Monument bez proporcí

Recenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografii

Česká televize, zákonem delegovaná služebnice veřejnoprávnosti a lidu, spustila po Novém roce sérii proměn. ČT představila novou strukturu vedení televize, nová vysílací schémata pro své čtyři kanály a také vypustila emisi nových pořadů, které měly dát obrys jejímu novému směřování. Spíše však jde o novou etapu cesty k zatracení a definitivní odklon od poslání, které platí koncesionář ke zvelebování svého vkusu a potřeb.

Veřejnoprávní formátování

Mezi nové pořady patří i populárně-archeologické zpytování české kinematografie uplynulých dvou dekád, Rozmarná léta českého filmu. Pořad, který má – vzhledem ke svému ambicióznímu nasazení do hlavního vysílacího času na ČT1 – zřejmě swingovat jako Stardance, napínat jako Ach ty vraždy! a dojímat jako Pošta pro tebe. Zkrátka bavit. Janečkovo impérium tímto nesoudným experimentem bezodkladně směřuje k nepoučenému infotainmentu, bez zahraničních vzorů, bez inspirace, bez nápadu.

Na rozdíl od „franchisingových“ velkoformátových pořadů mají Rozmarná léta skromnější produkční zázemí, zkušený tým autorů (scenáristů) a pracují s rešeršemi. Producentem je jedna z nejznámějších producentských stájí u nás, VAC Petra Vachlera. Ta vedle kdysi nonkonformního Kinoboxu vytvořila také bilanční cyklus Tváře českého filmu, který byl předzvukem Rozmarných let a uplatňoval k mapování dějin české kinematografie zejména žánrový klíč.

Z kontinuity vývoje VAC a progresivních ambicí jejích aktivit ovšem zbylo málo – patrně také kvůli šéfproducentské nervozitě z nasazení v hlavním vysílacím čase. Svébytní kustodi a moderátoři – trademark VAC – jsou v Rozmarných létech rozptýleni v charismatu sofistikovaně odměřeného komentáře Viktora Preisse. Pečeť původu „Vachlerovy umělecké společnosti“ nebo bystré schvalovací oko vylučují veškeré originální analýzy, komentáře a postřehy pořadu (scenáristů). Zůstávají mechanicky řazené mluvící hlavy na klíčovaném pozadí, primitivní titulky, „kosmická“ intermezza a čtený komentář.

Historizující pábení

Soukromý záměr společnosti VAC v dosud neexistující odborné debatě i rešeršní práci se zřetelnými výsledky supluje normotvorné a významotvorné role institucí, jako jsou Česká televize (zadavatel) nebo Národní filmový archiv. Projekt tohoto rozsahu měl být (po vzoru mnohých evropských počinů) iniciován a patronsky dohlížen oběma institucemi a dalšími odbornými pracovišti, která ambice pořadu zhodnocují a dlouhodobě pečují o historické myšlení a reflexi dějin kinematografie.

Fatálně chybějící systémový přístup nahrazují subdodavatelské počiny soukromých společností – VAC (Tváře českého filmu, Rozmarná léta českého filmu) nebo První veřejnoprávní (Zlatá šedesátá). Namísto patronství se však tvůrci potýkají s archivními ukázkami, těžce vydobytými z depozitů obou institucí.

Rozmarná léta z nadčasových, encyklopedických televizních počinů vycházejí s lehce pošramocenou ctí – věnují se nejen konkrétním filmům a tvůrcům, ale i diachronně stěžejním mezníkům, jako je vzkříšení karlovarského festivalu nebo nástup DVD, či klíčovým událostem jednotlivých etap. Přesto si lze představit přístup plastičtější, barvitější, relativizující, s menším důrazem na paušalizaci (představování nejlepších filmů jednotlivých let), s větším citem pro detailní analýzy, a pozornost věnovanou komplexnímu pohledu na kinematografii jako životný kulturní komplex. Zcela chybí – vedle obligátního karlovarského festivalu – festivalové podhoubí generující divácký zájem o minoritní kinematografie a tvůrčí počiny, nedistribuční tvůrčí okruh, význam FAMU a filmových škol nebo publicistická reflexe.

Celkový přístup k dobovým reáliím, záznamům, výpovědím je silně poznamenán překotností časově omezených příprav, touhou vytvořit instantní zábavný rej příběhů a povídání, touhou těžit z resentimentu vůči nedávno sedimentované minulosti české kinematografie. Populární tváře herců vytěsňují kritický a odborný pohled lidí nezaujatých, kteří nejsou „od fochu“. Stejně tak chybí pečlivá a dlouhodobá příprava rešerší, systematický a odborně nadstandardní přístup k historii, využití všech dostupných audiovizuálních pramenů, preciznost a exkluzivita předkládaných svědectví. Všechny pomyslné kvality lze opět jen zahrnout do filmografického snění o tom, jaký by Česká televize mohla mít status, kdyby si její vedení uvědomilo svou významnou, nezastupitelnou společenskou roli v českém kulturním horizontu.

Z Rozmarných let tak zůstal pouhý monument bez proporcí, moloch složený z výjimečných postřehů, ukázek a výpovědí, jehož švy vystupují na povrch jako jizvy po nepříliš zdařilé operaci. Jeho největší hodnotou tak paradoxně zůstává uvedení některých vzácných, pozapomenutých děl uplynulých dvaceti let (Čas sluhů), jejichž celkový výběr ovšem také podlehl vábení popkulturní nostalgie.


Petr Vachler, Jan Stehlík: Rozmarná léta českého filmu (ČR, 2010)





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
3.9Letem rusínským světemRusínský národ na východním Slovensku očima dokumentaristy Marko ŠkopaOtto Bohuš

starší články

1.11DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková

související články:

2.11Chybí mi reflexe české současnostiRozhovor s šéfdramaturgyní ČT Janou Škopkovou o vývoji a tématech českých dokumentů2.11Český dokument, Česká televizeV Dok.revue jsme se již několikrát věnovali otázce, o čem se netočí české dokumenty