Měníme svět?

Téma třetí festivalové ankety: Angažovanost českého dokumentu

Jak se chovat (Lucie Králová, 2014)

V rámci festivalového deníku dok.revue vám ke každému tématu přinášíme anketu složenou z odpovědí dokumentaristů a dokumentaristek, filmových kritiků a kritiček, producentů a producentek a dalších osobností české dokumentární a obecně filmové scény. U tématu politický dokument jsme snad ani nemohli zalovit jinde než ve vodách české filmové kritiky. Jsou to totiž právě kritici, kteří často filmům politický náboj dodávají bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí.

  • Co je pro vás dobrý příklad českého politického dokumentu? Lze český dokument považovat za angažovaný – a v jakém smyslu?

Kamila Boháčková
redaktorka kulturní rubriky Literárních novin, filmová publicistka (Cinepur, A2, Film a doba)

Angažovaný dokument je podle mě jakýkoliv dokument (film), který sleduje nějaký politický či sociální problém (konkrétní kauzu i obecnější společenské téma), zaujímá k němu svůj postoj, a tím se stává účastníkem. A tak zapojuje – angažuje – do debaty i diváky. Tato poloha byla dokumentárnímu filmu odjakživa vlastní a v současném českém dokumentu je zvlášť výrazná. Je samozřejmě třeba rozlišit publicistiku a autorské dokumenty, jejichž předností je, že se snaží problém nahlédnout z více úhlů a zároveň ho zobecňují. Příkladů je celá řada – aktuálně mě napadá třeba nový dokument Benjamina Tučka Plán sledující nejen kauzu kolem tunelu Blanka, ale i obecnější téma toho, jak vnímáme v Praze veřejný prostor a jak s ním (ne)umíme naložit. Anebo dokumenty Ivo Bystřičana, například Dál nic o problematické dálnici D8 přes České středohoří. Osobně mám moc ráda angažované dokumenty Martina Marečka, zejména jeho Auto*Mat – je z nich cítit názor i apel, ale nejsou agresivní a inspirují člověka k tomu, aby byl sám občansky angažovaný – alespoň na mě tak působí. Asi nejvýraznějším příkladem angažovaných dokumentů jsou filmy dvojice Vít Klusák – Filip Remunda (Český sen, Český mír), které razantním způsobem promlouvají nejen o určitých fenoménech dneška, ale i o paradoxech české povahy. Velmi zdařilý mi pak přišel jejich cyklus Český žurnál, na kterém se režijně podíleli i další dokumentaristé.

S výrazem „politický dokument“, na který se ptáte, mám upřímně řečeno trošku problém. Co přesně znamená? Jde o politicky angažované umění? Pak by se muselo angažovat přímo v politice. Anebo jde o aktivismus? Ten sice mnohdy využívá umělecké postupy, cílem ale není umění, nýbrž reálná akce. Anebo jde o jakýkoliv dokument o politice, což je pole dosti široké? A je toto škatulkování podstatné? Kdo ví, třeba mi letošní ročník jihlavského festivalu tyto nuance ozřejmí nebo pomůže lépe promyslet.

Plán

Jakub Felcman
spolupracuje s časopisem Cinepur, pracuje jako dramaturg v ČT a vede festival Ostrava Kamera Oko

Nezní moc bláznivě, když řeknu, že dobrý příklad politického dokumentu je zrovna festival? Festival jako juxtapozice různých (dokumentaristických) audiovizuálních formulací (skutečností)? Já s dovolením, snad se mi to v Jihlavě odpustí, si český dokument moc neheroizuju. Nemyslím si, že je děsně světový, že je nejlepším a nejživějším projevem české kinematografie, nejsem zas tak unešený z jeho celebrit a jeho „vrcholných děl". Myslím si ovšem vlastně, že je něco víc: nahradil v Česku seriózní měsíčníkovou/týdeníkovou žurnalistiku (řekl bych publicistiku, ale to je v Jihlavě sprosté slovo, že?). Tištěná média se zhroutila, že ano? Staré žurnalistické hvězdy buď odešly, umřely nebo se na pokraji sil snaží udržet své nároky v děsném tempu a závěsu (závěs psáno coby zkratka „žádné velké sraní"). Ale nové žurnalistické hvězdy si to spočítaly: když už mě reportáž stojí tři týdny práce, volání, získávání informací, schůzek s nebezpečnými nebo prchlivými lidmi, proč místo diktafonu nevzít „ten lepší diktafon" a kameru/foťák k tomu? A uprosím tři kamarády z oboru o pomoc. To téma mi musí být echt blízké, když mu tím pádem musím věnovat i trojnásobek času. Však o to smysluplnější a osobnější je výsledek. Místo nepokoje Adama Geberta, Hra o kámen Jana Geberta, K oblakům vzhlížíme Martina Duška. Nebo bez jmenování – prostě celá sekce Česká radost a Česká krajina: to je pečlivě sestavený Respekt, Reflex, Mladý svět, jak je známe z první poloviny 90. let. Se vší pokorou a se vším přínosem. A to by mohlo sloužit za odpověď i druhé části dotazu.

K oblakům vzhlížíme (Martin Dušek,2014)

Vít Schmarz
bohemista, filmový kritik rádia Wave

Váhám nad termínem politický dokument. Pokud ten pojem trochu rozšířím nad rámec dokumentů mapujících politickou scénu, pak za dobrý příklad mohu označit např. ojedinělou sociální tragikomedii Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka. Hojně propíraná „angažovanost“ tu pro mě dostala přesvědčivý tvar – je to zaujatý postoj, ironická manipulace, která se za nic neskrývá a dává se divákovi všanc, odvaha vidět věci z iritujícího a podvratného úhlu, přiznat si nutnost zkreslující perspektivy pohledu a nebát se jí. Zároveň ale i schopnost ironii obrátit proti sobě samotnému. Obecně to nejpozitivnější, co vnímám v souvislosti s pojmem angažovanost, spatřuji právě v klusákovsko-remundovských aktivitách, ať už jde o satirické panoptikum jejich společných dokumentů, nebo intimnější položky zahrnuté v Českém žurnálu. Baví mě, jak podobně laděné dokumenty serou netový plebs i zapšklé kritické konzervy. Dokument tady supluje hraný film, který z valné části zavírá před současnými tématy oči nebo má tendence diváky pumpovat sedativy eskapismu. Spousta těch témat se politiky tak či onak dotýká. Dobrý dokument by podle mého měl být nějakým způsobem angažovaný, byť by jeho angažovanost spočívala v klinickém odstupu. Ale s termínem samotným bych byl opatrný, je to typická nášlapná ideologická mina, která třeba na literární scéně předem ničí věcnou diskusi a rozděluje diskutující do pečlivě vyhloubených zákopů.




f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl