Načrtnout svou vlastní představu skutečnosti

Rozhovor s íránskou režisérkou Sanaz Azariovou o jejím filmu Vypusťte figuranty, který uvede 22. MFDF Ji.hlava v mezinárodní premiéře v soutěži Opus Bonum.

Stojí v pozadí a jen málokdy po nich v záběru zůstane více než končetina. Natáčení se bez nich mnohdy neobejde, ale přesto jim nevěnujeme valnou pozornost – komparzisté. Režisérka Sanaz Azariová je ve filmu Vypusťte figuranty nechala poprvé promluvit na kameru a odhalit skrytá přání a pocity člověka, který se běžně ke slovu nedostane.

Komparzisté jsou do filmů vybíráni na základě specifických kritérií – barvy vlasů, kůže nebo protože vlastní uniformu. Podle jakých kritérií jste je vybírala do svého filmu vy?
Během natáčení jsem upřednostňovala komparz, který podle mě něco vypovídal o společnosti, což jsem si přála rozvést, nebo o aktuálních politických tématech, jako jsou migrační krize nebo teroristické útoky. To, že jsem pokaždé zvolila takovou skupinu, a ne jinou, záviselo na několika faktorech: aktuálnosti inzerátů, aktuální sociální a politické situaci a mém pátrání po různých společenských archetypech. V hlavě jsem měla „typové“ skupiny jako africké ženy, venkovany, dělníky, vojáky. Zajímaly mě skupiny, které by nám mohly připadat jako „klišé“, a v rámci nich jsem hledala jedince, kteří se dokázali oprostit od „nálepky“, kterou jako komparzisté dostali, aby se mohli zamyslet nad kategorií, do které je uzavřeli. Nehledala jsem komparzisty z povolání, kteří jsou na natáčení zvyklí, ale spíše obyčejné lidi, které žádáme o komparz na základě jejich vnějších charakteristik – národnosti, barvy kůže atd.
K tomu bylo navíc potřeba získat povolení od tamních produkcí, abychom mohli na jejich place natáčet jejich komparzisty, a to nebylo vůbec snadné. Většina produkcí odmítla. Takže i jejich souhlas či nesouhlas v určitém smyslu dirigovaly naraci mého filmu.

Komparzisté jsou na stání před kamerou zvyklí, i když nejsou středem její pozornosti. Liší se tak nějak natáčení dokumentu s komparzisty nebo jejich chování od obyčejných lidí?
Od okamžiku, kdy jsem je začala natáčet, nenatáčela jsem komparzisty, ale obyčejné lidi jako v kterémkoliv jiném dokumentu. Rozdílem je, že se tito lidé zajímají o film více než ostatní. Jejich přání, aby byli natočeni, a mé přání natočit je, šly ruku v ruce. Stávalo se, že jsem je postavila na scénu a najednou se zničehonic proměnili v herce. Natáčeli jsme hlavně v zákulisí, které se díky naší přítomnosti a jejich účasti měnilo v jeviště. Pamatuji si, že nám jeden komparzista řekl: „To je skvělý. Přišel jsem si zahrát do fikčního filmu, ale od rána tu čekám a nikdo si mě nezavolal. A teď hraju ve vašem dokumentu!“ Náš film se pro ně stal druhou šancí, jak se „dostat do záběru“.

Dáváte svým komparzistům slovo, ale jejich jména neznáme. Můžeme poslouchat jejich příběhy, ale beze jmen se z nich nakonec opět stanou jedni z mnoha. Stejně tak ve filmu dopadají nafukovací panáci – ztratí tvář, jsou hozeni na hromadu a vyfouknuti. To je váš verdikt? Nikdo už komparzistům slovo znovu nedá a musí se tak odmlčet navždy?
Na začátku projektu jsem „bezejmenné“ pojmenovat plánovala. Ale během celého procesu věci nabraly nový směr. Komparzistů bylo velké množství a doba natáčení byla velmi krátká. Sotva den, výjimečně dva. V této mase jsem se s každým potkala jednou nebo dvakrát a trochu se s nimi sblížila. Při prvním setkání jméno ale většinou nepadlo. Stejně jako v životě řešíme nejdříve aktuální potřebu, okamžitou nutnost, kterou potřebujeme sdělit. Až pak nastala chvíle, kdy jsme se představili. Abych disponovala jmény, potřebovala bych na účinkující mít více času. Rozhodla jsem se je nenásledovat domů, ale zůstat v těch jedinečných, beckettovských prostorách zákulisí, kde čekají zavření, odloučení od zbytku světa. Když jsem psala scénář, Čekání na Godota bylo mou velkou inspirací. Nakonec jsem svému dispozitivu o předávání slova dala metaforický ráz. Je to film, který se zrodil při sblížení s předmětem svého zájmu. Sblížím se s komparzistou, to stvoření stojící v pozadí se dostává do centra prvního plánu a stane se stvořením s hlasem. Tím se stává hercem mého filmu (hercem ve smyslu konající bytosti) a především bytostí, jejíž tužby jsou podobné tužbám diváka.

Váš film nenechává promluvit komparzisty, ale obecně lidi, kteří běžně nemají šanci se vyjádřit. Proč je pro vás důležité, aby dostali slovo?
Protože si myslím, že mají zajímavější věci na srdci. Lidé, kteří nemají šanci se vyjadřovat, žijí neobyčejné životy, které je mnohem prospěšnější a naléhavější vyprávět. Jejich život je básní. Poezií, která nehlučí. Poezií, kterou se musíme vydat hledat. Věřím tomu, že jedním z poslání umění, filmu, literatury atd. je objevit ty, co se nemohou vyjádřit. Nemožnost se vyjádřit často vychází z nespravedlnosti a film má moc toto bezpráví trochu napravit dost jednoduchým způsobem. Nemusí jít o revoluci, změnu režimu, prolévání krve, stačí načrtnout svou vlastní představu skutečnosti. Vždy mě tak trochu rozčilovali herci, kteří na jevišti křičí, zatímco v životě si šuškají někde na rohu ulice nebo v baru o důstojném životě jak ze shakespearovské tragédie. Proto jsem tak vázaná na dokument – nedovedla bych se obejít bez toho vášnivého příběhu, kterým je skutečnost.


Sanaz Azariová (1981) pochází z Íránu, ale již od dětství žije v Bruselu. Vystudovala obor fotografie a scénografie na La Cambre. Současně se studiem se účastnila divadelního kurzu, který byl zaměřený na Stanislavského metodu. Od roku 2010 se věnuje také dokumentům. Debutovala snímkem Salaam Isfahan. Častým tématem jejích filmů je rodný Írán. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka
F3.0Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus má dnes v 17:30 v Horáckém divadle premiéru a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková

starší články

F4.18DOK.REVUE
28. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl