Kultury a čas


Před několika lety jsem se blíže zabýval houbami, z čehož mi zůstalo (i ve filmu) pár obrazů, ke kterým se občas v myšlenkách vracím. Mykolog demonstroval rozprostraněnost zárodků nejrůznějších kultur hub a plísní v každém kousku půdy tím, že vzal malý vzorek, rozpustil jej ve vodě a dal do živného substrátu, který nabízel živiny pro co nejširší druhové spektrum. Za pár dní všechny misky obrostly nejroztodivnějšími chlupatými „housenkami“ a „koláči“ různých barev a tvarů – podle jednotlivých druhů. Často se prolínaly a jen některé z nich měly pevný okraj. To byla většinou penicilia. Vytvořila si svůj vlastní prostor a dokázala udržet tvar, kvést a své spory z něj posílat dále do světa. V substrátu nicméně mělo šanci jen to, co narostlo rychle. Spory „pomalých“ hub už neměly místo, navíc misky se substrátem postupně vysychaly – ale to už stihly ty, co vykvetly, své výtrusy dávno poslat dál.

Žijeme v době bohaté na substrát, naklíčí kdeco. Ale času se nedostává. Blíží se jihlavský festival, a když se dívám na program, který je tak různorodý, jedno jediné má dozajista společné: filmy zde promítané vznikají pracně a dlouho. Jsou to „pomalé houby“, které rostou v meziprostorách, tak trochu substrátu navzdory, v kontextu stále se zrychlujících kapacitních norem televizní výroby, v meziprostorách existujících většinou jen díky výztuži fondu pro podporu kinematografie, které umožňují udržet vlhkost na hranici přežití. V tomto aspektu tkví racio odporu řady tvůrců k televizím: nabízí spoustu příležitostí, ale tak málo z nich počítá s druhy potřebujícími delší růst a zrání. A čím méně takových naroste až do konce, tím méně se jich vysemení – a poptávka klesá. A přitom její měření má velkou váhu. Sám princip tvorby je vlastně v kontrapozici s dobou: snaha zjistit předem, co lidé chtějí, a na to reagovat nabídkou, je tolik ceněná. Čím blíže je od zjištění, co lidé chtějí, k tomu jim „to“ dát, tím je nabídka „přesnější“ a legitimnější: i odtud plyne zkracování času. Čím víc ale tuto metodologii přebírají kulturní instituce a instituce veřejné služby, tím víc se vzdalují své prapodstatě: vytvořit substrát i pro takové druhy, které rostou dlouho. Možná i tím byly nástrojem společenského vědomí k udržení myšlenky, že život a jeho podmínky je třeba vnímat v delších časových výhledech. A to nemusí být řeč o nějaké věčnosti, stačí si vzpomenout na horizont indiánů, kteří se při důležitých rozhodnutích snažili pojmout vývoj na sedm generací dopředu. Není ale tato perspektiva v dnešní době už příliš děsivá?




5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková