Na hranici mezi realitou a fikcí

Docusoapy v nabídce tuzemských televizí

Začalo to v září 2010. Dvě největší volně vysílající televize nasadily do vysílání zcela nové formáty - Česká televize sérii Ptáčata s podtitulem „Děti z okraje společnosti jejich vlastním pohledem“ a TV Nova cyklus Zlatí hoši o výchově malých hokejistů. Na nálepky série a cyklus příliš nedejme - těmi se dá označit téměř cokoli, co má více než dvě epizody. Podstatné je, že to byly první původní docusoapy v nabídce televizí v České republice. Paradoxní je, že ačkoli v řadě jiných zemí bylo nasazení prvních pořadů tohoto žánru signálem k masivní produkci podobných formátů, u nás se tak nestalo. Další docusoapy v programové nabídce České televize nacházíme až nyní. Je to důkaz o konzervativnosti a žánrové stagnaci tuzemského televizního trhu, nebo potvrzení zkušenosti, že docusoap je kategorie, kterou se musejí tvůrci nějakou dobu učit? Podle všeho je pravdivá především první část výše uvedeného tvrzení, nedostatek tvůrců cestu původních docusoapů k divákům nekomplikuje.

Náhrada za hranou tvorbu

V evropských televizích se od počátku devadesátých let prosazoval postupně nový trend. Formáty televizní zábavy byly ovlivněny snahou ukázat co nejvíce normálních, do kategorie „prominenti“ nespadajících, lidí v každodenních, tedy zhusta obvyklých situacích, které prožívá většina z nás. Objevovaly se nové formáty, které navzdory všem předcházejícím zkušenostem (především tedy zažité poučce o nutné čistotě stylu) s úspěchem mísily elementy z různých žánrů. Důvodů, proč tento trend stále sílil, bylo několik. Především únava diváků z přemíry fikce. Hraná tvorba na konci devadesátých let z hlediska námětů i používané narace stagnovala. Dlouhou dobu dominantní americká fikce narážela nejen v Evropě u diváků na nezájem. Nové pořady byly navíc levnější než seriály či televizní filmy, a tudíž s sebou nesly i menší riziko pro případ neúspěchu. Řada z nich byla vymyšlena tak, aby se daly vysílat v dlouhých cyklech s velkým množstvím epizod, některé dokonce denně. Dalším důvodem byly i nové technické možnosti - zmenšení a s ním i snížení hmotnosti kamer, které se daly použít kdekoli a navíc bez větší pozornosti, přičemž nijak neutrpěla kvalita obrazu.

Celá tato poměrně rozmanitá škála nových formátů (patří do ní kontejnerové reality show, jako Big Brother, pořady založené na účasti tzv. obyčejných lidí v uměle vytvořených situacích, Výměna manželek nebo show, v nichž celebrity zkoušejí, jak by obstály v reálných situacích, například jako novináři nebo policisté) později dostala označení Reality TV. Jedním z nejtypičtějších příkladů takových pořadů je docusoap.

Co je docusoap?

Žádná jednoznačná teoretická definice není k dispozici. Odborná literatura, včetně řady studií vzniklých na univerzitách, se ale shoduje na základních znacích, které jsou pro docusoap typické. Především zkoumají sociální realitu, každodenní interakce, jejich hrdiny nemusí být ovšem jen tzv. obyčejní lidé, ale také nejrůznější úřady, instituce, zařízení. Přesto nejde jen o prosté pozorování skutečnosti všedního dne, ale o zhuštěné, inscenované vyprávění o každodenní realitě, které využívá prvky používané jak dokumentaristy, tak i tvůrci hrané tvorby. Cílem je rekonstruovat reálné děje co nejvíce zábavně a napínavě.

Zajímavý popis docusoapu uvádí Jeremy OrlebarKnize o televizi, kterou loni vydalo Nakladatelství AMU. „Koncept série observačních televizních pořadů sledujících normální lidi, ale s kontinuální dějovou linií, se stal známým pod názvem docusoap. (...) Vypůjčuje si techniky televizní dramatické tvorby, a to především strukturu televizní soap opery. Docusoap kombinuje pozorování a interpretaci reality, jež používá dokument, s kontinuálním narativem zaměřeným na skupinu postav, jako je tomu v soap opeře. Poskytuje několik výhod, kdy jako vícevrstevný formát dramatické soap opery dokáže vytvářet narativní napětí a vzrušení. Postavy a události pocházejí z každodenního života, ale způsob vyprávění příběhu - narativní hnací síla - pochází z formátu soap opery. Docusoap má epizodickou strukturu s několika prolínajícími se zápletkami, z nichž každá zahrnuje jiné postavy.“

A jiný popis, tentokrát z knihy mediálního analytika, docenta Fritze Wolfa, nazvané Plot, Plot undwieder Plot. „Nový žánr docusoap je postaven na balancování mezi autentickým a vyprávěným, mezi pozorováním a inscenováním, mezi nalézáním a vymýšlením.“ V knize také uvádí, že docusoap spojuje dokumentaristickou naraci a seriálovou dramaturgii, a tudíž používá i prostředků, jako jsou emocionalizace, cliffhanger a střetávání protikladů.

Čtyři v tom

Čtyři v tom připomínají klasické britské docusoapy, zaměřené především na zkoumání chování lidí v určitých situacích, které jsou sice běžné, ale přitom prožitek každého, kdo se do nich dostane, je jedinečný. Hlavními hrdinkami jsou čtyři nastávající matky, které sledujeme během těhotenství, porodu, šestinedělí a týdnů po něm. Linda K. Jablonská, Zuzana Špidlová a Irena Hejdová zvolily pro toto sledování obvyklý model hrdinek, jejichž ekonomická a společenská situace a také postoje se výrazně odlišují. Přitom ale představují určité modelové typy, tudíž je pravděpodobné, že divák/divačka s některou z vybraných čtyř bude sympatizovat, nebo mu připomene vlastní životní situaci. To je jedna z důležitých metod docusoapu - na příbězích zdánlivě velmi odlišných lidí hledat nějaký společný bod, prožitek. Autorkám se v tomto případě podařilo najít správné typy, což ostatně potvrzuje i divácký ohlas - pořad byl nasazen v neděli ve 20.00 na ČT 2, tedy v čase, kdy se musel prosadit proti silné konkurenci, a obstál.

 

Denní dávka emocí

Každý potencionální tvůrce docusoapů by ale měl kromě popisu znát ještě další, z těchto popisů vycházející, podstatné markanty žánru. Co kupříkladu znamená, že docusoap využívá seriálovou dramaturgii? Mimo jiné to, že stavba epizody je obdobná jako u hrané sériové tvorby. Pracuje s dějovou křivkou, která má vzestupnou tendenci, ale v jejímž průběhu zaznamenáváme několik výkyvů - ty označují dramatické monety (scény se silným emocionálním nábojem) i ty, které slouží především k popisu děje a prostředí. Na konci pak nechybí cliffhanger - tedy scéna, která s sebou nese pro diváka příslib atraktivnosti další epizody.

Úspěch docusoapu stojí na pečlivé přípravě - tedy znalosti prostředí, charakterů, kvalitní scénáristické práci a následném vytváření jednotlivých epizod ve střižně. Zanedbání přípravy může způsobit, že tvůrci nebudou schopni s natočeným materiálem vyprávět příběh, zbydou jim jen fragmenty, možná zajímavé, ale výsledek bude bez vnitřní struktury a potřebného náboje. Jednou z chyb může být to, že tvůrci při natáčení podlehnou atraktivitě určitého děje, kterému věnují nadměrnou pozornost, opominou pak ale zaznamenat možná méně přitažlivé, ale pro epizodní způsob narace důležité situace, v nichž figurují jiní protagonisté. Docusoap vyžaduje, jak píše Orlebar, kontinuální narativ zaměřený na skupinu postav. Pokud některou z nich potlačíme, přestaneme sledovat, či dokonce eliminujeme, nedosáhneme potřebného výsledku - stále budeme mít docu, ale už nikoli soap.

Existují jak docusoapy, které se vysílají v sériích po šesti či osmi epizodách, tak takové, které mají své místo podobně jako denní hrané seriály ve vysílacích schématech čtyřikrát až pětkrát týdně. U těch je ale šíře tematického záběru omezená. Nejčastěji jde o prostředí, která jsou otevřená široké veřejnosti, kupříkladu nemocnice, nádraží či zoologické zahrady.

Malá farma

Malá farma pracuje s jiným modelem. Jsou v ní reálně existující lidé a reálná situace, ovšem příběh, který docusoap vypráví, má povahu experimentu - v této podobě by se jinak neodehrál. Podstatou tohoto typu docusoapů je konfrontovat hrdiny s jim neznámým prostředím nebo situacemi a zjistit, jak a zda vůbec, v něm obstojí. V Malé farmě dva mladí lidé pod dohledem kamer budují biofarmu za pomoci odborníků, ale i sousedů v místě. Je zjevné, že u těchto formátů se od počátku počítá s velkou přidanou hodnotou, divákovi se kromě příběhu dostává i řada informací.

 

Z Británie do celého světa

Formát docusoapu byl vyvinut ve druhé polovině 90. let ve Velké Británii televizí BBC, po úspěchu prvních formátů začaly s jejich výrobou i ostatní stanice. Britské docusoapy, v nichž nechyběla notná dávka britského humoru a sarkasmu, se staly diváckými hity. V roce 1998 bylo v programu britských televizí odvysíláno 75 docusoapů. Poměrně rychle zdomácněl tento žánr v dalších zemích, a to jak na komerčních, tak na veřejnoprávních televizích. Ostatně pomohlo tomu i šíření jiných pořadů spadajících do kategorie Reality TV, například talentových či kontejnerových reality show. Docusoapy se dostaly do nejlepších vysílacích časů a těm stanicím, jejichž existence je spojena s co nejvyšší sledovaností, poskytovaly velmi účinnou, a přitom nepoměrně levnější náhražku za seriály a televizní filmy.

Dnešní stav je pozoruhodný. Zatímco televize veřejné služby pečlivě vybírají témata a prostředí, některé komerční stanice nabízejí denně několik docusoapů, které zcela vytěsnily z nabídky po léta oblíbené žánry, jako jsou talkshow nebo soudní show. Je otázkou, jak dlouho tento zájem potrvá. Zkušenosti z historie televize říkají, že po čase se divák relativně nové nabídky nasytí, žánr sice nezavrhne, ale začne si vybírat a nakonec přežijí jen ty formáty, které s sebou nesou víc, než jen atraktivní prostředí a nový způsob narace.

Ostatně už dnes jsme svědky určité proměny. Ukázalo se, že některá prostředí a témata s nimi spojená i přes značnou ochotu části veřejnosti odehrát před kamerami vlastní příběh prostě prostředky typickými pro docusoap na obrazovku přenést nelze. Například německá televize RTL II chtěla formou docusoapu zaznamenat, jakým způsobem tráví dovolenou mladí Němci na Mallorce. Ovšem stěží se našel někdo, kdo by se chtěl nechat natáčet při aktivitách, které by u příbuzných a známých vyvolaly spíše zděšení než obdiv. Stanice tedy zvolila jinou metodu, dnes se jí říká scripted reality. Je zde reálné prostředí a děje, přičemž jejich popis se získává pečlivými rešeršemi. A pak se rekonstruují s herci. Jiný postup pracuje s reálnými lidmi a reálným prostředím, ale s fiktivními ději. Tedy protagonisté hrají sami sebe v situacích, které pro ně vymyslí scénáristé. Oba zmíněné postupy jsou v současnosti velmi úspěšné, a co je pro mnohé televize důležité, stále nepoměrně levnější než běžná hraná tvorba.

Milan Kruml

Autor pracuje jako specialista vývoje v České televizi. Je rovněž dramaturgem programové sekce Reality.tv na MFDF Ji.hlava.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

1.19Tradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta Černá
6.18Hrát si na utrpeníO tom, jak se ponořit do překrásných nových světůTereza Krobová
4.18Koho potkáte na 22. MFDF Ji.hlava?
4.18Náš orientO letošní Ji.hlavské sekci Československý orient píše Jaroslav Kratochvíl.Jaroslav Kratochvíl
4.18Peripetie virtuálních světůDramaturgyně Ji.hlavské VR Zone Andrea Slováková o nejnovějších trendech ve virtuální realitěAndrea Slováková
1.18Podoby filmové fascinaceKurátorka filmu a fotografie Národního muzea vypráví o třech ročnících Konference Fascinace, jež se koná při Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.Pavlína Vogelová
6.17Krátké filmy – dlouhé zážitky (aneb dokumenty Drahomíry Vihanové)Na začátku prosince 2017 nás opustila významná režisérka dokumentárních i hraných filmů Drahomíra Vihanová, připomeňte si její tvorbu nejen z 80. let v znovuvydném textu Moniky Kocandové.Monika Kocandová
F4.17Hranice smutku, šedi, zmaru. Dají se tyto limity překročit, ptají se Rychlíková s UhlovouLuboš Vedral
F4.17Film jako výtvarný objekt Dílna o filmech Stanislava Hory z let 1980–2016Martin Blažíček
F2.17Průhledná bytost: Marcel Ophuls Dramaturg retrospektivy významného německého dokumentaristy Marcela Ophulse komentuje jeho tvorbu zařazenou do této festivalové sekce. Petr Šafařík

starší články

1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková