Meze abstrahování


Všechno je relativní (Alt er relativt, Mikala Krogh, 2008)

Živé organismy a jednoduché stroje mají jedno společné – analýzou jakékoli z jejich funkčních částí si lze udělat představu o celku, do nějž patří. Filmový dokument dánské režisérky Mikaly Krogh a scenáristy Mogense Rukova (českým divákům může být znám nejspíše jako autor Vinterbergovy Rodinné slavnosti) se jim v tom podobá: z popisu libovolné sekvence lze odhadnout, jak vypadají další části filmu. Zda je to známkou jeho mechanické povahy, nebo vnitřního života, však není tak docela jasné.

Když snímek Všechno je relativní vstoupí do své závěrečné části, jeho divák si mimoděk uvědomí, že už po několikáté sleduje stejnou stylistickou figuru. Záběr na muslimské ženy koupající se na prázdné bangladéšské pláži, zahalené do tmavých čádorů, vystřídá obraz černých dívek v bikinách, které si kdesi v Riu vtírají do kůže opalovací krém. Střihem se přeneseme do vykachlíkovaných prostor kodaňského fitcentra, v němž tmu osvětlují jen modré rakve solárií; po krátkém pohledu na hubené postavičky, které si v sibiřském dětském domově rozdělují absurdně velké sluneční brýle a skupinově předstupují před zářivku horského slunce, se kamera zdánlivě vrátí k soláriím. Chvíli pak trvá, než si člověk uvědomí, že by měl změnit svůj bohorovný divácký postoj: přístroj, do kterého právě vjíždí nahé lidské tělo totiž nevyzařuje UV paprsky. Je to tomograf.

Pro tento film je to typické – jedna a táž činnost je tu znovu a znovu rozkládána a prodlužována v kaleidoskopických sériích opakovaných gest, aby pak prošla prudkou, ale až se zpožděním zaznamenatelnou změnou kontextu. Mikala Krogh toto schéma ustavičně variuje v dalších a dalších tematických celcích, které mapují fáze a zlomy každého lidského života – čas nemoci, sdílené štěstí, partnerskou lásku nebo chvíle beznaděje. Z každého zdánlivě nahodilého pohybu destiluje tento film jeho esenciální tvar, opakovaný v desítkách tváří, ve změti těl, ve vrstvách míst. Neměnnost uprostřed živelného klokotání.

Pokud je však autorčiným cílem snaha zachytit stálou a s každým zrozením znovu rozvíjenou strukturu lidského osudu, je jasné, že individualita osob, jež před kamerou vystupují, musí ustoupit do pozadí . Amerického vojáka, který se v obavách chystá na iráckou misi, dánskou dívku, jíž právě diagnostikovali rakovinu prsu, bangladéšského dělníka otročícího v dubaiských čtyřhvězdičkových hotelech nebo chlapce, který se v Mosambiku právě narodil mladé nezaměstnané matce, nespojuje nic krom toho, že je jejich život dokumentován. Svou jedinečnost ovšem neztrácejí jen proto, že se u nich nikdy nezdržíme natolik, abychom dokázali proniknout pod jejich nejsvrchnější plášť. Film Všechno je relativní potlačuje individualitu svých protagonistů zcela programově, třeba i tím, že se opakovaně noří do proudu typizovaných obličejů a uniformovaných postav. I na stylizovaných skupinových portrétech, které oddělují jednotlivé dokumentární pasáže filmu, je totiž nejpodstatnější, že v nich před abstraktním pozadím defilují tváře typických zástupců – a je už celkem jedno, zda v danou chvíli reprezentují náboženské konfese, nebo oběti civilizačních závislostí.

Nezvyklý pokus vidět jednotlivé lidské životy jako nahodilé realizace jediného invariantního tvaru, snaha zprůhlednit konkrétní těla natolik, aby za nimi bylo možné spatřit neposkvrněný abstraktní vzorec, působí zpočátku svěže. S ubíhajícími minutami je však stále únavnější; nevyhnutelně se totiž – jako každý do důsledku aplikovaný koncept – stane obětí stereotypního opakování. Svou důsledností jde ostatně snímek Všechno je relativní proti jednomu z nejvýraznějších rysů dokumentárního filmu – proti vědomí toho, že to, co dokumentarista zachycuje, není úplně pod jeho kontrolou. „Svět má své vlastní způsoby“ a platí to i pro obrazy, které produkuje. Stejně jako tvůrci dokumentárních filmů to vědí i jejich diváci – i v nich často vyvolávají větší zájem stopy událostí než jejich interpretace.

Film Mikaly Krogh a Mogense Rukova to ostatně nakonec sám potvrzuje: nejintenzivněji z něj totiž působí místa, která se jakékoli konceptualizaci vzpírají. Úvodní scéna, kterou zcela zahlcuje křik rodící matky, chvíle, kdy se zdánlivě vyrovnaný otec odjíždějící na vojenskou misi strachy rozpláče, nebo místo, na němž pacientčiny úvahy o právě probíhající chemoterapii přeruší nepřekonatelná křeč a zvracení. Hrdiny v těch okamžicích zrazují jejich těla, nikoli abstraktní lidství. Násilně a neumlčitelně nám tak připomínají, jak relativní je jakákoli schematizace – na rozdíl od zcela nevztažného světa, který jako balvan ponořený do sebe sama odráží jakékoli naše pokusy jej pochopit.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

2.19Kdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr Minařík
1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá
6.18Hrát si na utrpeníO tom, jak se ponořit do překrásných nových světůTereza Krobová
4.18Koho potkáte na 22. MFDF Ji.hlava?
4.18Náš orientO letošní Ji.hlavské sekci Československý orient píše Jaroslav Kratochvíl.Jaroslav Kratochvíl
4.18Peripetie virtuálních světůDramaturgyně Ji.hlavské VR Zone Andrea Slováková o nejnovějších trendech ve virtuální realitěAndrea Slováková
1.18Podoby filmové fascinaceKurátorka filmu a fotografie Národního muzea vypráví o třech ročnících Konference Fascinace, jež se koná při Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Pavlína Vogelová
6.17Krátké filmy – dlouhé zážitky (aneb dokumenty Drahomíry Vihanové)Na začátku prosince 2017 nás opustila významná režisérka dokumentárních i hraných filmů Drahomíra Vihanová, připomeňte si její tvorbu nejen z 80. let v znovuvydném textu Moniky Kocandové.Monika Kocandová
F4.17Hranice smutku, šedi, zmaru. Dají se tyto limity překročit, ptají se Rychlíková s UhlovouLuboš Vedral
F4.17Film jako výtvarný objekt Dílna o filmech Stanislava Hory z let 1980–2016Martin Blažíček

starší články

5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková