Natáčení ve skrytém městě

Tomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.

Nové centrální autobusové nádraží Tel Aviv vznikalo jako chlouba Izraele. Vytváří totiž dopravní uzel propojující letiště Ben Gurion a železniční síť skrze zastávku HaHagana. Budova měla být výstavním klenotem Tel Avivu, sloužícím jako portál pro vstup do města. Tyto vzletné myšlenky ale nakonec narazily na ega tvůrců, kterým nebylo nic dost, a tak autobusové nádraží stále rostlo a rostlo. Architekt Ram Karmi spolu s investorem Mordechajem Jonou přesto zcela nasytili svoje očekávání, protože dle světových měřítek vytvořili největší autobusové nádraží na planetě, které si své prvenství udrželo až do roku 2015. Stavba samotná trvala více než 25 let, rozkládá se na 4,4 hektarech půdy, má 7 pater, 230 tisíc metrů čtverečních prodejních ploch a kilometry chodeb. Obrovské rozměry autobusové stanice vytvořily z místa neprostupný labyrint plný slepých uliček a špinavých zákoutí. Lidé z okolí budovu (mírně řečeno) nemají rádi. Nechodí tam, protože nádraží svou velikostí a architektonickým řešením útočí na jejich psychickou integritu. Zažil jsem to na vlastní kůži. Tuny betonu kolem vás svírají a doslova se vysmívají vaší existenci, není divu, že se z místa postupně vytratil život. Místo pestrých výkladních skříní jsou vidět pouze vlnité plechy zakrývající výlohy. Odpočinková místa pro cestující jsou zamčená a plná mastného prachu. A tak nakonec samotný Izrael přestal mít o stanici zájem.

Postupně došlo k reinkarnaci Central Bus Station, kdy byla její prázdná kostra osídlena minoritami Izraele, Filipínci, Etiopany, Eritrejci, Nepálci a mnohými dalšími etniky, která hledala své útočiště. Přehlížený autobusák se tak stal útočištěm, kde se lidé různých vyznání i národností mohou svobodně projevovat bez zájmu většinové společnosti. Ram Karmi si asi nikdy nepomyslel, že v autobusové stanici bude porodnice, filipínský kostel, synagoga nebo školka pro děti emigrantů. V betonovém břiše stanice tak vyrostlo unikátní město se svými čtvrtěmi a ulicemi, které je naprosto jedinečné a zrcadlí v sobě obraz světa tam venku. Objevit jej a jeho vnitřní pravidla ale trvá delší dobu, protože se šikovně skrývá za zavřenými dveřmi původních obchodů a ožívá převážně ve večerních hodinách, kdy je stanice téměř prázdná. Vstup do města si vyžaduje aktivní zájem o prostor. Yonatan (hlavní postava filmu) zkoumá stanici už 17 let a stejně je neustále překvapován, jak se život uvnitř vyvíjí.

Mnohé z minorit obývajících autobusové nádraží žijí na hraně legality. V rámci migrační politiky Izraele, který se neustále snaží těchto lidí zbavit, se bojí o svou vlastní existenci. Proto jsou obyvatelé stanice nedůvěřiví. Ale stejná nedůvěra prýští i z místních rodáků, kteří žijí v nekonečném válečném konfliktu. Všudypřítomný strach ovlivňuje jejich chování a podezřívavým pohledům se nedá vyhnout. A právě nedůvěra je základní pocit, kterému se Yonatan během svého dospívání v Izraeli naučil a vůči kterému teď neustále bojuje. Útroby stanice mu přináší klid, který venku nemůže nalézt. Klid uvnitř je odpovědí na vykořeněnost, kterou místní v různých intenzitách prožívají. 

Když jsem náhodou objevil toto ignorované město, bojoval jsem v lůně stanice se stejným problémem. Získat si důvěru místních pro natáčení filmu trvalo čtyři roky, během nichž jsme s naším malým, ale statečným štábem do Izraele jezdili pravidelně, abychom se stali pevnou součástí života na stanici. V nádraží jsme prakticky bydleli, trávili jsme tam veškerý možný čas a stali se občany skrytého města. Pro jeho obyvatele jsme se stali zábavnou kuriozitou. Jednou z dalších legend stanice. Všichni věděli, že po stanici běhají blázni z Čech, kteří zde točí film, a nepřišlo jim to vůbec divné. Postupně jsme se tak dostávali blíž k nejrůznějším lidem, kteří nám s natáčením filmu začali sami pomáhat. Chtěli nám ukázat způsob, jakým zde žijí.


 

Zjistili jsme, že i tato utajená společnost má svoji hierarchii, která samovolně vykrystalizovala do rozdělení stanice podle jednotlivých etnik. Ta sídlí v různých patrech a částech stanice tak, aby spolu mohla vycházet. Při cestování po stanici za jednotlivými postavami filmu jsme během čtyř měsíců natáčení nachodili kolem tisíce kilometrů a mnohdy jsme na naše účinkující čekali ve špíně a tmě celé hodiny, než jsme mohli začít s natáčením. Systém domlouvání schůzky na čas zde jaksi ztratil svůj význam. Díky tomuto fyzicky náročnému prostoru i procesu natáčení jsme ale pocítili tíhu obyčejné existence ve stanici, i v Izraeli samotném. Válečné, náboženské ani politické otázky do útrob nádraží nedoznívají, rozbijí se o její mohutné zdi. Naopak se zde ale projevuje tíha těch nejběžnějších starostí a pocitů člověka. A tak nás začala sžírat otázka, proč zde Yonatan tráví téměř veškerý svůj volný čas už 17 let. Stanice samotná je určitě fascinující místo, ale ne na tak dlouhou dobu. Yonatan v nás vzbudil mnoho otázek, kterým jsme se rozhodli věnovat a využít tak jeho přítomnost jako průvodce celým filmem.

Zajímalo nás, proč je pro něj doba strávená ve stanici o tolik kvalitnější, než v prosluněném a nádherném Tel Avivu? Čím jsou mu uprchlíci z celého světa bližší než rodilí Izraelci? Prožívá zde společnou otázku spolu s ostatními uprchlíky? Našel v Central Bus Station domov i svoji identitu? A v čem jsou pro něho občané autobusové stanice ryzejší než společnost, do které se narodil? Na všechny tyto otázky jsem se ho nakonec zeptal a odpovědi pro mě osobně byly velmi niterné a zásadní. 

Yonatan ví o stanici úplně vše a neexistuje v ní místo, které by nenavštívil. A tak se stal i naším průvodcem. Doslova speleologickým způsobem jsme se společně dostávali do míst, kde dlouhé roky už nikdo nebyl. Napřímo jsme tak navštívili historii celé stanice. Funkční psací stroje, mrazáky nebo zapomenuté filmy v bývalém kině se jako artefakty všudypřítomně povalovaly v uzamčených částech stanice. Vypovídaly tak o minulosti nabubřené společnosti, která v tomto unikátním mikrokosmu nedokázala přežít, a tak byla nahrazena zcela jiným přirozeně živoucím organismem.

Central Bus Station stále funguje jako vstupní portál do Svaté země, ale její funkce se zcela změnila. Už totiž nepředává pozlátko doby, avšak když se jen trochu snažíte, objevíte v budově oázu autenticity Izraele, která zde ještě stále přežívá.   

Film Central Bus Station bude mít svoji světovou premiéru v soutěži Česká radost na MFDF Ji.hlava už na konci října. 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
F3.0FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.0Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir
4.19Tady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr Jančárek
3.19Rekviem za konec fosilní éryDokumentarista Jindřich Andrš, známý díky svému krátkému filmu Poslední šichta Tomáše Hisema, jenž získal zvláštní uznání na MFDF Ji.hlava v roce 2017, připravuje svůj celovečerní debut Nová šichta. Ten na jeho úspěšný krátký dokument navazuje a sleduje horníka Tomáše, který si po zavření dolu musí jít hledat jinou práci. Uspěje? Andrš popisuje svůj chystaný snímek, kterým by rád vzdal hold již mizející době fosilní.Jindřich Andrš
F4.0Sametová FAMUVizuální umělkyně Lea Petříková píše o filmu Sametová FAMU, jenž nabízí pohled na revoluční události roku 1989 perspektivou FAMU. Snímek uvádí ji.hlavský festival dnes v 10 hodin v Horáckém divadle.Lea Petříková
dok.revueLet vinyRežisérka Tereza Tara představuje svůj nový, osobně laděný celovečerní dokument Let viny, který připravuje už deset let.Tereza Tara
F1.0O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Snímek bude promítnut dnes ve 22:30 v DKO I.Barbora Jíchová Tyson
F5.0Dunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl