Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme

Rozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

Film Mykaely Plotkin Očima cizince je osobní esejí o hledání vlastní identity. Proces vzniku filmu byl poměrně trnitý a režisérka se nakonec odklonila od původního konceptu, který využíval výhradně záběry natočené lidmi žijícími v zahraničí. Ve spolupráci s kameramankou a střihačkou Cecilií Almeidou Saquieres nakonec vytvořila dílo, které je mnohem osobnější. 

Když jsem film Očima cizince sledoval, uvědomil jsem si, že jen velice zřídka vidíme tváře lidí, kteří právě hovoří. Proč jste se rozhodla neukázat jejich tváře?
Na začátku jsem požádala mé spolupracovníky, kteří pocházeli z mého rodného města v Brazílii, ale žili v zahraničí, aby mi poslali záběry svého okolí. Celý film totiž začíná básní: „Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházíme.” Takže jsem je požádala, aby mi ukázali cizí prostředí vlastníma očima. Rovněž pro mě bylo důležité, aby nepoužívali zoom, jelikož mě zajímalo, jak se může člověk v cizí zemi sblížit s ostatními. Další důležitý fakt bylo to, že má babička, matka a sestra nechtěly ve filmu být. Ve filmu tedy žádné postavy nejsou, jelikož jsem neměla žádné, které bych mohla ukázat. 

Zmiňujete, že proces jeho vzniku byl poměrně dlouhý. Jak těžké bylo ho dokončit?
Poté, co jsem obdržela záběry od mých spolupracovníků, pokusila jsem se film poprvé sestříhat. Mým cílem bylo vytvořit poetický dokument, ale tento první sestřih se mi zdál moc akademický a studený. Uvědomila jsem si, že jsem se snažila vkládat lidem do úst má slova. Dotlačit je k tomu, co jsem chtěla říct o mé vlastní identitě, o objevování mého původu. Po tomto uvědomění jsem projekt na čtyři roky odložila. Teprve když jsem potkala Cecilii Saquieres, kameramanku a střihačku filmu, s níž jsme přemýšlely, že bychom získáné záběry mohly použít jako found footage.

Jako by celý proces vzniku filmu byl cestou sebeobjevení.
Ano. Byla jsem zrovna v Argentině, když jsme se Cecilií potkaly. V té době jsem měla špatný pocit, že jsem všude cizí – v Argentině i v Brazílii. Bylo to něco, co mě velice trápilo ve chvíli, kdy jsme se rozhodly projekt oživit. Myslím, že Cecília to pojmenovala jako „zdravotní film”. Bylo to prostě něco, co jsem potřebovala vytvořit, abych ten pocit překonala.


Když jste si uvědomila, že by váš film měl být více osobní, ulehčilo vám to práci? 
Cecilie se mě nejdřív zeptala, proč chci ten film dělat. Tak jsem jí napsala průvodní dopis. Původně jsem ji chtěla poslat natočené materiály, aby je sestříhala, ale ona mi řekla, že na filmu pracovat nebude. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit. Říkám tomu “kinematografické svádění”. Ale věděla jsem, že pokud projektu nedám vše, nebude se mnou pracovat.

Zdá se, že tato spolupráce byla pro výslednou podobu filmu klíčová.
Ano. Myslela jsem si, že to bude rychle hotové, ale Cecilia se začala vyptávat na rodinné dopisy a mé básně. ‚A nemáš nějaká videa z dětství?‘, ptala se mě. ‚Pojďme zavolat tvému otci! Pojeďme tam nebo tam!‘ Po celou dobu mě tlačila kupředu.

Očima cizince je inspirován básní, kterou jste zmínila a v minulosti jste pracovala i s jinými formami umění. Ovlivnila tato další umění váš přístup k filmu?
V současnosti mám již složitější vztah k poezii. Básně jsem přestala psát v dětství, bylo to na mě prostě příliš. Ale nepřestala jsem psát nadobro, začala jsem psát scénáře. Také jsem asistentkou režie pro řadu brazilských režisérů. Byly to tyto zkušenosti a také zkušenosti, které jsme s Cecilií měly s vizuálním uměním, které daly tomuto experimentální projektu jeho podobu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek

starší články

5.18DOK.REVUE
26. 11. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková