Kontrolující pohledy

Poznámky k filmu o trestání a dohledu v USA

V lednu jsme s Cathy Crane začali ve Spojených státech s rešeršemi k filmu s pracovním názvem „Obrazy vězení“. Hledali jsme záběry z bezpečnostních kamer, které jsou instalovány v nápravných zařízeních, instruktážní filmy pro dozorce vězení, dokumentární a hrané filmy z vězeňského prostředí. Seznámili jsme se se soukromým detektivem, jenž jako občanský aktivista bojuje v pověření rodin vězňů, kteří zemřeli v kalifornských věznicích – soukromý detektiv, který, když někde musí čekat, nejraději čte Hanse Blumenberga.

Jeden architekt nám ukázal projekt nového vězení pro pachatele sexuálních deliktů v Oregonu, na němž byla třetina navržených budov přeškrtnuta – jednalo se o tu část, která měla sloužit jako terapeutické zázemí. Parlament pro ně neuvolnil žádné finanční prostředky. V Campden u Philadelphie jsme s dozorcem procházeli vězením, kde mě za skleněnými stěnami jako v pavilonu šelem úkosem a s opovržením pozorovali uvěznění muži. Viděl jsem ženy, které si navzájem česaly vlasy jako v Pasoliniho filmu. Hlídač mi řekl, že ve stropech společenských místností jsou otvory, jimiž lze vpustit slzný plyn, ale že ještě nikdy nebyl použit, protože chemikálie není dostatečně trvanlivá.

Záběry bezpečnostního systému věznice v Corcoranu, Kalifornie. Kamera zabírá trojúhelníkový výřez: betonový dvůr, na němž mohou vězni v krátkých kalhotách a často bez košile strávit hodinu denně. Jeden vězeň napadne druhého, vzápětí si ostatní vězni lehají břichem na zem, ruce za hlavou. Vědí, co bude následovat: dozorce hned po varování začne střílet gumovými projektily. Pokud v ten okamžik vězni zápas neukončí, použije ostré náboje.

Záběry jsou bez zvuku, výstřel představuje jen obláček střelného prachu. Kamera a zbraň míří souběžně, zorné pole a místo zásahu se kryjí. Vidíme, že dvůr byl postaven do kruhu, aby žádné místo neposkytovalo ochranu před pohledem či kulkou. Vězeň, zpravidla ten, který zaútočil, se zhroutí. V mnoha případech je mrtvý nebo smrtelně zraněný.

Prison Images (Harun Farocki, 2000)

Vězni patří k mexické mafii nebo jsou členy ilegální organizace, jako je Aryan Brotherhood. Odpykávají si dlouhé tresty a v přísně střeženém vězení jsou odříznuti od světa. Nemají téměř nic jiného než své tělo, jehož svaly stále posilují, a svoji příslušnost k nějaké organizaci. Čest je pro ně důležitější než život, bojují, i když mohou zahynout. Jeden dozorce vypověděl, že jeho kolegové často záměrně posílali na dvůr členy znepřátelených gangů a uzavírali sázky na výsledek zápasu, jako by to byli gladiátoři.

Aby se ušetřil materiál, tak bezpečnostní kamery natáčejí nižší rychlostí. U záznamů, které máme k dispozici, byly fáze natolik prodlouženy, že pohyby jsou trhané a nedokončené. Zápasy na dvoře vypadají jako z levné počítačové hry. Jen těžko si lze představit méně dramatické zachycení smrti.

Technika dohlížení

Záběry soubojů a střelby jsme dostali od jedné právničky, která zastupuje příbuzné vězňů. Dozorci vždy vypovídali, jak se báli, že vězeň zaútočí zbraní – například lžičkou vybroušenou do špičky. Vězni v Corcoranu jsou ovšem podrobováni tak přísným kontrolám, že s tím ve skutečnosti nelze počítat.

V dispečinku je možné sledovat, které cely jsou obsazeny a které jsou prázdné, které dveře jsou otevřené a v jaké chodbě se kdo pohybuje. Dozorci používají elektronické signály, takže každý pohyb vězně může být monitorován.

Při současné krizi justice v USA – počet odsouzených se v posledních dvaceti letech zčtyřnásobil – stavějí řadu nových vězení také soukromí podnikatelé. Aby snížili náklady, vyvíjejí a používají nové technologické prostředky, které usnadňují dohled. Dozorci mají co nejméně přicházet do přímého kontaktu s vězni, a tak by i vězení – podobně jako se u výroby zboží již skoro nevyskytují lidé, ale jen stroje – mělo fungovat téměř bez lidského zásahu.

K dispozici je například stroj, který prozkoumá všechny vězňovy tělesné otvory, zda v nich neskrývá drogy nebo zbraně.

Detektory kovu jsou v každých dveřích.

Skener duhovky: přístroj, který snímá duhovku, identifikuje její příznačné charakteristiky a dokáže je porovnat se souborem dalších dat. Tato zařízení mohou být instalována ve dveřích a během dvou sekund identifikovat každého jedince, vězně i dozorce. 

Židle, která jako ve filmové fantazii spoutá zuřícího vězně ocelovými pažemi a s jemným násilím mu nasadí roubík. 

Také v těchto zařízeních se odráží touha po věcnosti, represi bez vášně.

Public Relations

Stát Kalifornie vyškrtnul ze sbírek zákonů slovo „rehabilitace“. Vězení tedy už ani na oko neslouží nápravě, ale přiznaně pouze k trestu. Ministerstvo spravedlnosti nechalo pro média natočit spot, který měl především dokázat, že odsouzení ve vězení v žádném případě nevedou přepychový život, ale prožívají tam opravdu krušné chvíle („The Toughest Beat in Kalifornia“). Stylistické prostředky: dveře se zamykají příliš hlasitě, zesílen je i zvuk kroků přicházejících dozorců, kteří přitom chrastí klíči, jako by hrozila poprava.

Vidíme je ve zpomaleném záběru s velkou ohniskovou vzdáleností, zatímco zní hudba, která upomíná na westernové hrdiny.

Toto video můžeme porovnat s propagandistickým filmem, který v roce 1934 natočili nacisté o kárnici Brandenburg. Oba příklady nesou stejné poselství: „Čas shovívavosti je pryč. Nemluvme již o nápravě, ale o tvrdosti trestu.“

V obou filmech vidíme, že jsou vězni spoutány ruce a nohy jako šelmě v cirkusu. Oba využívají zločince k podívané. Kalifornský film je přitom senzacechtivější než nacistický. Jistěže nacisté zneužívali výkon práva daleko více než dnešní Kalifornie, ale ještě se snažili o zdání legálnosti.

Od té doby se také nepředstavitelně zvýšily požadavky na zábavnost. I film kritický k vězení chce zaujmout. A téměř žádný film se neobejde bez požitku z chvění, které navozuje představa popravy.

Vězení jako podívaná

S novověkem se zásadně mění trestní praxe, když jsou zrušeny veřejné pranýře a popravy. Kdo se prohřeší proti zákonům, je izolován zdí, zbaven veřejného pohledu, učiněn neviditelným.

Každý záběr z vězení připomíná kruté dějiny trestního soudnictví.

Sledujeme film, který nechala natočit washingtonská Federální vězeňská správa za účelem dalšího vzdělávání vězeňského personálu. Vězeň zuří, dozorce se jej marně snaží uklidnit, zavolá nadřízeného, který se ještě jednou pokusí nastolit klid. Pak dozorce přinese služební kameru, aby zaznamenal následující postup: dorazí speciální oddíl, vpadne do cely, přemůže uvězněného muže a připoutá ho k posteli. (Pět členů komanda chrání helmy a krunýře a každý má za úkol zmocnit se jen určité části vězňova těla.) Vše zaznamenává kamera, aby dokumentovala odstup, který má mít justiční aparát od vězně.

Právě proto, že je toto zachycení tak přesné, je nevěrohodné a působí jako popření. Příliš se zdůrazňuje, že personál jedná netečně a bez afektu, že nemá žádné potěšení z podrobení vězně. To se prohlašuje tolikrát a tak hlasitě, že člověk musí věřit v opak.

Prison Images (Harun Farocki, 2000)

Kontrolující pohled

V moderním vězení, které nemá vězně polepšit, již trestaný není „vystavován“, ale je na něj namířen kontrolující pohled dozorce. Dozorce zastupuje společnost; proto Jeremy Bentham, filozof trestního práva, navrhoval strážní věž, která by umožňovala vhled do každé cely. Vězni ovšem neviděli, zda je věž skutečně obsazena, – jen na sobě cítili potenciální pohled. Bentham si představoval, že by mohl na věž vystoupit kdokoli a převzít funkci dozorce.

Pro kontrolu musí být možné do cely nahlédnout, a proto jsou mříže místo stěn, jak je to běžné v USA. Ve Spojených státech se v posledních letech opět začala stavět vězení podle základních zákonů panoptika. Dnes mohou všechno snímat kamery, ale architektům záleží na tom, aby se vězeň cítil vystaven živému pohledu.

Na druhé straně existuje stále více trestnic, v nichž si vězni s návštěvníky již nemohou pohlédnout přímo do očí – ani přes mříže nebo sklo. Mohou komunikovat jen prostřednictvím videotelefonu. To je zdůvodňováno humánně: příbuzní již nemusejí podstupovat dlouhé cesty do věznic, dostaví se pouze na služebnu, která toto spojení zajišťuje a hlídá. Tím je jedna figura vyprávění filmů z vězeňského prostředí zbavena svého základu: tolikrát jsme viděli, jak spolu návštěva hovoří a dohlížející strážce zasáhne. Jak se pár pokoušel dotknout se přes sklo, které jej rozdělovalo.

Kammerspiel

Němé filmy z Griffithových časů, které se odehrávají ve vězení.

Ve filmech, které jsou blízké divadlu, se cela podobala salónu. Kamna v něm byla stejnou divadelní rekvizitou jako mříže v cele, jimiž vězeň nesmí zatřást, protože by spadly. Bez čtvrté stěny je cela jen místem na scéně v laterně magice, především když herci nejednají, ale jen něco představují.

Zápletky se ovšem konstruují složitě, neboť ve vězení se takřka nevyskytují návštěvníci. Proto se v němém filmu vězeňská cela často stává místem zjevení. Na smrt odsouzený si představuje popravu nebo udělení milosti, zoufalí vězni vzpomínají na ztracené štěstí a ti, kteří touží po pomstě, si představují den své odplaty. Představy v prolínačkách, dvojexpozicích a s pomocí dalších filmových triků. Z tohoto hlediska je vězeňská cela spirituálním prostorem. A my rozumíme tomu, proč cela odkazuje na klášterní odloučení.

„Jen ve své cele je vězeň vydán na pospas sám sobě; v mlčení svých vášní sestupuje ke svědomí, promlouvá s ním a cítí, jak se v něm probouzí morální cit, který v srdci člověka nikdy nezahyne.“ Cela nemá být jen hrobem, ale i místem vzkříšení.

Zrušení zdí

„Jen ve své cele je vězeň vydán na pospas sám sobě; v mlčení svých vášní sestupuje ke svědomí, promlouvá s ním a cítí, jak se v něm probouzí morální cit, který v srdci člověka nikdy nezahyne.“ Cela nemá být jen hrobem, ale i místem vzkříšení.

Na jedné straně moderní technologie umožňují uvěznit člověka i mimo vězení, dohlížet na něj a trestat ho – elektronická pouta umožňují domácí vězení a dovolují vězni chodit do práce či do školy.

Na druhé straně se stále více lidí shromažďuje v takzvaných Gated Communities (uzavřené komunity) – přibližně dvě stě let poté, co se v Evropě zbořily hradby. Obyvatelé těchto komunit ve stále větší míře nepocházejí jen z vyšších tříd. Bezpečností technika selektivně umožňuje přístup nejen k „citlivým“ technickým nebo vojenským zařízením, ale ovládá také přístup k běžným kancelářím a výrobním provozům. V přibližně pětitisíciletých dějinách měst byl prostor ulice vždy veřejný, v Minneapolis ovšem před pětadvaceti lety vznikl první systém uvnitř města, kde soukromé bezpečností služby zamezují přístupu nežádoucích osob.

Deregulace v žádném případě neznamená menší kontrolu. V jednom ze svých posledních textů Deleuze navrhl vizi společnosti kontroly, která nahradí společnost disciplinace.

Konec motivů a žánrů

Již jsme hovořili o tom, že scénám návštěv ve vězení bude brzy chybět odpovídající situace ve skutečnosti. S rozšířením elektronických peněz se stane bankovní loupež takřka nemožná. Až časem dojde k tomu, že zbraně budou elektronicky zajištěné a budou moci být použity jenom držitelem odpovídající licence a každý výstřel bude automaticky centrálně registrován, tak to bude znamenat konec všem pistolnickým duelům v kině.

Prison Images (Harun Farocki, 2000)

Se skenerem duhovky, který může zjistit identitu člověka en passant, je také ohrožena komedie používající motiv záměny. Bude skoro nemožné vyprávět, že se někdo dostane do vězení místo někoho jiného nebo že si vězeň vymění šaty s návštěvníkem a může z vězení uprchnout.

Při zdokonalení elektronické kontroly se běžný život stane stejně obtížně znázornitelným jako každodenní práce.

Vězení – místo práce

Ve vězení narazíme na víc pracovních výjevů než ve všech jiných žánrech. V Nizozemsku sedmnáctého století byly cely, v nichž stoupala voda a vězni ji museli odčerpávat, aby se neutopili, což zobrazuje, že člověk musí pracovat, aby mohl žít. V Anglii osmnáctého století museli vězni rozhýbávat šlapací mlýn – dnes opět mnoho vězňů běhá v podobných zařízeních jen proto, aby posilovali.

Práce ve vězení v podstatě nikdy neměla ekonomický význam, nanejvýš pedagogický. Vězení vychovává k průmyslové práci tím, že je podobně organizováno: ke shromažďování, distribuci v prostoru, uspořádání v čase, k vytvoření produktivní síly vězení, jejíž efekt bude větší než součet sil jednotlivých součástek.

Stojí za to porovnat záběry z vězení, otevírání cel, vycházení vězňů, počítání, pohyb šiků na dvůr, pohyb do kruhu na dvoře a další se záběry, které vznikaly v laboratořích výzkumu práce. Pro fordovskou továrnu byly nařízeny experimenty: Jak má být postavena zeď, má dělník kámen zdvihnout a naházet maltou, nebo je lepší, když jeden dělník zvedne kámen a druhý ho nahodí maltou?

Tyto pokusy nám nabízejí obraz abstraktní práce, zatímco záběry z bezpečnostních kamer ukazují obrazy abstraktní existence.

Jungle World č. 37
překlad Kateřina Krtilová


Harun Farocki (*1944 v Novém Jičíně), všestranně činný umělec a dlouholetý šéfredaktor magazínu Filmkritik natočil bezmála devadesát filmů, pravidelně pořádá multimediální instalace, vydává knihy a věnuje se i akademické dráze – působil na univerzitách v Berlíně, v Berkeley a v současnosti je hostujícím profesorem ve Vídni. Farockého specifickou poetiku charakterizuje vyhrocený dialog s technokratickou současností. Sociální proměny, které souvisejí s moderní „mediální revolucí“, jsou pro něj stěžejním tématem. Retrospektivu tvůrce uvede Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava na konci října.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

F4.0Pevné skupenství mociEmpatický snímek Nedotknutelný, reflektující odkrytí sexuálního násilí amerického producenta Harveyho Weinsteina, předkládá skrze slzy obětí i přiznaného pochybení blízkých Weinsteinových spolupracovníků zásadní, srozumitelné svědectví o kumulaci moci a implicitně poukazuje na pochybně nastavený systém světa šoubyznysu. Dokument uvádí ji.hlavský festival dnes od 15:30 v Horáckém divadle.Vojtěch Kočárník
F3.0Evropa v době post-pamětiJak se francouzskému dokumentaristovi Arnaudovi de Mezamatovi podařilo interpretovat slavnou esej Patrika Ouředníka Europeana? To prozrazuje snímek Doufám, že se máš dobře, který soutěží v Ji.hlavě v sekci Opus bonum a dnes poběží v kině Dukla – Reform od 23 hodin.Janis Prášil
3.19Rozpukov – místopis čínského zázrakuEsej o současné ČíněJen Lien-kche
1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour

starší články

1.7DOK.REVUE
03. 09. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl