Matej Bobrik. „Problémy, které řeší každá rodina, prožívají přistěhovalci mnohem intenzivněji“

Váš film observačně zachycuje život přistěhovalecké rodiny z Nepálu. Vy sám jste non-native, pocházíte z Česka, jste Slovák a žijete v Polsku. Měly váš původ a život nějaký vliv na vytvoření Dálek?

Určitě měly, ale nebyl to vliv prvotní, přišel později. Nad filmem jsem začal přemýšlet, když jsem v Polsku náhle registroval spousty lidí z Indie a Nepálu, kteří pracovali v malých městech ve fabrikách a ve Varšavě jako řidiči Uberu nebo dovážkových služeb. 

Chtěl jsem natočit film o přistěhovalecké zkušenosti někoho z Nepálu. Po pár měsících jsem ale zjistil, že většina z nich jsou osamocení chlapi, kteří celý den pracují a večer tráví na telefonu při hovorech s rodinami, které zůstaly v Nepálu. To mi nepřišlo jako téma pro film moc zajímavé.

Pak jsem našel Shiva, který do Polska přišel i se svou rodinou. Jeho příběh mě zaujal: plánovali si ve Varšavě postavit dům. A o tom také Dálky měly původně být: zachytit tuto cestu. Když jsem je poznal blíž, zjistil jsem ale, že v jeho rodině zdaleka není vše natolik v pořádku, jak se zdálo. Mají syna, který už se cítí víc jako Polák než jako Nepálec a vnímá svět úplně jinak než rodiče. To vidím i na svých dětech: I když tu jsme už 15 let, moje děti mají k místní krajině odlišný vztah než já. Pozoroval jsem to tedy trochu skrz svůj způsob života. I když je doopravdy porovnávat nelze. Pojí mě s nimi nicméně otázka hledání identity, spojená s místem, odkud pocházím. A především to spojuje moje děti s jedním z hrdinů filmu, synem Nikeshem.

Jaká je obecně pozice přistěhovalců z Indie a Nepálu v Polsku?

Není nejlepší. Nepálci a Indové jsou dost uzavřená komunita. Hodně pracují, díky tomu jsou akceptováni většinovou společností a také politika předchozích polských vlád si uvědomovala jejich pracovní přínos a důležitost, přestože byla silně protiimigrantská. Potřebovala je.

Mnoho lidí netuší, že je indicko-nepálská komunita v Polsku poměrně rozsáhlá. Respektive ví, že zde jsou, ale netuší, co a proč dělají. Není na ně vytvářen takový tlak jako například na uprchlíky, kteří překročili polsko-běloruskou hranici. Tam to bylo podstatně horší, ukazovalo se na ně prstem jako na ty „zlé migranty“, před kterými je třeba mít se na pozoru. O ekonomických migrantech vláda moc nemluvila, a najednou tu máme silnou komunitu, kterou skoro nikdo neregistruje. Přístup „žijete vedle nás, ale nežijete tu s námi“ ale taky není úplně správný.

Nemůže to být způsobeno i uzavřeností samotné komunity, o které jste mluvil?

Ano, je to zapříčiněno i tím, že zde má hlavní slovo „první generace“ těchto přistěhovalců. Nikesh, syn hlavního protagonisty Dálek, už to chce změnit. Nechce žít jen v komunitě Nepálců, cítí se víc jako Polák a s izolovaností rodičů nesouhlasí. Těžko říct, jakým směrem nepálská komunita půjde. 

Jak jste Shivovu rodinu poznal?

Byl to docela paradox. Shiv byl jedním z prvních lidí z nepálské komunity, které jsem vůbec poznal. Následně jsem rok hledal možné protagonisty*ky různě po Polsku, abych se nakonec vrátil zase k němu. Na začátku jsem potřeboval nějak vstoupit do té komunity, kontaktoval jsem proto jednoho agenta, který se snaží Nepálce do Polska dostat, vydělává na tom a po celém Polsku má kontakty na různé lidi, které sem přivezl. Shiv byl řidičem tohoto muže, zároveň v noci rozvážel jídlo. Až podstatně později jsem zjistil, že zde má i rodinu. Zašel jsem k nim na kávu, a tak to celé začalo.

Setkal jste se v průběhu natáčení i s nějakou jinou nepálskou rodinu, než je ta Shivova?

Pár rodin jsem poznal, ale tato se mi zdála nejzajímavější a nejvíc otevřená tomu se mnou pracovat. Jiní se trochu báli. Ty rodiny mezi sebou jako celek hlavně vůbec nekomunikují. Ženy mají v nepálských rodinách dost těžké postavení. Muž vydělává, potkává se s kamarády a chodí na pivo. Žena je ta, co musí sedět doma. Shivova žena neměla v Polsku kontakt s nikým, ani žádnou možnost si ho vytvořit. Neumí číst ani psát, takže byla pouze online na telefonu s rodinou v Nepálu. To jediné dokázala dělat, protože její muž jí zároveň chodit ven a poznávat lidi nepovoloval – nebylo to podle jeho názoru vhodné. 

„Byl jsem zhrozený, v jakých podmínkách migranti žijí, je to jako novodobé otroctví“

Jde vidět, jak těžko se hierarchická rodinná postavení z Nepálu dají aplikovat v kontextu evropské společnosti. Shiv je přepracovaný, manželku konstantní apatie viditelně ničí a vede k nesnesitelnému stesku po domově. To se zároveň vše odráží na výchově jejich syna…

Když jsem se s nimi začal potkávat, byli vždy milí, vypadali velmi spokojeně a navenek řešili pouze to, zda se jim povede postavit dům. Já moc nevěřil tomu, že se jim to podaří, ale zkusil jsem na tomto film postavit. Dali jsme si během natáčení dva měsíce pauzu, kdy jsem za nimi nechodil. Když jsem se k Shivovi vrátil a zazvonil u dveří, nepozval mě nahoru, ale povídal, ať počkám dole. Šli jsme do parku a on vypálil, že se s manželkou rozcházejí. Syna měli vyhodit ze školy, manželka se chtěla vrátit do Nepálu… Najednou jsem točil úplně jiný film. Tehdy teprve začaly Dálky v podobě, v jaké je můžete vidět.

Byl jste svědkem rozpadu rodiny s odlišným kulturním kapitálem v přímém přenosu. Jaké to pro vás bylo?

Nebylo to lehké, na druhou stranu jsem u nich byl každý den, bydlí ode mě pět zastávek tramvají. Snažil jsem se tam vždy alespoň na chvíli zastavit a trávit čas. Pomáhal jsem jim s různými věcmi, to ve filmu není. Protože neumí moc polsky, byl jsem v podstatě jejich jediný kontakt s Polskem. Syn Nikesh nějaké polské kamarády má, ale rodiče ne. Natáčeli jsme za covidu, takže kromě různých věcí s úřady jsem jim pomáhal zařídit třeba očkování.

To, že mi dovolili natáčet i jejich hádky, jsem bral jako trochu kulturní otázku. Zároveň jsem věděl věci, které manželka neviděla, například mužovu milostnou aféru. Tu mi Shiv zakázal natáčet. Nijak jsem to nerozporoval, stejně jako když manželka jednou řekla, ať vypneme kameru. Po dokončení jsme jim film ukázali jako prvním, a bál jsem se, že řeknou, že se jim nelíbí a že takto jejich život nevypadá. Ale reagovali dobře, navíc to bylo poprvé, kdy jsem se více sblížil s jejich synem.

To jste prozradil i magazínu Variety, že jste s Nikeshem měli během natáčení poněkud konfliktní vztah…

Protože jsem ve věku jeho otce, bral mě jako nepřítele dospělého, který nerozumí mladým lidem. Stejně jako křičel na rodiče, křičel i na mě. Já zároveň nebyl v pozici ho poučovat, točil jsem film. Bylo to ale těžké. Když viděl Dálky, uvědomil si, že se k rodičům choval špatně. On má v něčem pravdu, stejně jako jeho rodiče, ale způsob jeho komunikace nebyl dobrý, mrzelo ho to a chtěl by to změnit.

S ohledem na jeho vzdornou, asertivní povahu je to poměrně překvapivý vývoj.

Je samozřejmě otázka, jestli se to změnilo v reálu… Stále se s nimi občas potkávám. Když se při té projekci na sebe koukali, uvědomili si, že se k sobě chovají příšerně. Ten film ale jejich problém nevyřešil. Pořád je to mezi nimi zlé, ale uvědomili si, že se takto k sobě dál chovat nechtějí. Za nejdůležitější to považuji právě u Nikeshe: je ještě mladý, má život před sebou. Vzniklá situace hlavně není jeho vinou, on je největší obětí toho všeho.

Nikesh se zároveň nevymezuje jen vůči rodině, vzdoruje též školní a pracovní rutině. Pramení tento vzdor pouze z výchovy a chování rodičů, nebo ještě z něčeho jiného?

Nikesh nemá autoritu. Jeho otec nebývá doma, netráví s ním čas. Viděl, že rodiče se hádají, nechtějí se integrovat… Zničilo to u něj jakékoli zábrany, zároveň se cítil silnější než rodiče, a tím pádem silnější než kdokoli jiný. Je zároveň v kritickém období: je mu čtrnáct let. Lidi si říkají, že se sice chová příšerně, ale podle mě je to stále v rámci normy. 

To mě přivádí k tomu, že jsme v Dálkách viděli i selhání polského školství. Nikeshovi učitelé si tristní rodinné situace sice byli vědomi, ale k jejímu vyřešení mimo několika telefonátů nepodnikli nic. Tedy i škola může být jedním z důvodů, proč Nikesh skončil na několik měsíců ve výchovném zařízení…

V polských školách jednoznačně chybí pracovníci, kteří by dětem cizinců pomáhali s integrací, nebo obecně těm, kdo mají problémy v rodině. Vedli jsme dlouhé rozhovory s psychologem ve škole, které vždy končily slovy: „Zkusili jsme vše, co se dalo, a víc nezmůžeme.“ Ale jestli opravdu udělali všechno… Není to samozřejmě otázka selhání jednoho člověka, spíš nastavení systému. Určitě se nedělá vše, co by se mohlo.

Dálky končí silným epilogem, který diváctvo vrací v čase o pět let, kdy se mohlo zdát, že je u Shivovy rodiny ještě vše v pořádku. Proč jste zvolil formu tohoto retrospektivního epilogu?

Chtěl jsem ukázat, že ta rodina není jenom toxická. Chovají se tak, protože k tomu mají nějaké důvody. Nějaké predispozice k toxicitě samozřejmě měli, ale v epilogu jsou vyobrazeni tak, jak jsem je poznal na začátku: plní snů, kterých není vždy úplně jednoduché či možné dosáhnout. Jako společnost bychom se měli zamyslet, zda přistěhovalcům nemůžeme s integrací pomoci. Uvědomme si, že stejné problémy, které řeší každá rodina, oni prožívají mnohem intenzivněji. Nesmíme se na ně dívat jen jako na někoho, kdo sem přišel za prací.

Je v Polsku integrace ekonomických a pracovních migrantů oproti posledním letem stabilnější?

Moc se nezměnila. Agenti jim slíbí velké peníze, nový život, práci a oni přijedou do Evropy a zadlužují se. Berou si úvěry, zastavují majetky… Po příjezdu do Polska zjistí, že nedostanou 4000 eur měsíčně, ale zlotých, což je podstatný rozdíl. Roky pracují, aby splatili své dluhy, a pak se třeba vrátí domů. Je tu i hodně migrantů, kteří sem přijdou proto, že chtějí dále na Západ. Lákají je na to, že se po několika měsících mohou přesunout z Polska do Německa nebo Francie. Reálně ale polské firmy berou pracovníkům dokumenty, aby nemohli vycestovat. Připadá mi to jako novodobá, moderní forma otroctví. Byl jsem zhrozený, když jsem před natáčením zjišťoval, v jakých podmínkách migranti žijí a kolik si vydělávají. Jejich postavení je špatné: neintegrují se, nikdo se o ně nezajímá. Jediné, co lidi zajímá, je, jestli je někdo muslim nebo ne, a když není a pracuje, nikdo si ho dále nevšímá. To, že je někdo pracovně exploatovaný, je už každému jedno. A mentalita přistěhovalců je často taková, že se stále usmívají a neřeknou, že jim něco vadí…

Jak se žije vašim ústředním hrdinům a hrdince nyní?

Nic moc se nezměnilo. Pozitivní určitě je, že Nikesh dokončil základní školu a teď chodí na gymnázium, daří se mu relativně dobře. Je velmi inteligentní, myslím, že to dotáhne daleko. Rodiče jsou na mrtvém bodě. Chvíli byli zase spolu, teď se znovu rozcházejí. Tam jako jediné řešení vidím, že by vycestovali. Matka se chce vrátit do Nepálu, ale zároveň zde chce zůstat kvůli synovi. Ještě pár let to podle mě bude úplně stejné.