Kopírovat zavedené modely nás nebaví

Rozhovor s programovou radou MFDF Ji.hlava nejen o letošním ročníku

Letošním festivalovým heslem je Dobrá úroda. Oproti loňským ročníkům je mnohem konkrétnější v tom, co si pod ním představit. Proč takový posun?

Marek Hovorka: Když si vzpomenu na některé minulé ročníky, měly v sobě možná jednodušší způsob čtení než ten letošní. Plakát se sloganem Propusťte Džafara Panahího spustil výbušnou mediální smršť, oskenovaný batoh nebo černobílá rekonstrukce v sobě nesly také jasné sdělení. Naopak letos se mne mnoho lidí stále ptá, proč máme na plakátu pomeranče a mrkve. Chtěli jsme tím podtrhnout aktivní roli festivalu v pečování o filmy i diváky, že zkrátka nejsme pouhým mechanickým prostředníkem mezi filmaři a diváky. O Ji.hlavě dlouhodobě přemýšlíme jako o instituci, která se podílí na publikační činnosti, podporuje distribuci filmu na internetu, pořádá sérii industry programů či učí studenty filmové vědy a žurnalistiky psát o dokumentárním filmu. Proto obraz jakési pestré zahrady s nejrůznějšími plody.

Petr Kubica: To heslo nese určitý étos. Pokud předchozí ročníky měly téma, bylo často kritické ke stavu světa a věcí. Například hospodářská krize nebo určitá forma násilí. Letos jsme chtěli, aby se ukázalo, že filmy pořád vznikají ve svobodném poli. Poukázat na smysl věcí v pozitivním duchu. K tomu ty zemědělské, rurální metafory patří. Pracuje se s nimi na plakátech: kořeny, které srůstají s půdou. Na to jsme chtěli ukázat: prorůstání myšlení skrze společnost a nutnost starat se o něj.

Andrea Slováková: Pro mě se ta metafora opečovávání nejvíc vztahuje k formálním rozhodnutím. Jestliže je výraz filmu – zvolená metoda, materiál, pracovní postupy – záměrně vztažen k tématu, to jsou znaky autorského rukopisu. A tím se každá „zahrádka“ liší. Jak se o plodiny staráme, jak je klademe vedle sebe do montáže a která z nich je pak v úrodě krásnější. Samozřejmě, že zde hraje roli velké množství vlivů, například společenský kontext. Ale na té nejzákladnější úrovni jde o to, že každé rozhodnutí ohledně podoby filmu činí autor vědomě, s péčí a promýšlením. 

Musím však ještě dodat, že ta konkrétní formulace je název zavařenin, které ve slovenské vesnici Beladice vyrábí ze své zahrádky moji rodiče, a autorem toho slovního spojení je Ondřej Cihlář.

Jak tedy volíte hesla k jednotlivým ročníkům? Jde stejně jako v případě dramaturgie o nějakou formu konsenzu?

Marek Hovorka: V tom je nám velkým partnerem Juraj Horváth, náš dvorní grafik, se kterým na vizuální stránce spolupracujeme od roku 2001. Letos na jaře jsme se shodli na východisku, a pak nechali na Jurajovi, kam téma Dobré úrody posune. Často si projdeme hrubé obrysy programu, které pak Juraj propojí s vizuálním stylem či grafickým nápadem. Na konci máme několik variant a hledáme tu nejlepší. Třeba loni jsme chtěli jít proti jakési negativní mediální vlně roku 2011, která se celá točila na novinářsky vděčných tématech revolucí, protestů a věznění umělců v Íránu. Řekli jsme proto Jurajovi, ať udělá veselý plakát. A on nám donesl – teď už to můžeme říct – prostřílený terč. Bylo měsíc po Breivikově střelbě v Norsku, a i když se nám nápad i vizuál líbily, shodli jsme se, že nechceme být opět těžcí a doslovní. Tak jsme terče zbavili průstřelů, a celý plakát dostal lehčí a metaforičtější vyznění. Rozhodují detaily. 

Petr Kubica: V řadě témat se shodneme, ale spousta jich vyvstane ze samotných filmů. Záleží na tom, co se v průběhu toho, jak filmy chodí a my je sledujeme, ve světě dokumentárního filmu urodí. Například v předchozích letech se větší počet filmů soustředil okolo Arabského jara. Letos to byla vlna filmů z USA s obrovským rozptylem v promýšlení tamní sociální skutečnosti. Máme tedy jednak vlastní hledisko, ale zároveň máme impulsy z filmů samotných.

Andrea Slováková: Zde je však důležité podotknout, že nevybíráme pouze z filmů, které se přihlásí, ale především filmy sami vyhledáváme. Sice se přihlásí něco přes 2600 filmů, ale to je pouze část toho, z čeho posléze kurátorsky vybíráme a z čeho vycházejí i témata.

Hovořili jsme o vlně amerických filmů a sekci USA Today. Jestliže bylo filmů, které se nějak vztahovaly k současnému obrazu USA tolik, proč není sekce rozsáhlejší?

Petr Kubica: Hlavním důvodem je především to, že objem festivalu nedovoluje zahrát více filmů. Z té vlny vyberete takové, které považujete za reprezentativní z hlediska výraznosti tématu a způsobu zpracování. Jde ale i o to, že dokumentární film v našem pohledu spojuje společensko-kritické myšlení s uměleckým vyjádřením. To by ostatně mělo být účelem festivalů: ukazování okraje. Nemá smysl vybírat filmy reprezentativní pro střední proud. Festivaly by měly ukazovat významné nebo zajímavé pokusy o rozvíjení dokumentárního filmu. Napříč žánry a autorskými přístupy. Zároveň však musíte mezi tématem a uměleckým vyjádřením hledat harmonii. Velký počet filmů, které vypovídají o Americe, je tak rutinně natočený, že pro nás zkrátka ztrácí význam.

Andrea Slováková: Takto rámované sekce zároveň zvýrazní dané téma a zvýší pozornost vůči němu i napříč jinými sekcemi; třeba film letošního porotce Craiga Baldwina Sonic Outlaws také, zas z úplně jiného úhlu, doplňuje obraz současné Ameriky.



Proč se letos jedna ze sekcí soustřeďuje zrovna na íránskou kinematografii?

Marek Hovorka: S tím je spojen můj osobní příběh. Byl jsem totiž loni v listopadu, krátce po jihlavském festivalu, na několik dnů v Teheránu a íránská kultura i společnost ve mně hluboko zůstaly. Tamní pravidla hry mi v mnohém připomínala způsob života v Československu osmdesátých let, tak jak si je sám pamatuji z dětství nebo je znám z vyprávění.

Petr Kubica: Řada filmů vypovídajících o tamní situaci by u nás například v 70. či 80. letech vůbec nemohla být promítána. Tamní režim je značně teokratický, ale ve snímku se pak objeví například skupina studentů sedících na lavičce a mluvících o prezidentovi. Jde však samozřejmě o nezávislé snímky a pouze o jeden z různých proudů, kterými íránská kinematografie prochází.

Jeden z výrazných prvků, které odlišují Ji.hlavu od ostatních festivalů, je i určitý poetický jazyk.  V Dok.revue jsou navíc vždy přítomny básně. Jak tedy váš vztah k poezii konkrétně ovlivňuje podobu festivalu?

Marek Hovorka: Poezie mluví zkratkou, která se vyjadřuje k tomu podstatnému. Proto je na okraji. A možná jí i ten okraj umožnil být ještě více sama sebou. Dnes už není společenskou objednávkou, aby mistři slova skrze poezii reflektovali včerejší den. Navíc poezie stojí na obrazech, podobně jako film. Co je v románu často jen popis, je v poezii esencí. A to samé se snažíme hledat i ve filmech. Ale ne nějaké blouznivé poetizováni, cestu do středu, ve třech větách.

Andrea Slováková: Poezie je způsob vztahování se k podnětům. V tomto smyslu se odráží v jednotlivých filmech – kromě těch, které vypráví příběhy anebo ukazují poutavé ústřední postavy, uvádíme i takové, které na realitu reagují více lyricky – ale také ve vymýšlení všech vrstev festivalu, nebaví nás kopírovat zavedené modely, vstřebáváme podněty, které pak různě převracíme do překvapivých vztahů k autorovi, k dílu, ke světu.

V roce 2001 napsal Jiří Cieslar do festivalového deníku článek s názvem Chvála katalogu, v němž oceňoval poetické texty Petra Kubici, který tehdy (a po mnoho let) psal celý katalog. Dodnes je katalog autorský, v takto radikální podobě je to unikát nejen v českém, ale i světovém kontextu. Vloni napsal do deníku další důležitý český myslitel Petr Fischer text Chvála experimentu, v němž upoutal na tento okraj kinematografie, který systematicky mapujeme již šest let.

Jak tedy vnímáte pozici, ve které se za ty roky nachází Jihlava v porovnání s ostatními velkými festivaly dokumentárních filmů?

Petr Kubica: Jihlava patří do rodiny „hledačských“ festivalů. Hledačských je přitom důležité slovo, jelikož každý z nich hledá hranice dokumentů jinak. Marseille je hodně esejistická, na hranici s fikcí, Kodaň se soustřeďuje na design a hudbu, Lipsko je zase hodně tradiční, až konzervativní.

Když to uvedu na konkrétních případech v českém dokumentu, tak se vedle již známých a velkých jmen vždy snažíme objevit nové autory. Někoho, kdo má zajímavý autorský přístup, ale neměl by moc možností promítat svůj film před širším publikem. Například Petr Hátle, jehož krátké filmy jsme před pár lety uvedli, letos přijel s celovečerním filmem. Nebo absolventský film Andrana Abramjana. To jsou výrazní mladí tvůrci a my jsme rádi, že můžeme přispět k tomu, aby je objevilo víc lidí. Navíc po boku už zavedených tvůrců. Důležité přitom je, že nehrajeme jenom na domácím hřišti, jsme součástí evropského kontextu

Andrea Slováková: Uvedla bych třeba i Alex Moralesovou, jejíž filmy jsme uvedli v Ji.hlavě v experimentální sekci, pak se promítaly na dalších festivalech, byl jí věnován profil v Cinepuru. Letos uvádíme krátký film Dalibora Knappa, který zkouší esejističtější tvary.

Zpět k otázce: K mezinárodní pověsti festivalu uvedu jeden příklad. Každý rok zveme významného filmového teoretika, který má přednášku na semináři Média a dokument. Letos je to Dudley Andrew, který na pozvánku odpověděl: „Velmi rád přijedu na festival, o němž jsem slyšel tolik dobrého.“

Marek Hovorka: Ji.hlava v sobě spojila schopnosti Čechů a dokumentaristů – a to je umění proměnit nevýhodu ve výhodu a umění reakce. Nenacházíme se ve velké zemi s velkým filmovým trhem, jakým je Německo nebo alespoň Polsko. Dokonce se ani nenacházíme v evropské metropoli nebo u moře či jezera, jak je tomu u většiny filmových festivalů. Tyto stinné stránky ale mají své přednosti, kterými jsou svobodný program, silná atmosféra, vzájemná otevřenost. Ale to by samo o sobě nestačilo. Ukázalo se, že máme nápady i odvahu určovat trendy. Tím jsme inspirativní pro mnohé pořadatele filmových festivalů nejen v Evropě. A ze součtu těchto jednotlivostí, podpořených vášní a seriózní prací, vzniká respekt, kterého se Ji.hlava v zahraničí těší. Ale nelze to dělat bez finanční podpory. Je na čase, aby státní instituce tuto roli Ji.hlavy uviděly a ocenily vyšší a stabilní podporou. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f1.13DOK.REVUE
24. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková