Krátké záznamy šílenství


Krátké filmy z Iráku (Iraqi Short Films, Mauro Andrizzi, 2008)

V souvislosti s vaším snímkem Krátké filmy z Iráku se samozřejmě nejdřív musím zeptat na původ záběrů, z nichž je poskládán. V titulcích mluvíte přímo o vyšetřování či výzkumu…
Když jsem žil v Buenos Aires, pracoval jsem se dvěma Iráčany, kteří mi pomohli sehnat DVD s propagandistickými filmy natáčenými iráckými guerillami. Později jsem zjistil, že tyto disky jsou volně na prodej na internetu, dva dolary za kus. Jedná se o tradiční postup užívaný už Palestinci, kteří nabízejí k prodeji VHS, na nichž jsou natočena poslední slova jejich „mučedníků“. Také jsem stáhl více než 40 hodin videa z internetu. Existují speciální stránky, na kterých najdete záběry tajně natáčené americkými vojáky (nejznámější jsou liveleak.com). Jsou tam umístěny vždy jen pár hodin, protože když videa objeví americké ministerstvo obrany nebo jiný americký vládní úřad, okamžitě si vyžádají smazání těchto dat. Jde o stránky fungující na principu YouTube, s tím rozdílem, že na ně můžete umisťovat videa bez jakýchkoli omezení. Díky mým arabsky mluvícím přátelům jsem měl také možnost projít stovky stránek v arabštině a objevit spoustu dalšího materiálu. Některé záběry se ale do finální verze filmu nedostaly kvůli jejich přílišné krvavosti. Našel jsem například video zachycující jednoho z amerických vojáků, jak se pokouší zneškodnit bombu. Dvacet minut pozorujete napínavou akci a na konci videa bomba vybuchne přímo do vojákova obličeje. A konečně, můj přítel pracující pro latinskoamerickou CNN mi „ilegálně“ poskytl jisté archivní materiály. Jména mých dvou přátel nejsou uvedena v titulcích, protože jejich rodiny stále ještě žijí v Iráku. Příteli z CNN by samozřejmě hrozil vyhazov, kdybych ho zmínil. Shromažďování videí trvalo přibližně pět měsíců a tři měsíce zabralo vybírání vhodných scén a jejich sestřih.

Záběry pořízené americkými či britskými vojáky můžeme označit jako soukromé, tajné, až zakázané. Naopak muslimské propagandistické filmy jsou směřovány k širší veřejnosti, především prostřednictvím internetu. Jedná se o záměrně budovanou opozici?
Na můj dokumentární film můžete takto nahlížet, ale mým záměrem bylo spíše ukázat soukromou zkušenost války. Věřím, že je možné rekonstruovat poměrně věrné panorama irácké války, den po dni, prostřednictvím těchto krátkých videopříběhů natáčených lidmi, kteří jsou již mrtví. Američtí a britští vojáci natáčejí válku, aby ukázali, jak otřesné věci se tam dějí. V podstatě se tak dožadují pomoci. Uvízli na cizím místě, kde jsou denně zabíjeni jako mouchy. Spousta z nich se z toho zblázní. Válka je peklo a oni se snaží zachytit jeho srdce. Samozřejmě, že můj dokument je o válce, ale ukazuje především její intimní stránku. Při svém hodnocení neodlišuji americké vojáky a ozbrojené milice. Myslím, že zástupci obou stran mají strach zemřít v každodenních nesmyslných bojích, z nichž se stává pouhá práce, asi jako když jdete do úřadu.

První válka v Zálivu bývá někdy označována jako válka v přímém přenosu. Dá se v případě druhého iráckého konfl iktu mluvit o internetové válce?
Ano, tato válka je už stoprocentně internetovým konfl iktem. Televize zprostředkovávala pouze americkou invazi v roce 2003, boje mezi americkými jednotkami a Saddámovými vojáky. Ale v okamžiku, kdy ustaly přímé válečné střety, obrazy války zmizely z televizních obrazovek a přesunuly se na internet. V jejich případě už se jedná o záběry zobrazující násilí natolik explicitně, že nemohou být promítány ve zprávách v hlavním čase. Takže nezbývá nic jiného, než je hledat na internetu, provádět vlastní výzkum. Samozřejmě, že k těmto záběrům musíte přistupovat s vědomím, že byly s nějakým záměrem sestřihány a filtrovány. Jenže to dělá televize taky, mnohdy ještě víc. Milice i koaliční vojáci mohou šířit svá obrazová sdělení na internetu bez povolení v podstatě kdykoli prostřednictvím laptopů. Je to jednoduché, rychlé a efektivní. Dokonce i pokud je video ze stránky smazáno, vždy je stačí zhlédnout a stáhnout tisíce lidí. Takže pokud jednou něco nahrajete na internet, zůstává to tam určitým způsobem navždy. Snažím se domyslet, kolik let nás budou obrazy z války v Iráku pronásledovat. Představte si, že tyto záběry sledujete v roce 2020, 2030, 2040…

Poselství vašeho filmu je částečně sdělováno prostřednictvím mezititulků. Citujete zde velmi rozdílné osobnosti. Podle jakého klíče jste je vybíral?
Texty a citáty jsou pro mě způsobem, jak vyjádřit vlastní úvahy o jistých problémech. Než jsem začal dělat svůj film, neměl jsem rád mezititulky a texty umisťované přes obraz. Ale když jsem začal skládat dohromady mozaiku záběrů tohoto projektu, zjistil jsem, že někdy prostě potřebujete něco vyjádřit slovy, že pouhé obrazy nestačí. První verze filmu neobsahovala žádné texty ani citáty. Šlo o čiré vyjádření, byl jsem přesvědčen, že obraz musí zůstat čistý. Pak jsem ale promítl pracovní verzi několika přátelům a nikdo z nich nepochopil, co se svým filmem pokouším sdělit, nebo porozuměli jen některým sekvencím. Samozřejmě pro mě jejich reakce byla zpočátku nepochopitelná, protože jsem zhlédl stovky videí, a měl jsem proto lepší vhled do problematiky. Proto jsem se nakonec rozhodl propojit video s textem. Citáty jsem vybíral sám se záměrem vyjádřit dialektiku textových sdělení a obrazů.

Proč jste si vybral právě toto téma? Pocházíte z Argentiny, která je od Iráku vzdálená geograficky i politicky. Považujete násilí a politiku násilí za globální téma?
Zajímají mě projevy šílenství obecně. A těch najdete ve válce nespočet. Válka je dnes už globálním problémem. Uvědomil jsem si tento fakt po dvou bombových útocích v Buenos Aires. Jeden se udál roku 1992, druhý 1994. Pravděpodobnou příčinou těchto zákeřných činů byla spolupráce argentinské vlády s USA v první válce v Zálivu roku 1991. Další bomby vybuchly poté, co Argentina přerušila spolupráci na nukleárním výzkumu a poskytování důležitých jaderných materiálů státům v Perském zálivu. Válka v každé zemi by měla být pokládána za globální problém. Pokud by OSN plni la své poslání správně, stala by se válka v kterékoli zemi otázkou humanity obecně.


Mauro Andrizzi (1980) patří k mladé generaci argentinských filmařů. Filmové zkušenosti získával především na asistentských a scenáristických pozicích. V Jihlavě uváděný dokument Krátké filmy z Iráku zaujal pořadatele několika světových festivalů, a to nejen těch dokumentárních. Na jihlavském festivalu také získal Cenu za nejlepší světový dokumentární film 2008, kterou udělil Karel Vachek jako jednoporotce soutěžní sekce Opus bonum.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková