Na hranici dvou světů


Slepé lásky

Kdo od filmu Juraje Lehotského čekal sentimentální dokument o těžkém životě nevidomých lidí, toho zřejmě jeho první celovečerní snímek překvapí. Přestože Lehotský na svých postavách skutečně ukazuje, s jakými problémy se musejí slepí lidé vyrovnávat, dívá se na jejich životy s úsměvným nadhledem i s jistou poetičností. Dokáže si všímat vtipných detailů, které ale nemají daleko od smutné každodenní skutečnosti. Třeba když Peter běží ráno do práce se slepeckou holí, protože se mu dneska nechtělo vstávat z postele. Nebo když nevidomému Mirovi jeho dívka vysvětluje, proč doma raději neřekne, od koho má plyšového králíka z pouti. Nebo když si Elena s manželem společně balí vánoční dárky. Někdy je totiž nevidět i výhoda.

Každá ze čtyř povídek je hořkosladká, a všechny jsou opravdové. Nahlížíme skrze ně do situací, které patří ke skutečnému životu. A to, že jde zrovna o svět nevidomých, už není tak podstatné. První rande, velká láska, narození dítěte, každodenní rutina versus sny. Přestože si to někteří nechtějí připustit, slepota jejich osudy logicky ovlivňuje. Možná ale právě díky ní si dokáží všechno užívat naplno. Pro ně je totiž klíčová představivost, která už se jinak nenosí.

Přestože je jedna z nejsilnějších scén filmu o moři, odehrávají se Slepé lásky v kulisách panelákového sídliště. V dramatu vystupuje Peter, loupající brambory, a jeho družka, skoro nehybně usazená před televizí. Zrovna dávají dokument o podmořských příšerách. A nikomu nevadí, že jsou jen černobílé. Celý podmořský svět si Peter a Iveta představují jen na základě dramatické hudby, která film doprovází. Jsou tak vtaženi do zcela umělé atmosféry vyrobené pouze zvukařem. Ona má z příšer strach, on to jde rozdýchat na balkon s cigaretou. Moře je totiž pro Petera něco, o čem sní ve své zdánlivě nenápadné existenci. Způsobem, jak utéct před pletenými svetry své družky. Je také inspirací pro jeho hudbu. A dobrodružstvím, které ho ještě čeká.

Ostatní mají také svoje lásky. Pro Mira je to jeho přítelkyně, o kterou se rozhodl bojovat. Využívá k tomu promyšlenou manipulaci a své velké srdce, jak už to u mužů s temperamentem v krvi bývá. Pro Elenu by bylo největším štěstím porodit zdravé dítě. Zuzana zatím o lásce jen sní. Chtěla by ji zažít, ale bude chtít někdo ji? „Na co by ti byla moje fotografie? Takhle si mě můžeš alespoň představovat. Ale prý mám krásné modré oči,“ píše nevidomá dívka neznámému ctiteli. Tři věty, ve kterých je řečeno vše.

To je ostatně na Slepých láskách to výjimečné. Neustále v nich můžeme nalézat skryté významy. Jsou ukryté v obrazech i ve slovech. Jde často jen o detaily, které čekají, až si jich někdo všimne. Až je někdo konečně uvidí. Napoví vám, jak je pro někoho lehké rozeznat ptáky podle zvuku křídel. A jak naopak těžké připít si obyčejnou skleničkou. Jak bolí první odmítnutí. Jak moc pro nevidomé znamená hudba. A láska. Ať už v jakékoliv podobě.

Film Juraje Lehotského je zajímavou kombinací přirozenosti a umělecké stylizace. Poetický dokument se místy mění v grotesku. I když Lehotský záměrně střídá žánry, jedno zůstává stejné. Svým postavám trpělivě naslouchá, snaží se pochopit jejich touhy i slabosti a ty potom zvýrazňuje. Je až neuvěřitelné, jak blízko se jim v některých momentech dostal. Jako bychom ve filmu prožívali dvojí realitu. Jednou je pohled nevidomých, jak vnímají okolní svět a jak prožívají svoje vnitřní sny. Tou druhou je skutečná realita, která některé situace staví do zcela jiného světla.

A právě v tom je asi největší kouzlo celého filmu. Můžete si v něm prožít vnitřní svět lidí, ke kterým nepatříte. Vychutnat si spolu s nimi jiný způsob vnímání, který může být ve spoustě věcí zajímavější. A navíc máte tu výhodu, že jste zdraví a můžete se do svého starého světa zase vrátit. Oni tu možnost nemají.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl