Měníme svět?

Téma třetí festivalové ankety: Angažovanost českého dokumentu

Jak se chovat (Lucie Králová, 2014)

V rámci festivalového deníku dok.revue vám ke každému tématu přinášíme anketu složenou z odpovědí dokumentaristů a dokumentaristek, filmových kritiků a kritiček, producentů a producentek a dalších osobností české dokumentární a obecně filmové scény. U tématu politický dokument jsme snad ani nemohli zalovit jinde než ve vodách české filmové kritiky. Jsou to totiž právě kritici, kteří často filmům politický náboj dodávají bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí.

  • Co je pro vás dobrý příklad českého politického dokumentu? Lze český dokument považovat za angažovaný – a v jakém smyslu?

Kamila Boháčková
redaktorka kulturní rubriky Literárních novin, filmová publicistka (Cinepur, A2, Film a doba)

Angažovaný dokument je podle mě jakýkoliv dokument (film), který sleduje nějaký politický či sociální problém (konkrétní kauzu i obecnější společenské téma), zaujímá k němu svůj postoj, a tím se stává účastníkem. A tak zapojuje – angažuje – do debaty i diváky. Tato poloha byla dokumentárnímu filmu odjakživa vlastní a v současném českém dokumentu je zvlášť výrazná. Je samozřejmě třeba rozlišit publicistiku a autorské dokumenty, jejichž předností je, že se snaží problém nahlédnout z více úhlů a zároveň ho zobecňují. Příkladů je celá řada – aktuálně mě napadá třeba nový dokument Benjamina Tučka Plán sledující nejen kauzu kolem tunelu Blanka, ale i obecnější téma toho, jak vnímáme v Praze veřejný prostor a jak s ním (ne)umíme naložit. Anebo dokumenty Ivo Bystřičana, například Dál nic o problematické dálnici D8 přes České středohoří. Osobně mám moc ráda angažované dokumenty Martina Marečka, zejména jeho Auto*Mat – je z nich cítit názor i apel, ale nejsou agresivní a inspirují člověka k tomu, aby byl sám občansky angažovaný – alespoň na mě tak působí. Asi nejvýraznějším příkladem angažovaných dokumentů jsou filmy dvojice Vít Klusák – Filip Remunda (Český sen, Český mír), které razantním způsobem promlouvají nejen o určitých fenoménech dneška, ale i o paradoxech české povahy. Velmi zdařilý mi pak přišel jejich cyklus Český žurnál, na kterém se režijně podíleli i další dokumentaristé.

S výrazem „politický dokument“, na který se ptáte, mám upřímně řečeno trošku problém. Co přesně znamená? Jde o politicky angažované umění? Pak by se muselo angažovat přímo v politice. Anebo jde o aktivismus? Ten sice mnohdy využívá umělecké postupy, cílem ale není umění, nýbrž reálná akce. Anebo jde o jakýkoliv dokument o politice, což je pole dosti široké? A je toto škatulkování podstatné? Kdo ví, třeba mi letošní ročník jihlavského festivalu tyto nuance ozřejmí nebo pomůže lépe promyslet.

Plán

Jakub Felcman
spolupracuje s časopisem Cinepur, pracuje jako dramaturg v ČT a vede festival Ostrava Kamera Oko

Nezní moc bláznivě, když řeknu, že dobrý příklad politického dokumentu je zrovna festival? Festival jako juxtapozice různých (dokumentaristických) audiovizuálních formulací (skutečností)? Já s dovolením, snad se mi to v Jihlavě odpustí, si český dokument moc neheroizuju. Nemyslím si, že je děsně světový, že je nejlepším a nejživějším projevem české kinematografie, nejsem zas tak unešený z jeho celebrit a jeho „vrcholných děl". Myslím si ovšem vlastně, že je něco víc: nahradil v Česku seriózní měsíčníkovou/týdeníkovou žurnalistiku (řekl bych publicistiku, ale to je v Jihlavě sprosté slovo, že?). Tištěná média se zhroutila, že ano? Staré žurnalistické hvězdy buď odešly, umřely nebo se na pokraji sil snaží udržet své nároky v děsném tempu a závěsu (závěs psáno coby zkratka „žádné velké sraní"). Ale nové žurnalistické hvězdy si to spočítaly: když už mě reportáž stojí tři týdny práce, volání, získávání informací, schůzek s nebezpečnými nebo prchlivými lidmi, proč místo diktafonu nevzít „ten lepší diktafon" a kameru/foťák k tomu? A uprosím tři kamarády z oboru o pomoc. To téma mi musí být echt blízké, když mu tím pádem musím věnovat i trojnásobek času. Však o to smysluplnější a osobnější je výsledek. Místo nepokoje Adama Geberta, Hra o kámen Jana Geberta, K oblakům vzhlížíme Martina Duška. Nebo bez jmenování – prostě celá sekce Česká radost a Česká krajina: to je pečlivě sestavený Respekt, Reflex, Mladý svět, jak je známe z první poloviny 90. let. Se vší pokorou a se vším přínosem. A to by mohlo sloužit za odpověď i druhé části dotazu.

K oblakům vzhlížíme (Martin Dušek,2014)

Vít Schmarz
bohemista, filmový kritik rádia Wave

Váhám nad termínem politický dokument. Pokud ten pojem trochu rozšířím nad rámec dokumentů mapujících politickou scénu, pak za dobrý příklad mohu označit např. ojedinělou sociální tragikomedii Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka. Hojně propíraná „angažovanost“ tu pro mě dostala přesvědčivý tvar – je to zaujatý postoj, ironická manipulace, která se za nic neskrývá a dává se divákovi všanc, odvaha vidět věci z iritujícího a podvratného úhlu, přiznat si nutnost zkreslující perspektivy pohledu a nebát se jí. Zároveň ale i schopnost ironii obrátit proti sobě samotnému. Obecně to nejpozitivnější, co vnímám v souvislosti s pojmem angažovanost, spatřuji právě v klusákovsko-remundovských aktivitách, ať už jde o satirické panoptikum jejich společných dokumentů, nebo intimnější položky zahrnuté v Českém žurnálu. Baví mě, jak podobně laděné dokumenty serou netový plebs i zapšklé kritické konzervy. Dokument tady supluje hraný film, který z valné části zavírá před současnými tématy oči nebo má tendence diváky pumpovat sedativy eskapismu. Spousta těch témat se politiky tak či onak dotýká. Dobrý dokument by podle mého měl být nějakým způsobem angažovaný, byť by jeho angažovanost spočívala v klinickém odstupu. Ale s termínem samotným bych byl opatrný, je to typická nášlapná ideologická mina, která třeba na literární scéně předem ničí věcnou diskusi a rozděluje diskutující do pečlivě vyhloubených zákopů.




f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková