Kniha o časosběru je téměř rodinným tajemstvím

Jak vznikala kniha dokumentaristky Heleny Třeštíkové o časosběrné metodě natáčení

Helena Třeštíková při natáčení filmu René (zdroj: Česká televize)

Nikdy jsem neměla ambici psát. Natožpak knihy. Psaní mi nikdy moc nešlo a nad texty, které jsem z různých důvodů musela psát, jsem měla pocit, že potřebuji tolik energie, jako bych je tesala do kamene.

Jednou jsem se ale pustila do přípravy habilitační přednášky na téma časosběrné metody natáčení. Tehdy vzniklo na jedenáct stránek textu a mě napadlo, že bych své zkušenosti s časosběrem mohla obšírněji popsat. Třeba v knize. Tehdejší ředitelka nakladatelství NAMU Andrea Slováková můj návrh přijala, a tak jsem se na začátku loňského roku směle pustila do psaní.

Velmi záhy jsem se však v textu začínala topit a uvědomila jsem si, že sama knihu nenapíši a potřebuji pomoci. Věděla jsem, že jediný, kdo mě může zachránit, je můj muž. Ten totiž umí pracovat s jazykem, s textem a na rozdíl ode mě mu umí dát strukturu a uspořádat obsah. Navíc po čtyřiceti letech společného soužití a dramaturgování mých filmů ví o časosběrném způsobu natáčení prakticky téměř totéž co já. Manžel měl tehdy dost své vlastní práce, ale ukázal se jako džentlmen a pustil se se mnou do akce. Knihu jsme tak psali společně a on dával našim textům tvar a „česal“ je.

Bylo to v létě, na chalupě a v zeleni, pro mě je to velmi hezká vzpomínka.

Co však bylo při práci na knize nejzajímavější, byl fakt, že až teprve při psaní jsem si některé věci související s časosběrným natáčením pořádně formulovala a srovnala. Když jsem popisovala některá svá rozhodnutí, dilemata a zkušenosti z příprav tří konkrétních filmů, ať už šlo o situace ve střižně, či při přípravách, celé to bylo, jako bych dělala pořádek v hodně zpřeházeném pokoji, třídila jsem si myšlenky do jednotlivých krabic pro větší přehlednost. To byl největší osobní přínos onoho psaní, které mě někdy dosti rozčilovalo. Zejména ve chvílích, kdy se ozývala moje limitovaná schopnost orientace v delších textech.

Navzdory dřině ale hodnotím výsledek pozitivně – na leccos jsem totiž přišla. Zároveň doufám, že kniha Časosběr jako příběh by mohla být užitečná pro všechny, kteří přemýšlejí o různých cestách a možnostech dokumentárních filmů.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles
6.17Ke klauzurní knize FAMU 2017Skrytý půvab studentských invencíJitka Lanšperková, Kateřina Šardická
dok.revueJak vznikl film? Výlet do světa filmové archeologie pro malé i velkéRozhovor s autory knihy Terezou Czesany Dvořákovou a Františkem TýmalemRichard Klíčník
5.17Sběrná knihaPavel Kosatík zpovídá dokumentaristku Helenu TřeštíkovouPavel Kosatík
4.17Neviditeľné dejiny slovenských dokumentaristovRedaktor nakladatelství SFÚ Martin Kaňuch o knize vzpomínek slovenského režiséra, dramaturga, scenáristy a filmového publicisty Rudolfa Urce.Martin Kaňuch
2.17Jak jsem se stala animasofkouFilmová publicistka a kritička Kamila Boháčková vypráví o redakci českého překladu knihy estonského animátora a teoretika animace Ülo Pikkova Animasofie: Teoretické kapitoly o animovaném filmu.Kamila Boháčková
1.17Kniha o ztracené generaci českého filmuVzájemný rozhovor Terezy Czesany Dvořákové a Marie Barešové o jejich nové knize Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?Marie Barešová, Tereza Cz Dvořáková

starší články

2.15DOK.REVUE
29. 06. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková