Kolektivní umění patří průmyslu

Rozhovor s Woodym Vasulkou

Ve dvě odpoledne (Woody Vasulka, 1961)

Původně jste studoval dokumentární film na FAMU, proč jste se nakonec rozhodl věnovat odhalování nových možností elektronických technologií?
To je trošku složitější: my s manželkou vlastně celý život natáčíme s kamerou dokumentárně. To ale nepovažujeme za naše umění. Z těchto záznamů se však stal archivní materiál a jednoho dne se pokusíme sestříhat z nich „grand opus“ našeho života, poněvadž je to přirozená věc – dokumentovat život, který se dříve v literatuře zaznamenával jako deník. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se od filmu vzdálili, film sice bylo možné využívat k osobním poznámkám, ale u videa to bylo ještě mnohem přirozenější, nevyžaduje žádné náklady, takže se video stalo takovým naším civilním záznamníkem.

Já jsem původně studoval hraný film, ale pak jsem přešel na dokument, protože se tam dalo svobodněji pracovat s formou. Pak jsem odjel do USA a tam byla většina práce profesionální, mě ale hollywoodský film nikdy nezajímal. Navíc jsem zjistil, že je tam jen malá skupina lidí, kteří dělají film jako umění. V USA se v 60. letech objevila americká avantgarda, která nebyla organizovaná pod nějakým jménem. Až později přišel kritik P. Adams Sitney a označil je jako tvůrce strukturálních filmů. Oni se tomu sice nebránili, ale já je znal osobně a věděl jsem, že spolu vlastně nechtějí mít nic společného, protože závislost na své vlastní osobnosti je v každém oboru umění ta nejdůležitější věc. Každý trval na tom, že je výjimečný jedinec, což bylo nezbytné pro jejich práci, protože film jako kolektivní umění patří průmyslu. U filmu jako osobního výrazu je to podobné jako u fotografie, je elitnější, osobnost se nemusí dělit, protože se jedná o umělecký projev nezávislý na prostředí výroby.

Na začátku 70. let jste se svou ženou Steinou založili intermediální divadlo The Kitchen, kde jste realizovali různé technologické průniky a experimenty. Jste s tímto legendárním prostorem stále v kontaktu? Jakým směrem se vyvíjí?
Když jsme začali pracovat s videem, dokumentovali jsme všechny undergroundové aktivity v New Yorku; dokumentovaní lidé chodili neustále k nám domů – dívat se na sebe, jak jsme je natočili. Tak jsme se rozhodli pro jiné místo. Náš přítel věděl o komplexu divadel, v němž byla stará hotelová kuchyně. A tak jsme po dohodě s majitelem objektu založili Kuchyni v kuchyni. V Kitchen jsme strávili pouze čtyři roky, než jsme odjeli do Buffala. Po nás to pokračovalo v různých formách, záleželo na tom, kdo měl Kitchen na starost. Na nás vlastně rychle zapomněli, ale protože jsme ze scény nikdy úplně nezmizeli, tak se k nám nakonec beztak vraceli; měli jsme pro ně něco jako historický význam.

Setkával jste se v USA s emigranty z filmové branže?
Setkal jsem se například s Alexandrem Hackenschmiedem, který tehdy pracoval na multi-screenech. Měli tam s Francisem Thompsonem společnost – a já s nimi pracoval na střihu. Takže jsem se dostal k další práci s filmem. Ale pak jsem stejně znovu zjistil, že film, především ten hollywoodský, je velké zvíře, Forman a Passer se do toho zapojili, ale já chtěl jít na druhou stranu. No a koncem 60. let jsem objevil video, nebo spíš video objevilo mě, a to byl pro mě konec filmu. Takže jsem ze začátku v USA natočil pár 16mm filmů a pak už jsem se navždy věnoval videu.

The Kitchen

Čím si vás video podmanilo?
Především to bylo pole neorané, neexistovala žánrová definice ani kritika, takže my jsme všechno toto měli pro sebe; skupina lidí, co se narodila přes noc. Když se malý videoformát objevil, okamžitě se pro něj vytvořila distribuce, získal si zájem a podporu, což pro nás bylo důležité a také velmi dobrodružné. S manželkou a dalšími jsme objevovali výjimečnost videa. Zůstávalo na nás, jak toto médium využít jako tvůrčí prostředek směřující od figurálního k abstraktnímu. My jsme tento úkol vnímali do detailů, ptali jsme se, co je to video a jak se ten obraz dělá; brzy jsme objevili příbuznost mezi elektronickým zvukem a elektronickým obrazem. Pak se video vyvíjelo přes dekádu od 70. do 80. let, kdy už nastoupila digitální kultura s jinými zákony a kódy než analog. A my jsme v tom průzkumu neustále pokračovali, a proto nás nyní nazývají pionýry.

Myslíte, že je ještě stále co objevovat v oblasti videa?

Video jako takové má pořád ještě kameru. Pořád je rozdělené na figurativní práci a větší abstrakcí, která se projevuje od VJiungu až po audiovizuální kompozice. Analogová perioda trvala dvě desetiletí, pak nastalo ticho, než se počítače vyvinuly k takové rychlosti, aby byl člověk schopen udělat feedback a spojit ho se zvukem – to trvalo až do poloviny 90. let. Od počátku milénia se objevila spousta nového softwaru a techniky se pořád zdokonalují. Mě nyní zajímá, co s tím stejným principem, který jsme objevili na konci 60. let, dokáže nová generace. Pozoruji, sbírám a pomocí toho zkouším zaujmout postoj.

V současnosti pracujete jako kurátor v německém Karlsruhe. Máte ještě čas věnovat se vlastní tvorbě?
Ne, člověk musí být s technikou v neustálém kontaktu a já už jsem unavený učit se každý rok nové programy. Ale zajímá mě dívat se na to, přemýšlet a psát, takže já se videu budu vždycky nějak věnovat.

Jak vnímáte současnou situaci dokumentu?
V USA se teď objevují nové levicové filmy, nikoliv v tradici sociokomunismu, ale s výraznou kritikou dravé kapitalistické společnosti. Konečně se začíná přemýšlet o tom, že tržní ekonomika příliš nepřispěje k zmizení sociálních nerovností. A toto nové sociální myšlení je nyní dobře dokumentované.

V Jihlavě jste na festivalu dokumentárních filmů působil jako jediný porotce soutěže světových dokumentů Dobré dílo. Jaká hodnotící kritéria jste uplatňoval?
Byl jsem požádán, abych prezentoval stanovisko nezávislé ceny. A pak jsem si uvědomil, že se musím proměnit v občana; a ta obecná proměna tedy znamená odstup od mého osobního zájmu. Napřed jsem si říkal, že to není správné, poněvadž to postrádá upřímnost. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem taky občan; filmy jsem tedy pozoroval nikoliv jako estét, nýbrž z občanského hlediska.


Woody Vasulka se narodil se v roce 1937 v Brně. Po ukončení Katedry dokumentární tvorby pražské FAMU emigroval se svojí ženou Islanďankou Steinou do USA, kde se společně věnovali experimentování s elektronickými médii, především vztahem elektronického obrazu a elektronického zvuku. Výsledkem jsou desítky novátorských videosnímků. Jsou považováni za průkopníky formátu videa. Vasulka v současnosti pracuje jako kurátor v Centru pro umění a mediální technologie v německém Karlsruhe, kde také vyvíjí způsoby archivace děl v oblasti videa a experimentálního filmu.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková