Sentimentální politický dokument je kýč

Rozhovor s režisérkou Kristinou Vlachovou

Kauza Uherské Hradiště

V sobotu 21. března vyšel v MF Dnes materiál o Králi Šumavy čili Josefu Hasilovi, kterého jste v roce 2001 navrhla Václavu Havlovi na medaili Za hrdinství. Natočila jste o něm i oceňovaný dokument.

Kauzou Krále Šumavy jsem se zabývala přes 30 let – od roku 1968 až do premiéry filmu Zpráva o Králi Šumavy v roce 2000. Trochu mě pobavilo, když jsem zjistila, že autor článku, historik z Brna, objevil až teď, že se Král Šumavy jmenoval Josef Hasil, narodil se na Šumavě, po únoru 1948 coby nepolapitelný agent-chodec převáděl ohrožené lidi na Západ – a nyní žije v USA na předměstí Chicaga. Podle tohoto historika ani prezident Havel, když Josefu Hasilovi uděloval v r. 2001 medaili Za hrdinství, netušil, že před ním stojí Král Šumavy, o němž v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa stejnojmenný propagandistický film.

Bývá tento film dnes ještě někde promítán?

Ale ano, například na Masarykově univerzitě v Brně na katedře audiovizuálních studií v seminářích doc. Jiřího Voráče. Nebo na přednáškách pro veřejnost, které se dříve konaly v Akademii věd v Praze pod patronací dr. Kostlána z Ústavu pro soudobé dějiny. Vloni se tyto akce přelily do Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze 3 na Žižkově, ale tam chodí jen málo lidí. Agent-chodec Josef Hasil zachránil život mnoha lidem, kteří by za odpor proti komunistické totalitě skončili po Únoru 1948 ve vězení, v uranových dolech nebo na popravišti. Tuto skutečnost chápou i ti studenti, kteří se narodili až po zhroucení komunismu. Naopak starší filmoví odborníci, kteří tak vytrvale zařazují Kachyňův propagandistický film do Zlatého fondu české kinematografie, nepochopili zřejmě ještě pořád nic.

Váš dokument získal v roce 2001 prestižní cenu Chicago-Sisters. Jak vás v USA přijali?

Já jsem pro tu cenu tehdy do Chicaga nejela. Neměla jsem peníze na vízum.

Pozvolné vypořádávání se s komunistickou minulostí

Přestože o utrpení padesátých let vznikla již řada filmů, nemají tyto filmy zásadní vliv na podíl komunistů ve veřejném životě. Myslíte, že vy filmaři děláte v něčem špatně svoji práci, nebo je jediným řešením situace výhradně politická síla?

Před časem mi napsal z Kanady Josef Škvorecký: „Viděl jsem vaše filmy. Blahopřeju! Komunisti rozumějí jenom ráně do zubů, ničemu jinému ne.“ I on je toho názoru, že procesy se zločinci proti lidskosti je třeba dokumentovat – už kvůli obětem, pro které je někdy takový film jediné zadostiučinění...

Není to pro vás frustrující, když víte, že svojí prací nic nezměníte?

Ale ne, občas se i něco změní. Kritizovala jsem svého času například poměry v ÚDV za „normalizačního“ ředitele Ireneje Kratochvíla – a výsledek byl, že se ÚDV s jedním z těch výtečníků rozloučil.

Zpráva o Králi Šumavy

Ve filmu Věž smrti někdo říká, že ještě ani nebyly spočítány oběti komunismu, abychom věděli, kolik lidí kvůli tomuto režimu zemřelo. Kde se staly ty největší chyby, že po dvaceti letech nemáme ani tato základní data?

Dosud nevíme, jestli byly s představiteli minulého režimu uzavřeny nějaké dohody na téma beztrestnosti komunistů a o zachování jejich majetkových poměrů… A třeba se nikdy nikdo z nás nedozví, proč všechny polistopadové vlády postupovaly tak opatrně. Já osobně znám hodně vězňů i disidentů, kteří mají důchod dva tisíce měsíčně plus nějaké příplatky, zatímco bachaři a vojenští prokurátoři obdrželi obrovské odstupné a dodnes pobírají vysoké důchody (plus k tomu možná i příplatky od StB?). Když se podíváte na bývalého ministra vnitra Lubomíra Štrougala nebo na „kůl v plotě“ Milouše Jakeše: oba ve svých pražských vilách jen kvetou, vybaveni tou nejlepší lékařskou péčí. A když se Štrougal konečně dostal před soud, tak se nakonec všem vysmál. Ale přesto je vidět určitý pokrok: Např. už v roce 2006 schválila Rada Evropy ve Štrasburku rezoluci o nutnosti mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických zemí – takže i u nás vznikl Ústav pro studium totalitních režimů. A nedávno byl – díky své náklonnosti k optickým vláknům – odsouzen hrdinný kapitán Minařík. Doufám, že o něm Josef Laufer nezapomene složit populární píseň!

Jakou roli v proměně veřejného mínění sehrává tento ústav (ÚSTR), popř. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) či Konfederace politických vězňů?

Znám tyhle instituce zvnějšku i zevnitř. A právě teď o nich točím velice kritický film. ÚSTR, který byl oficiálně založen v únoru minulého roku, prodělal nečekaně rychlý a bohužel smutný vývoj. Nelze všecko svádět jen na Jičínského, Paroubka a Rychetského nebo na současné komunisty...

Mohla byste být konkrétnější?

Tři roky jsem byla zaměstnaná ve slovenském Ústavu paměti národa u Jána Langoše – a tam jsem viděla předpremiéru toho, co se teď stalo v Praze. Několik lidí se špatnými charakterovými vlastnostmi klidně může takovouto instituci úplně zničit. Zevnitř. Na to není zapotřebí ani tanků, ani opozičních politiků.

Mluvíte tedy především o mezilidských vztazích?

Ano. V tomto smyslu je zajímavý například ředitel ÚSTR Pavel Žáček, který ve svých devětatřiceti letech dostal ohromné pravomoci, velkou odpovědnost – a neunesl to. Obklopil se polovzdělanými hochštaplery, kteří tam teď v předklonu podepisují petice, aby zůstal ředitelem.

A ve slovenském Ústavu paměti národa to bylo obdobné?

Ano i ne. Představitel slovenského ÚPN Jan Langoš byl velice vzdělaný, i ve filosofii. A především to byl dospělý člověk! Dobrý a neúplatný. Který byl vždy několik koňských délek před ostatními. Jeho zaměstnanci ho nesmírně obdivovali. Přesto, když zemřel, tak se mnoha lidem v ÚPN vlastně ulevilo. Jeho bývalý nejlepší přítel se okamžitě přidal na opačnou stranu. A nejen on.

Dračí setba

Nejste už unavená z toho, že společnost komunistickou minulost nedostatečně reflektuje? Nebo z toho, jak se chovají někteří historici či bývalí vězni?

Ale samozřejmě, že někdy mi všechno připadá marný. A že mě mrzí, jak se dnes pere nejen celá naše společnost ale i lidi v ÚSTR a v ÚDV a na Konfederaci. Potírají se mezi sebou, protože je začaly přerůstat osobní ambice. Je mi to líto, ale samozřejmě mě to velice zajímá. Takovou politickou scénou by jistě nepohrdl ani sám Balzac.

A jak se k řešení své minulosti postavili v jiných zemích, třeba v Německu?

V Německu se to podařilo lépe. (Doporučuji článek v Respektu 46 / 2008) Možná i proto, že na vše tam bylo víc peněz: na Gauckův úřad, na nastavení metod, na penze i na soudní vyrovnávání se s minulostí. Ale nejdůležitější byla ta zeď, která umožnila, že do východního Německa mohli přijít demokratičtí soudci ze západního Německa. Tam by JUDr. Radomíra Veselá, která měla v Uherském Hradišti soudit Aloise Grebeníčka, nemohla tolik let uhýbat – protože by přišel soudce ze západního Československa a udělal by tu práci za ni.

Pod hlavičkou České televize

Česká televize umožňuje natáčení vašich filmů?

Ano, většinou pracuji pro ČT. Bohužel ve smlouvě na náš poslední dokument Poselství Jana Palacha máme – já i scenárista – uvedeno, že nebudeme ČT kritizovat. Pod pokutou padesáti tisíc korun. Takže ji nekritizujeme, pouze konstatujeme. (Nejdřív jsem říkala, že takovou smlouvu nepodepíši – ovšem všichni moji známí mají ve svých smlouvách úplně totéž.)

Proměňoval se nějak postoj této veřejnoprávní instituce k vašim filmům a námětům v čase?

Dřív bylo téma politických vězňů a vyrovnávání se s minulostí nevítané, po čase se však stalo módním. Takže nakonec mnohé mé náměty přijaté nebyly, a zároveň jiná režisérka dostala peníze na sedm hodinových dokumentů na stejné téma.

Ano, vzniklo tady mnoho filmů, které jsou pouze sentimentálním zachycením výpovědí svědků, bez vztahu k současnosti, a především bez takové bojovnosti, s jakou k těmto tématům přistupujete vy.

Sentimentální dokumenty jsou kýč. Pokud ve filmu není zastoupena protistrana, tedy bachaři a soudci, a film se zaměřuje jenom na sentiment, který podbarvuje Mozartem a zapadajícím sluncem – to je přece to nejsnazší, co režiséři mohou udělat. A taky je to hezký, a navíc bez rizika, že je někdo bude žalovat.

Výpovědmi ke kořenům

Jaký máte vztah k zachycení nejrůznějších vzpomínek a zkušeností prostřednictvím orální historie, která je často základem nejrůznějších historických dokumentárních filmů?

Záleží na tazateli, na co se ptá, zda dokáže být partnerem. Nemyslím si, že orální historie je k ničemu. Naopak. Zvláště na venkově je spousta lidí, které vůbec nikdo nezná, kteří nikdy svůj příběh nevyprávěli, a kdyby za nimi nepřijelo auto s kamerou, nikdy by jej už neřekli. Často už do velkého města nebo na nějaký sraz dojet nemohou. Tak sedí u sebe doma a vyprávějí do kamery. To je výborné. Vy toho člověka vidíte, můžete se mu dívat do tváře – a on na vás. To vše je velmi cenné. Ale režiséři by měli o tom tématu nejdřív trošičku něco vědět.

Poselství Jana Palacha

Na vašich filmech je znát, že o tom tématu opravdu něco víte.

Což je výhoda věku. Navíc jsem filmařka, nejen novinářka. Samozřejmě že preferuju časosběrné natáčení. Když natáčíme příběhy konkrétních lidí (např. vězně a jeho bachaře, který se konečně dostal před soud), když sledujeme celé roky zápasu oběti s jeho bývalým trýznitelem i se současnými soudy, když nekonečně dlouho čekáme na vynesení rozsudku – tak to je ta nejlepší výuka historie.

A jak si při natáčení získáváte důvěru aktérů, abyste se dozvěděla i ty nejnepříjemnější životní zkušenosti?

Aktéři vidí, že svým filmům obětuji úplně všecko. Že přijedu autobusem nebo tramvají. Tedy že jsem na tom vlastně stejně jako oni. Často mi pak píšou, že soud sice dopadl opačně, nežli doufali, ale film jim vše vynahradil. Jinými slovy: justice jim sice spravedlnost nedala, ale film – odvysílaný veřejnoprávní televizí, na který se mohli dívat společně s rodinou a přáteli – tu nespravedlnost vlastně napravil.

Ve svém posledním filmu o Janu Palachovi pracujete s novými archivními materiály, které vzbudily velkou pozornost.

Palach byl často líčen jako apolitický fantasta, ale z těch odtajněných archivů jasně vidíme, že měl politické myšlení. Například chtěl, aby studenti obsadili Československý rozhlas. A aby ze svých funkcí odešli Štrougal a Biľak. Ovšem našly se i další důležité dokumenty – např. hlášení agenta StB, který svému nadřízenému orgánu oficiálně sděluje, že na JIP k umírajícímu Palachovi přijde psychiatrička, která z něho bude dolovat jména dalších „pochodní“. A ona tam opravdu přišla a tomu chlapci, seškvařenému na škvarek, říkala: „Bolí to, viď?“ – Mimochodem: právě před chvílí jsem dostala zprávu, že tato paní doktorka už zase vyhrožuje, že nás i Českou televizi bude za zveřejnění těchto archivů žalovat.

Myslím, že jsme postihli zajímavý moment vašich filmů, které nedojímají a chtějí být ožehavé a chtějí se vztahovat k přítomnosti, i když jde o události staré dvacet či čtyřicet let.

Děkuji za uznání. O to se samozřejmě snažím. A kdybych například vynechala úlohu té lékařky – jak na mě byl činěn nátlak – skrývala bych vlastně část historické pravdy, že?


Kristina Vlachová (1934), vlastním jménem Jana Slánská, vystudovala obor filmové dramaturgie a scenáristiky na FAMU a katedru rozhlasu, filmu a televize na ČVUT. V roce 2004 získala Cenu Andreje Nikolaje Stankoviče za dosavadní filmové dílo. Ve svých dokumentech se věnuje především reflexi československé komunistické minulosti. Výběr z nejvýznamnějších filmů: Jáchymovská stigmata (1991), Řekl jsi ďáblovi ne (1992), Pomník Heliodora Píky (1993), Bez milosti (1998), Zpráva o Králi Šumavy (2000), Věž smrti (2002), Dračí setba (2006), Kauza Uherské Hradiště (2006), Poselství Jana Palacha (2008).





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

1.9DOK.REVUE
16. 03. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková