Nedá se mluvit o krizi na poli formátů, ale nejedná se ani o zlatý věk

Rozhovor s kreativní producentkou České televize Kamilou Zlatuškovou o veřejnoprávním žánru reality TV, o vývoji nových formátů a o novém fenoménu Slow TV.

Dovolená v protektorátu

Kamila Zlatušková razí vlastní mínění o tom, jak by měla fungovat televize veřejné služby. Ve své tvůrčí producentské skupině v brněnském studiu České televize vyvíjí nejraději nové formáty, které učí diváka i samotné tvůrce novým zkušenostem. V letošním roce úspěšně představila hraný film s prvky scripted reality Koza, který reprezentoval českou a slovenskou tvorbu na Berlinále. Na podzim uvádí novou reality TV Zlatá mládež o prominentních dětech přemístěných do prostředí často spojeného s předsudky. Rozhovor otevírá téma její dizertace, definice pojmu reality TV, vývoj pořadů v její tvůrčí skupině a formáty, které by si v budoucnu ráda vyzkoušela.

Nedávno jste se zúčastnila Eurovision Creative Forum v Berlíně, kde producenti z evropských veřejnoprávních televizí představují svoje nové formáty. Jak takové setkávání vypadá?
Eurovision Creative Forum je prestižní přehlídka nových formátů, která letos slavila desetileté výročí od svého založení. Česká televize zde prezentovala letos poprvé, a to v soutěžní sekci rovnou dvakrát. Kromě polské veřejnoprávní televize jsme byli jediní hosté ze střední Evropy, ostatní formáty představovali západoevropští vysílatelé. Fórum trvá dva dny a sejde se zde na 300 televizních producentů a tvůrců.

Co pro vás účast na takové přehlídce světového formátu znamenala?
Pro mě i pro kolegy to byla velice cenná zkušenost, přímo na místě jsou totiž přítomni producenti, což dává obrovský prostor pro společné diskuze. Zároveň máte možnost vidět i rozpočty, za kolik co vzniká v zahraničí. Někdy si říkám, že ty částky snad nejsou ani možné. My jsme totiž zvyklí točit za zlomek jejich ceny. O to více jsem pyšná, že jsme schopni jim konkurovat. Pokud je něco výjimečnou výhodou reality TV, tak je to podle mého fakt, že nikdy nebude finančně náročná tak jako hraná tvorba. Přitom efekt veřejné služby může být násobně větší.

Jaké druhy formátů se letos představovaly?
Je složité posuzovat formáty, které stojí neuvěřitelné peníze a jsou produkčně náročné, což byl příklad norského formátu When Opera came to Town, kde se opera skutečně zpřístupní populární metodou i lidem z ulice. Zvláštním typem reality TV byl letošní vítěz The Art Forger o malíři-padělateli, který má ve vězení svou vlastní talkshow, což je třeba jeden z těch nepřenositelných formátů,  protože je postavený na konkrétním člověku. Viděli jsme i standardnější pořady a v kontrastu k tomu samozřejmě moje oblíbené Japonce a Korejce, kteří nikdy nezklamou a přinesou něco, co nás evropské diváky uvádí do obdivného úžasu, co všechno obrazovka snese.

Existuje nějaká jednotná definice pojmu reality TV? Jaké pořady si pod tímto označením můžeme vlastně představit?
Reality TV vnímám jako hraniční a „novou“ podobu dokumentů nebo dokumentárních cyklů. Jako solitérní záležitost reality TV prakticky neexistuje. Pro televizi je sériovost naprosto klíčová. Stejně tak je podmínkou pro definici i televize jako primární médium zprostředkovávající výsledný pořad divákům, nikoliv internet. Pro reality TV je také klíčové nějakým způsobem reflektovat současnost. V češtině bych se raději slovům realita, pravda a objektivita vyhýbala, protože mohou být zavádějící, navíc se v rámci žánru reality TV setkáváme i se scripted formáty a docudramaty, které jsou hranými záležitostmi.

Je reality TV veřejnoprávní žánr a patří na obrazovky České televize?
Jsem bytostně přesvědčená, že tam patří. Myslím si, že televize veřejné služby s tím měla přijít jako první. Nedávno jsem viděla cyklus An American Family z produkce americké veřejnoprávní PBS, byl to jeden z prvních docusoapů, který sledoval život americké středostavovské rodiny. Přestože se jedná o sérii z roku 1973, i dnes se mi jeví jako naprosto nadčasová svým zpracováním. Hned nato přišla britská BBC s daily soap ze života rodiny (The Family, 1974) v sociálně napnutějších poměrech. Vznikala a vysílala se v podstatě ze dne na den. Oba tyto seriály na mě dnes působí jako zjevení a také definice nutnosti experimentovat ve veřejné službě, abychom se dobrali něčeho zásadního a nového.

Pokud bychom se měli bavit o tom, co se na obrazovku veřejné služby jako formát reality TV nehodí, můžeme uvést například erotickou scripted-reality typu Gigolové (Gigolos, 2011), kteří jsou sice skvělí, ale patří na komerční stanice.

Zlatá mládež

Mluvila jste o tom, že české televize obecně se teprve učí formát reality TV dělat, přestože v zahraničí má tento žánr za sebou již desítky let vývoje. Čím je dáno takové zpoždění?
V případě České televize byla příčinou velká neochota předchozího vedení za ředitele Janečka zkoušet nové věci, i když právě tehdejší programová ředitelka Kateřina Fričová pustila do výroby první českotelevizní docusoap, shodou okolností moje Ptáčata.  S dnešním přístupem se to ale vůbec nedá srovnat, ačkoliv vždy je co zlepšovat. Stále máme velmi konzervativní publikum, které neodpouští experimenty a nové věci. Zároveň se mi zdá, jako bychom si s tím nechtěli moc lámat hlavu. Nechtěla bych diváka nějak zatěžovat, chápu, že televize má být v první řadě relaxační prvek, pro mě je ale důležitým elementem kulturního života a měla by být zároveň i opinion makerem. Jejím úkolem by mělo být přinášet a zpracovávat aktuální témata nejen v oblasti klasických dokumentů, kde je pochopitelně nezastupitelná. Je ale třeba zkoušet i nové cesty. Je nesmírně důležité, že reality TV proniká k novým cílovým skupinám. Neříkám, abychom nedělali dál klasické dokumenty, produkuji je hrozně ráda, ale myslím si, že pokud chceme něco tematicky otevírat, třeba právě aktuální oblast lidských práv, reality TV je skvělá příležitost.

Považujete některý z nových pořadů České televize za vydařenou veřejnoprávní reality TV?
Česká televize si tento žánr stále osahává. Nejsem objektivní, protože v části takových pořadů jsem účinkovala, dramaturgovala jsem je či režírovala. Neumím na tuto otázku odpovědět, aniž bych byla nařknuta z podjatosti. Jsem ale ráda, že se do toho Česká televize pouští stále častěji, ačkoliv bych někdy měla k výsledným pořadům dramaturgické výhrady. Po bitvě je však generál každý.

Je z vašeho producentského hlediska zajímavější přejímat již osvědčené formáty, anebo vytvářet nové?
S přejímáním je spojený termín glokalizace neboli upravení zahraničního formátu pro lokální publikum. Nejde přebírat pořady se vším všudy, málokdy je totiž možné, aby publikum reagovalo stejně. Část věcí se snažím přejímat jako formát, ale zároveň si zachovat v rámci licence stále volnou ruku, abychom byli schopni dělat změny podle toho, co si myslíme, že by mohlo být pro české publikum podstatné. Mnohem zábavnější je ale jít cestou vlastního vývoje, což je zároveň i prestižnější a z ekonomického hlediska pro Českou televizi i zajímavější.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Dvě díla České televize, naše Zlatá mládež a ostravská Dovolená v protektorátu, se umístila v první desítce na soutěži televizních formátů na Eurovision Creative Forum v Berlíně. Česká televize měla v této soutěži své zástupce poprvé. Vidíme, že náš vlastní vývoj jde správným směrem a zároveň rezonuje i u odborného publika, což mě samozřejmě velmi těší. Pochopitelně bych takovou radost neměla ve chvíli, kdy víme, že jen  přejímáme formát od někoho jiného. Jiná věc je, když se jedná o formát, ze kterého si člověk sedne na zadek a řekne si: „To přesně potřebujeme, to je skvělé, že už to někdo vymyslel.“

Odkud čerpáte inspiraci při vývoji nových formátů?
Z neustálé kontinuální a každodenní diskuze s kolegy, také hlavně z nasávání a nakoukávání věcí odjinud. Velmi často se stane, že nás osloví něco, co se ale nedá přenést do českého prostředí, takže si s kolegy u vývoje lámeme hlavu, jak docílit toho, aby hypotetický nový pořad měl smysl pro nás, pro televizi i pro publikum. Nejdu ale jenom praktickou cestou, nyní píši dizertaci o reality TV. Neustále si tak zpětně svoje znalosti ověřuji i v rámci teoretického výzkumu.

Nejsou už všechny formáty a nápady vyždímané na dřeň?
Nedá se mluvit o krizi, ale ani bych neřekla, že se na poli formátů jedná o nějaký zlatý věk. Nicméně dnes existuje dobrý prostor, kde si nápady můžeme nějak vzájemně vyměňovat a zkoušet. Když vidíte nový formát u někoho jiného, nikdy není dokonalý, ale tím, že se několikrát zreprodukuje v různých národních mutacích, máte vlastně velkou příležitost ho vybalancovat nebo dosadit, co podle vás předtím postrádal.
Kdybychom za každou cenu vyvíjeli stále něco nového, vyždímáme se sami. Je potřeba stavět na dílčích kvalitních věcech a méně se ohlížet na to, co by publikum mohlo chtít. Měli bychom brát v potaz, jaká je ve společnosti nálada. Nemáme lidi slepě indoktrinovat nějakou ideologií, účelem má být je mírně zneklidnit a znejistit v jejich vidění světa.

Slow TV

Na MFDF Ji.hlava mají diváci možnost debatovat s norským producentem Thomasem Hellumem o fenoménu Slow TV, o který se v poslední době také zajímáte. V čem je Slow TV specifická?
Slow TV je popření všeho, co si lidé z branže mysleli o fungování televize. Bourá představy o tom, co by současná televize měla dělat. Je to zastavení v čase a prostoru, uvědomování si jiného životního tempa a perspektivy. Jedna z hlavních podmínek je sledování Slow TV jako klíčového happeningu, proto nemůžete vysílat v pozdních časech pro minoritní publikum. „Příběh“ musí mít silnou vazbu na většinu diváků. Od tvůrců vím, že vývoj Slow TV je mimořádně dlouhý proces přemýšlení. Za zajímavost považuju, že jeden z autorů konceptu je původně matematik, který nemá vystudovanou scenáristiku ani dramaturgii, a v tom je možná jeho přemýšlení o televizi odlišné.

Na internetové televizi Playtvak.cz mohou uživatelé sledovat hodiny záznamů z různých míst. Je tohle také Slow TV?
Slow TV na internetu je nesmysl a inflace toho termínu. Možná můžeme hovořit o Slow Net, ale ne o Slow TV. Takhle to nebude nikdy fungovat, protože v sobě neobsahuje spoustu specifických elementů. Nesnaží se nabourávat klasickou televizní jistotu, kterou vytváříme. Je třeba dívat se na Slow TV jako na unikátní věc, ne na streamové vysílání čehokoliv a pořád. Takovému vysílání se ale nebráním, svého času jsem na doporučení kolegyně sledovala před spaním přenos z kamery v oboře, kde každý večer vidíte krmení divokých prasátek. To už je pár let zpátky a nikoho by nenapadlo, že je to Slow TV, protože není. Koncept je složitější a mnohem promyšlenější, než že někam postavíte kameru a necháte lidi koukat.

Co je podle vás klíčovým problémem při adaptaci Slow TV v České republice?
Problém může být, že si někdo začne klepat na čelo a tvrdit, že tohle není veřejná služba. Setkávám se s tím neustále. V televizi je nás hodně a máme o tom každý trochu jiné představy. Vím, že moje představy jsou občas poněkud svérázné, ale čím více sleduji věci, které se dělají jinde, tím více se utvrzuji v tom, že nejsem úplně mimo.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek

starší články

f3.15DOK.REVUE
30. 10. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková