Kultury a čas


Před několika lety jsem se blíže zabýval houbami, z čehož mi zůstalo (i ve filmu) pár obrazů, ke kterým se občas v myšlenkách vracím. Mykolog demonstroval rozprostraněnost zárodků nejrůznějších kultur hub a plísní v každém kousku půdy tím, že vzal malý vzorek, rozpustil jej ve vodě a dal do živného substrátu, který nabízel živiny pro co nejširší druhové spektrum. Za pár dní všechny misky obrostly nejroztodivnějšími chlupatými „housenkami“ a „koláči“ různých barev a tvarů – podle jednotlivých druhů. Často se prolínaly a jen některé z nich měly pevný okraj. To byla většinou penicilia. Vytvořila si svůj vlastní prostor a dokázala udržet tvar, kvést a své spory z něj posílat dále do světa. V substrátu nicméně mělo šanci jen to, co narostlo rychle. Spory „pomalých“ hub už neměly místo, navíc misky se substrátem postupně vysychaly – ale to už stihly ty, co vykvetly, své výtrusy dávno poslat dál.

Žijeme v době bohaté na substrát, naklíčí kdeco. Ale času se nedostává. Blíží se jihlavský festival, a když se dívám na program, který je tak různorodý, jedno jediné má dozajista společné: filmy zde promítané vznikají pracně a dlouho. Jsou to „pomalé houby“, které rostou v meziprostorách, tak trochu substrátu navzdory, v kontextu stále se zrychlujících kapacitních norem televizní výroby, v meziprostorách existujících většinou jen díky výztuži fondu pro podporu kinematografie, které umožňují udržet vlhkost na hranici přežití. V tomto aspektu tkví racio odporu řady tvůrců k televizím: nabízí spoustu příležitostí, ale tak málo z nich počítá s druhy potřebujícími delší růst a zrání. A čím méně takových naroste až do konce, tím méně se jich vysemení – a poptávka klesá. A přitom její měření má velkou váhu. Sám princip tvorby je vlastně v kontrapozici s dobou: snaha zjistit předem, co lidé chtějí, a na to reagovat nabídkou, je tolik ceněná. Čím blíže je od zjištění, co lidé chtějí, k tomu jim „to“ dát, tím je nabídka „přesnější“ a legitimnější: i odtud plyne zkracování času. Čím víc ale tuto metodologii přebírají kulturní instituce a instituce veřejné služby, tím víc se vzdalují své prapodstatě: vytvořit substrát i pro takové druhy, které rostou dlouho. Možná i tím byly nástrojem společenského vědomí k udržení myšlenky, že život a jeho podmínky je třeba vnímat v delších časových výhledech. A to nemusí být řeč o nějaké věčnosti, stačí si vzpomenout na horizont indiánů, kteří se při důležitých rozhodnutích snažili pojmout vývoj na sedm generací dopředu. Není ale tato perspektiva v dnešní době už příliš děsivá?




5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková