Kniha o ztracené generaci českého filmu

Vzájemný rozhovor Terezy Czesany Dvořákové a Marie Barešové o jejich nové knize Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?

Vladimír Drha. Fotografie z cyklu Generace normalizace. Autorka: Barbora Kuklíková

MB: Terezo, jak vznikl nápad na projekt Generace normalizace?

TCD: Může za to dokumentární film Krystyny Krauze Návrat Agnieszky H. Agnieszka Holland v něm mluví také o svých českých spolužácích a o tom, že celá tahle generace neměla šanci. Na katedře filmových studií FF UK učím i o českém filmu 70. a 80. let, informace o zpožděných debutech 70. let mi byly samozřejmě známé, ale ta zmínka paní režisérky mě navedla k otázce, jak hluboký zásah do generace lidí, kteří absolvovali FAMU v prvních letech po srpnu 1968, vlastně ve skutečnosti byl. Ten samý večer jsme shodou okolností s novinářkou Krystynou Wanatowiczovou potkaly jejího kolegu, dramatika a absolventa FAMU z těch let Karla Steigerwalda, a on hypotézu o „ztracené generaci“ ještě posílil.

MB: Co bylo potom? Jak se podařilo, aby myšlenka přešla v projekt?

TCD: Od začátku jsem o projektu uvažovala v kontextu orální historie. Archivní prameny z doby normalizace často ještě nejsou zpřístupněny, případně nejsou úplně věrohodné. To se týká třeba materiálů z provenience StB. Založit první výzkum na nové téma na sběru vzpomínek těch, kterých se to týká, mi připadalo logické. V té době jsem působila v Národním filmovém archivu. Moje cesta tedy vedla za tebou, protože jsi kurátorkou oddělení orální historie. A jsem moc ráda, že se ti ten nápad líbil.

O tématu jsme si spolu nějaký čas povídaly. Prošly jsme existující rozhovory ve sbírkách, nashromáždily část sekundárních pramenů. Nakonec jsme se rozhodly okruh pamětníků omezit na absolventy kateder hrané režie a scenáristiky absolvující v letech 1968–1973. V jejich případě byl vliv politických změn nejmarkantnější. Požádaly jsme Státní fond kinematografie o výzkumný grant, který jsme získaly. V projektu jsem působila více jako historička a rešeršistka, ale tu skutečnou orálně historickou práci jsi odvedla ty s pomocí kolegyně z NFA, filmové historičky Aleny Šlingerové. A teď se začnu ptát já.


Katarína Slobodová-Vaculíková

Daniela Fischerová
Fotografie z cyklu Generace normalizace. Autorka: Barbora Kuklíková

 

TCD: Jak vypadala příprava rozhovorů?

MB: V době, kdy jsme s tématem začínaly, neexistoval kompletní věrohodný seznam absolventů FAMU. Naštěstí paralelně s naším výzkumem pracoval jiný tým na dějinách AMU, proto jsme mohly využít jeho výsledků. Druhý problém byl sehnat kontakty. Mnoho lidí z námi sledované skupiny se v oboru neuplatnilo nebo z filmového průmyslu odešlo už v 70. letech. Někteří předčasně zemřeli. Další emigrovali. Nakonec jsme – snad až na jednu výjimku – sehnaly informace o všech.

Oslovily jsme osmnáct absolventů režie a scenáristiky. Na projektu se z osobních důvodů nebo kvůli pracovní zaneprázdněnosti nepodíleli režiséři Vít Olmer a Jiří Svoboda a vystudovaní dramaturgové Rudolf Ráž a Mirko Stieber. Rozhovor s Jaroslavem Soukupem mohl kvůli jeho zaneprázdněnosti vzniknout až po odevzdání rukopisu. Zaznamenáno bylo čtrnáct rozhovorů. Všechny byly přepsány a staly se součástí sbírky zvukových záznamů Národního filmového archivu, kde budou sloužit pro badatelské účely.

TCD: Na co ses v rozhovorech zaměřila a jakou metodu jsi zvolila?

MB: Rozhovory byly vedeny jako polostrukturované v žánru životopisných interview. Pamětníky jsme vedly otázkami ke konkrétním tématům – okolnostem přijetí a atmosféře na FAMU, reakci na srpen 1968, nástupu do profesního života, osobnímu vyrovnání s nemožnostmi či příležitostmi k tvůrčí práci, vzpomínkám na listopad 1989 a proměně v profesním životě související se změnou režimu. Rozhovory jsme nevedly žurnalistickým způsobem. Pamětníci měli dostatek času na delší odpovědi. Cílem nebylo odškrtnutí všech otázek, ale vznik koherentního pramene, který může sloužit historikům i za desítky let. Knížka, kterou vydáváme, obsahuje rozhovory v koncentrovanější podobě. Jsou tudíž čtenářsky přístupnější.

Karel Steigerwald. Fotografie z cyklu Generace normalizace. Autorka: Barbora Kuklíková

TCD: Něco tě při jednotlivých setkáních dojalo?

MB: Těch momentů bylo víc. Návštěva vážně nemocného režiséra Vladimíra Drhy, který se mi přes svou těžkou situaci snaží ve všem vyhovět. Emotivní rozhovor se scenáristkou Katarínou Slobodovou-Vaculíkovou, která se po revoluci dozvěděla, že na ni StB donášeli blízcí přátelé. Pasáž rozhovoru se spisovatelkou a dramatičkou Danielou Fischerovou, v níž líčí strach matky, která se během zásahu proti demonstrantům na Národní třídě – ač sama ohrožená – bála o svou patnáctiletou dceru stojící někde o pár desítek metrů dál. On je ale velmi silný příběh celé téhle generace lidí, kteří studovali FAMU v době její největší slávy a liberální atmosféry. U filmu se těžko zorientovávali v době, kdy se vrátila totalita, ale přitom neexistovala jasná pravidla, co se smí a co ne. Tahle generace opravdu neměla moc šancí. A to ani po roce 1989, kdy pro ně dvacetiletá pauza znamenala velký hendikep nebo je nová doba zavedla jiným směrem.

TCD: Udělala jsi během výzkumu nějaký osobní objev v oblasti dokumentárního filmu?

MB: Velkým objevem pro mě jsou skvělé krátké dokumentární filmy Vladimíra Drhy, které natočil během své vojenské služby v Československém armádním filmu v letech 1968–69. Pan režisér mi je pustil hned během našeho prvního setkání, protože pro něj představují zásadní životní zlom. Mimochodem uvedeme je v rámci retrospektivy, kterou uspořádáme u příležitosti prezentace na Světu knihy v polovině května v Ponrepu.


Kniha Generace normalizace vychází v první polovině května 2017 v Národním filmovém archivu. Prezentace se uskuteční také 14. května 2017 v rámci Světa knihy.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.0Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles

starší články

1.17DOK.REVUE
10. 04. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl