete pořád vyprávět? Že život je k smíchu, protože lidské bytí je příšerné, ale větší krásy na světě není. A vyprávíte tohle všechno dohromady."

Myslíte díky síti, internetu...
Ano! Došlo ke kardinální technologické změně, a to jsou sítě. Ty způsobí změnu ve strukturování společnosti a poprvé v dějinách by mohly umožnit odstranění zastupitelů. Lidé mohou být propojeni rovnou na síti a rozhodnout o všem. Na to, jak se to má provést, pak lze najmout odborně kvalifikované úředníky.

Síť je však jen nástroj. A skrývá řadu problémů, prostřednictvím internetu se šíří myšlenky, které mohou být nebezpečné – vezměte si fake news.
Ano, síť je prostředek, ale takový, jaký nikdy v dějinách nebyl. A samozřejmě si ty problémy uvědomuji – díky síti je dnes v USA prezidentem Donald Trump nebo v Británii premiérem Boris Johnson. No samozřejmě, bude to hrozné. Ve svém filmu proto také říkám, že to bude maso. Navíc vím, že síť je napadnutelná a zneužitelná hackery. Podívejte, atomová energie je také dobrá věc, a přitom nemůžete zabránit, aby někdo nevymyslel bombu a neházel ji po ostatních. Všechno se dá zneužít. Já jsem síť nevymyslel, jen říkám, jaké může mít důsledky. A co dobrého to může přinést.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

Váš film v tomto směru ke konci vyznívá až apelativně.
Protože si myslím, že to tak pregnantně jako já ještě nikdo neřekl – ostatně kdo by byl tak hloupý, aby to říkal?

Nicméně o úskalí té sítě už film nevypráví. Proč?
Musel bych rozebírat jen nebezpečí, vlastně nebezpečí každé revoluce. Já jsem to vzal z jedné vody načisto – že to prostě bude maso. Ale že to je změna, která se rovná kupříkladu objevu parního stroje, jenž ukončil feudalismus.

V tomto kontextu mi ve filmu trochu chybělo hnutí Milion chvilek pro demokracii, průběžné demonstrace různě po republice. Ti lidé se shromáždili právě prostřednictvím sítě...
Jsem rád, že se to děje, samozřejmě. Ale tato shromáždění jsou záludná, protože tam se předvádějí lidé, kteří doufají ve funkce v nějaké budoucí politické struktuře. Navíc na těch demonstracích lidé neříkají konkrétní věci, které by se měly změnit, jen jim vadí konkrétní vládci a vlastníci – chtějí jiné! A to je špatně! Museli by pochopit, že celý zastupitelský systém je špatný. Ale to na těch shromážděních neříkají. Českou politiku by bylo nejlepší zrušit.

"Za nejcennější na svých filmech považuji to, že udržím ten velký prostor zajímavý a živý až do konce."

Váš snímek má ale ještě druhou stránku, osobnější a hlubší, vy říkáte gnostickou.
O gnózi věděli všichni skuteční mystici – Angelus Silesius či Ladislav Klíma. Když člověk potlačí svoje ego, tak má možnost dotknout se hlubších vrstev sebe sama. Buď se chováte v životě osudově, tedy žijete v rámci příčin a následků, nebo máte možnost být gnostikem, tedy křesťansky řečeno jste také tím bohem, účastníkem živého života – zázraku. Když se vám to v hlavě tak podaří, vymyslíte třeba Pythagorovu větu nebo střídavý proud – směju se!

Jak lze podle vás vykročit z vlastního ega?
Na to není cesta. Musíte vcházet do sporu se systémem, ve kterém žijete, a hledat, jak by žití mohlo fungovat méně bolestně. Protože život je samé utrpení. A když to začnete dělat, tak vám to okolí dá vypít, dostanete pár ran do hlavy a je možné, že vás to natolik promění, že půjdete hlouběji do sebe, za to ego. Člověk se dostává v životě do situací, že ať jde vlevo, nebo vpravo, obojí je špatně. Zvlášť když chodíte tam, kam se nemá. Na tom se v životě učíte hledat, které špatně je dobře – co je správně pro vaši cestu. Smějete se náznakům toho, že něco hlubšího ve vás myslí.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

To je ten vnitřní smích, o kterém píšete ve své knize Teorie hmoty?
Ano! Protože já pak říkám, že člověk musí být svým způsobem „blbej“. Takový Švejk. Protože co je Švejk? Není „hodnej“, není „zlej“, není „chytrej“, není „hloupej“. Švejk dělá to, co má, a to vypadá občas jako by tropil výtržnosti! A když se chováte tak, jak máte, zlehčujete ty systémy, které se tváří, že vědí, co je dobře a co je špatně.

Ale to nemusí souviset pouze s politikou...
Kdepak! To je třeba i o mravnosti systému. Když se někdo svleče, tak buď je to Ivan Jirous a svleče se na správném místě, anebo je to blbec, kterého by měli zavřít do blázince. Jirous třeba vlezl na Malé Straně na výstavu, svlékl se a zkazil ji, protože tyhle výstavy jsou často jenom design, nejsou o ničem. A on to intuitivně cítil, tak jim tu pseudopohodu zničil. Jirous věděl, kde se má svléct.

Pro koho točíte filmy?
Pro sebe. Jediný smysl umění je domoci se filozofického vztahu ke světu. Dnes máte tolik lidí, kteří si myslí, že o umění jde tehdy, když je hezké a upoutá pozornost. Protože nic než touhu bavit se v hlavě nemají. Z toho vznikají hrozné věci, a dokonce mohou být hrozně intenzivní. Já říkám, že jsou magické. Ti „umělci“ umějí jen čarovat, což znamená umět být v souladu s magickým světem, se sny, s vizemi, s jinými světy. To může být nebezpečné a nemá to v sobě humor. Do skutečnosti se magie plést nemá, protože nerozeznáte, co v těch jiných světech je dobré a co už ne. Uznávám například, že Jan Preisler byl zajímavý malíř, ale nechci ho mít doma. Zatímco Alfons Mucha má smích uvnitř – bude vám s jeho obrazy dobře. Je to gnostik, stejně jako Mikoláš Aleš, Piet Mondrian nebo Camille Corot.

"Nenávidím dokumentární film! Potuluje se tu hodně lidí, kteří točí všelijaká lidská neštěstí, vynechávají jejich příčiny nebo zamlčují konflikty a točí pohádky. Je to buď kýč, nebo sociální porno!"

To ale zní jako subjektivní rozlišení umění – Mondrian ano, Preisler ne. Co vás k tomu vede?
Já neřekl Preisler ne! Vidíte, o něco pravdivější tvrzení vypadá hloupě. To je zkušenost a každý ji nemá. Naučila mě to moje žena Dagmar, protože byla chytřejší než já. Magické a gnostické jsem se těžce učil rozlišovat a ona mě přinutila například poslouchat Smetanovy opery. Mně připadaly nejdřív hloupé, ale je to taková ta krásná blbost. Podobně jako to má Mucha, oba byli gnostici. Smetanova hudba je plná vnitřního smíchu, a když ji budete poslouchat, tak vás uvnitř spraví.

Umění je podle vás tedy uměním harmonie. Jak jí ale docílit?
Prostě to musí být celé k smíchu! Harmonie je, že musíte něco chtít tolik, jako to nechcete. Tak vzniká vnitřní rovnováha.

Vy sám jste gnostik?
Něco asi umím a něco asi vím. Ale kolik toho je a jak to doopravdy vypadá, bych se nesnažil říkat. Poznám, kdy jsem uvnitř v pořádku. Když nejsem v pořádku, tak pátrám, kde jsem udělal chybu. Také si myslím, že něco umím, protože když jsem viděl poprvé svou ženu, poznal jsem, že to je „ona“. Pak jsme spolu byli padesát let. Před pár lety mi umřela. Dělala mi radost jako bytost, že vůbec byla. Většinu života jsem netušil, co všechno věděla. Přitom mě to nějakým způsobem nutilo chodit jinudy. Takže jsem se leccos naučil. Všechny věci mají složitější pozadí.
 

Karel Vachek při rozhovoru. Foto Josef Kokta
 

To složitější pozadí je i podstatou vašich filmů, zdá se mi. Zpočátku to vypadá, že jde o nesourodý materiál, a teprve postupně se různé linie skládají dohromady a tvoří souvislou výpověď. Na to ale je potřeba čas.
Zpočátku to vypadá, že hrozně skáču. V Komunismu je první jednání expozicí a jednotlivé motivy se vracejí a rozplétají se až později. Proto film plyne stále rychleji, směrem k epilogu. Musíte to udělat tak, aby to pořád jelo. Za nejcennější na svých filmech považuji to, že udržím ten velký prostor zajímavý a živý až do konce. 

Jak filmy skládáte dohromady? Máte nějakou předem danou strukturu, nebo postupujete intuitivně?
Dělám film, jako bych maloval obraz. Pracuji stále na všech částech. Já to jedu znovu a znovu dokola a najednou mi dojde, že někde něco chybí. Mám nějaké záběry, které mi připadají důležité, jedu film a najednou se objeví místo, kam je dám. Každý den jsem celé tři roky chodil do střižny a jel jsem ten film. Jen v neděli jsme nepracovali, jinak denně šest hodin v kuse, pak už člověk neudrží pozornost.

Z nějakých materiálů jste film ale nejprve skládal...
Jednak jsem měl svoje staré filmy, ale nehledal jsem v nich ty nejlepší scény – hledal jsem v nich aktuální myšlenky pro dnešek – například pojednávám o korejském diktátorovi, spatřuji tam jistou podobnost s Václavem Havlem, tak ho tam zařadím, a pak chci vyjádřit, že Havel měl dvě tváře, podle toho, s jakou ženou žil, a tak se tam objeví obě jeho ženy... Jsou to jen náznaky. Poté tam zařadím Ivana Jirouse a scénu, ve které říká, že Havlův životopis přestal psát. Máte zkrátka myšlenku a hledáte k ní materiály. Musíte určitou věc vyjádřit na určitém místě určitou formou, aby se dostala do těch správných proporcí, aby nevznikl třeba dojem, že dělám film proti Václavu Havlovi. Nakonec tak se film rozžívá. Film je proti všem, i proti mně!

Vaše filmy jsou hodně dlouhé, ten poslední trvá pět a půl hodiny. Kdy poznáte, že je film hotový?
Když už mě nic nenapadá. Ty věci tečou, jedna se vyvíjí z druhé, a pokud by některá myšlenka nebyla dokončená, vyžádá si další kapitolu.

Proč mají vaše filmy takový rozměr?
Z literatury víme, že existuje povídka, novela a román. Povídka je vlastně vtip, novela je obsažnější vtip a román je, když se novela opakuje mnohokrát a vytvoří se zvláštní dějové průchody od jedné novely k druhé a všechny si vzájemně odporují, až se začne objevovat naše bytí v celé své neuchopitelnosti. No, a mě už ty jednotlivé a samotné vtipy dělat nebaví.

Ve filmu říkáte, že točíte pořád jeden film, jen téma se mění.
Co také můžete pořád vyprávět? Že život je k smíchu, protože lidské bytí je příšerné, ale větší krásy na světě není. A vyprávíte tohle všechno dohromady. Natočím parchanta, jako je Zeman, Babiš nebo Paroubek, a jsem šťastný, jak jsou krásní v tom svém parchantství. To je sen, to si nevymyslíte. To je ta nádhera života, že vznikají takové divné novotvary. A na druhou stranu proti nim protestujete. A pak jste šťastný, že to dokážete popsat a dokážete se jim smát a smějete se i sobě, že o tom vůbec mluvíte nebo točíte film.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

Protože všechno zlé může být i pro něco dobré, jak zazní ve vašem novém filmu...
A je to tak. Co je to zlo? Zlo vyřizuje bolestným způsobem věci, které nejde vyřídit dobře. Nebolestně. Věci spolu navzájem komunikují, a když neznáte krátký a rozumný způsob, tak máte dlouhý a bolestný.

Liší se Komunismus něčím od vašich předešlých filmů?
Vůbec ne, já dělám furt to samé. Na začátku si vždycky říkám, že ten nový film udělám jinak. Ale vždycky je to pak stejné.

Proč chcete dělat pokaždé film jinak?
Chci mít víc a chytřejších myšlenek a chci je výrazněji strukturovat, aby se zapsaly lidem do hlavy.

Takže nakonec chcete, aby vaše filmy rezonovaly. Nenatáčíte je tedy jen pro sebe...
No tak asi jo. Pro sebe to děláte v tom smyslu, že musíte dávat pozor, abyste nebyl hloupý a neohrožoval tak další lidi. Musíte dělat film tak, abyste zůstal přiměřeně hloupý, v tomto smyslu to děláte pro sebe. Jsou ale filmaři, kteří kdyby si uvědomili, co dělají – jak rezonují, tak poběží rovnou do rybníka a utopí se. Proto to děláte pro sebe, abyste se nemuseli jít utopit.

Dočetla jsem se, že jste vždy toužil natočit hraný film. Proč se vám to nikdy nepodařilo?
Protože jsem vždy dostal málo peněz! Měl jsem v životě jen jednou příležitost dělat velký hraný film. V roce 1967. Už byl schválený do výroby, hlavní roli měl hrát Oldřich Nový a měl se jmenovat Kdo bude hlídat hlídače. Chtěl jsem točit film o totálním městě a o tom, proč tam lidé nemají co jíst, proč válčí. A oni mě zastavili. Po letech jsem natočil úplně jiný film, jen ten název jsem z toho použil.

"Smějete se náznakům toho, že něco hlubšího ve vás myslí."

Netušila jsem, že sníte o hercích k tlumočení vlastních myšlenek.
Nenávidím dokumentární film! Potuluje se tu hodně lidí, kteří točí všelijaká lidská neštěstí, vynechávají jejich příčiny nebo zamlčují konflikty a točí pohádky. Je to buď kýč, nebo sociální porno! Ke Komunismu jsem napsal stošedesátistránkový scénář, který počítal s velkým hereckým obsazením, ale dali mi na něj jen deset milionů. Mělo tam hrát asi padesát herců. Když máte přesné dialogy, můžete nějaké lidi přinutit, aby je řekli. Lidi z ulice na takové role sbírat nemůžu, zvlášť když mají ty věci, které se říkají, hodně obecný charakter. Pokud mám jen lidi ze skutečnosti, tak buď si sám dořeknu to, co má zaznít, nebo se to snažím najít ve skutečnosti a na síti. Měl jsem dvě skvělé pomocnice Helenu Papírníkovou a Helenu Všetečkovou, které mi hledaly záběry na internetu, a také jsem si půjčil některé záběry z filmů svých studentů, třeba od Víta Klusáka nebo Marcela Halcina. Z toho pak udělám myšlenku, kterou potřebuji.
 

Z nového filmu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019)
 

Někdy však skutečnost nabízí situace, které mimoděk o něčem vypovídají a jež člověk nevymyslí. Takové situace používáte i ve svých filmech. Třeba když Václav Klaus krade pero – to je groteskní situace, a přitom skutečná.
Je málo vtipů, které vzniknou v přírodě samy od sebe jako ten Klaus a pero. Nebo Havel, když natáčel Odcházení, nebo řečnící Zeman se svými chorobami. To je sen, to si nevymyslíte. To se nedá zinscenovat.

Zmínil jste spolupráci s Helenou Papírníkovou a Helenou Všetečkovou, svými bývalými studentkami z FAMU. Jak jste na Komunismu spolupracovali?
Střihám dvacet let s Renatou Pařezovou, ale ona už se v těch moderních technologiích nevyzná. Tyhle holky to však umějí. Obě jsou skutečné režisérky, takto dobrých žáků jsem měl pět deset za celých dvacet let. Nicméně kontrolu toho, co kde bude, dělám já. Každý film se může vytvářet jen v jedné hlavě. Ale spoluvytvářejí ho i ti, kteří s vámi pracují. Něco vám přinesou a vy to musíte umět rozpoznat. Kameraman Karel Slach mi často natočí hrozné věci, vždycky mě to rozčílí. Ale když to strávím, tak pochopím, že jeho záběry jsou lepší než ty, které jsem si pro danou situaci vymyslel. On si to udělá po svém. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka
4.19Inspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila Boháčková

starší články

F3.0DOK.REVUE
14. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl