Není to ženský film o kojení

Rozhovor s Violou Ježkovou o filmu Tělo mého těla, který vyhrál soutěž o nejlepší dokument roku 2012 na FAMUFESTu

Jean Fouquet, Madona s dítětem, 1450

Začneme trochu netradičně. Kdo natočil tvůj film?
To je dobře, že se ptáš takhle. Ten film je nesen imaginativními obrazy, které mi tanuly na jakémsi projekčním plátně v hlavě, vyvstávaly samy, nebyly konstruovány, zkrátka jsem je uviděla. Ta otázka, kdo udělal můj film, je tedy na místě. Vystudovala jsem teologii, hodně mě zajímá křesťanské umění, a především kontemplativní obrazy světců nebo madon s dítětem, kterých je nesčetné množství, a velmi mě zajímal „noetický background“ těchto portrétních výjevů. Marie s dítětem je pro mě symbolem toho, že člověk má moc se znovuzrozovat, proměňovat a růst směrem k dobrému. Předpokládám, že každý člověk, ať už muž anebo žena, má možnost do tohoto světa rodit božské, nebo spíš tomu dávat prostor, ale asi to nějak souvisí s porodními bolestmi. Protože každý musí začít u sebe. A to božské – dítě, je křehké, potřebuje starost, prostor, péči, potřebuje být živeno, aby to dobré, co k božskému odkazuje, neumřelo. Toto se můj film snaží postihnout.

Zajímá tě „noetický background“. Do jaké míry mají filmové obrazy schopnost být pravdivé?
Film obecně je spíš to, co není, než to co je. Film předkládá obrazy a myšlenky, ale aby mohly být natočeny, předpokládá mnohem důležitější, neviditelný proces, který stojí za „oříznutou skutečností“. Proto je pro mě směrodatné spíše to, co se do filmu nedostalo, než to co tam je. Neboť obraz sice něco reprezentuje, ale také zakrývá a vylučuje. Být si toho vědom je důležité předně v tom, že se režisér nesnaží konstituovat jedinou pravdu a že se svým způsobem zodpovídá docela jiným parametrům, než těm vnějším, vyprodukovaným.

Když bychom se zastavili u samotného názvu tvého filmu. Na jakých principech v něm funguje vztah těla k „tvému tělu“?
Bude to znít asi divně, ale je to pro mne jedna ze základních tezí. Naše životy, kromě toho, že jsou součástí tohoto světa, ještě náleží k velkému vesmírnému tělu. Je to závazný vzájemný vztah. To s sebou nese určité tíže a obtíže, ale i přesto si myslím, že bychom měli tento procesuální vztah přijímat jako něco, co nás bude těšit a oblažovat. Tělo, které se nám v mateřství odcizí a stává se jakýmsi automatem, je jednou z bran na cestě k hlubšímu porozumění tomu, co mám na mysli. Mé tělo se během těhotenství stalo domovem pro jiné tělo, vznikl prostor pro nový život. Dochází tu k procesu sebeupozadění. A tento proces je analogický k procesu, který se děl tělu vesmírnému. Moji víru konstituuje mimo jiné i kabalistické vysvětlení vzniku člověka. Z něj vyplývá, že aby člověk mohl svobodně existovat, musel se bůh - bůh jako nějaká všehomírná entita - stáhnout, uvolnit člověku prostor, ve kterém bude člověk na bohu nezávislý, bude svobodný.

Film jsi točila skoro dva roky. Proč mu v exteriérech dominuje pouze zimní období?
Chtěla jsem, aby to byla zima. Reprezentuje křehkost, a zároveň tuhost. Vločky sněhu, které zaplňují prostor, jsou křehké, a než někam dopadnou, mění tvar, mění se ve vodu, jsou jinou formou života.

Vnímají sterilitu jako normu

V jedné z diskusí jsi prohlásila, že v médiích se často objevují v souvislosti s dětmi jen šťastné a krásné maminky. Je ten mediální obraz mateřství opravdu takový?
Ženy, které děti ještě nemají, o nich dostávají povědomí z toho, co se nabízí. Pokud hlouběji nehledají a nepřemýšlí, lze se opravdu ve větší míře potkat s obrazy ideálního mateřství, s obrazem krásné a šťastné, finančně zabezpečené matky s dítětem na prsu. A vnímají tuto nepravdivou sterilitu jako normu.

Matky jsou ve tvém filmu prezentovány jako částečně rozpoznatelné osobnosti, děti jsou nerozlišitelné, neurčité a neosobní. Proč je ve filmu dítě vidět skoro vždy jen tehdy, když řve? Anebo saje?
Mým úmyslem bylo zprostředkovat vzájemnost matky a dítěte jakožto bazální a opomíjený rozměr vztahu člověka ke světu. S tím souvisí i nejdůležitější záběr, který je ještě před úvodními titulky, a to je to kojení v tichu. Velký detail obřího prsu a dětské hlavičky je pro mě nesmírně emblematický. Dítě saje, vysává, ale zároveň roste. A jeho neurčitost odkazuje k životu, který je námi ještě nerozpoznaný, a ke zkušenosti, která se teprve stává osobní, je potřeba ji teprve formulovat. Navíc jsem nechtěla, aby tam byly záběry na děti, jak jsou rozkošné a roztomilé, to by byl jiný film. Samozřejmě, že mám takových záběrů tuny, ale nechtěla jsem, aby můj film byl onanií nad krásou mých dětí.

Nakolik je ve filmu zachycena proměna / prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem?
Tam žádná proměna nenastává. Reprezentuji ve filmu neproměnlivou ikonu. Je to něco jako obraz, na který se díváme. To dokládá ta nejdelší scéna, kdy kojím vlastní dítě. Jsou tam momenty, kdy víš, že čas teče, současně obraz, který sleduješ, je jako fotografie, nebo jedno filmové políčko. To poskytuje prostor k zastavení se a rozjímání. Tento formální postup mě pořád velice láká a myslím si, že s ním budu i do budoucna pracovat. Otázka po tom, co zakládá struktury filmového času, mě dost hypnotizuje.

Spíše než jako zastavení chápu tento záběr jako trýznivé natahování. K rozjímání by tento výjev mohl dle mého názoru vést pouze tehdy, pokud by necílil v tom, že dítě začne naléhavě a neutišitelně brečet.
Rozumím. Ale proč je pro nás dětský křik nepříjemný natolik, že bychom ho rádi eliminovali? Co když ten dětský pláč reprezentuje pláč našeho světa, který se hlásí o slovo, volá o pomoc. A já chci, abychom ho slyšeli. Opravdu jsem to vnímala jako určitý prostor pro rozjímání, prostor jiné kvality času, kde poměry „dlouhé“ nebo „krátké“ zmizí, proto je ten záběr tak dlouhý.

Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz

Jedna z chlopní srdce dokumentu

Pláč dítěte, jeho mlaskání, brutální šumy. Zvuk u tebe má zvláštní rytmus.
Ten film, co se týče zvukové stopy, jde obráceně, než se to celé odehrává obrazově. Na začátku pláčou děti, jsou sycené, pak zase pláčou a jsou sycené. A poslední zvuk, který tam je, pochází z doby těhotenství Jde o zvuk tepajících srdcí mých nenarozených dětí ještě v lůně. Ten zvuk podle mě dodává záběru mé postavy na míči magičnost. Poslední záběr z domácnosti s mým mužem pak měl být jakousi vizualizací toho srdce.

Používáš nezvykle dlouhé technické ticho. Najednou se divák přestane koncentrovat pouze na film a jakoby z něj vyskočí do promítacího sálu, uvědomí si svou i cizí přítomnost v sále kina. Začne vnímat zvuky lidí kolem sebe…
Přesně tak. Já chci, abychom v tom sále byli všichni spolu a spolu se na to dívali. Když nastane nenadálé ticho, lidé v sále si to uvědomí. Začnou vnímat jeden druhého. Záměrem bylo přenést plátno mezi lidi. Zároveň jsem ale také chtěla umožnit divákovi, aby slyšel sám sebe. To je, myslím, jedna z chlopní srdce dokumentu.

Poslední záběr filmu, který jsi doplnila před FAMUFESTEM – kdy jsi blízko kamery, držíš jedno z dvojčat a tvůj partner na míči starostlivě chová to druhé – v původní verzi filmu představené v Ji.hlavě nebyl. Proč se náhle objevuje obraz, který snad nejvíce připomíná roztomilé homevideo?
Rozhodla jsem se tam ten společný, původně vystřižený, záběr vrátit, protože jsem chtěla, aby řekl, že se jedná o společnou a vzájemnou věc, že to není výhradně moje zkušenost, ale že je to zkušenost nás lidí, že je to příběh nás všech, našich předků, našich rodin. Záběr mého partnera na míči také chápu jako stvrzení toho, že můj film není ženský film o kojení, ale že přesahuje do obecnějších, abstraktnějších rovin.


(Zvláštní poděkování Marice Pecháčkové)
 

Viola Ježková

Narozena 16. října 1979 v podhůří Orlických hor. Dětství se dvěma bratry na maloměstě, u řeky, v lese a v kopcích. 1999 přijata ke studiu Evangelické teologie v Praze. Přání stát se farářkou ustupovalo zájmu o filosofii, judaismus, religionistiku a dějiny (umění). 2006 toto studium zakončila magisterskou zkouškou. Od roku 2007 studuje dokumentární přístup k filmu na Katedře dokumentárních filmů FAMU. 2012 byla přijata do magisterského studia. V roce 2012 vyhrála soutěž s filmem Tělo mého těla o nejlepší dokument FAMUFESTu.

Tělo mého těla (r. Viola Ježková, ČR 2012, 24 min.)

Film zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí, na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho osobní a osobitou řeč. Tak film konfrontuje navyklé způsoby zobrazování a chápání mateřství s osobní zkušeností, která teprve umožňuje přiblížení se realitě nového života a realitě mateřství. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost. Mikroděj každé scény kontrastuje s tuhostí neměnného času zarámovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.

  • Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz
  • Pokračování rozhovoru o symbolech ve filmu Tělo mého těla zde.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka

starší články

1.12DOK.REVUE
24. 11. 2012



z aktuálního čísla:

Situační recenzeKaždý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila BoháčkováNový filmVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin PávTémaZachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila BoháčkováSportRůzné podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila BoháčkováBáseňVzkříšení pana PuiuKhavn De La CruzRozhovorChceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan BernardÚvodníkZa hranami a hranicemiTématem tohoto čísla dok.revue se shodou okolností staly hranice nejrůznějšího druhu a jejich zkoumání, posouvání či rušení, ať už jde o hranice normality, českosti, dokumentu či toho, do jaké míry jsou lidé ochotni připustit do svého života prvek nebezpečí a neočekávatelnosti.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

další odkazy:

DAFilms.cz
Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz
Blog O dokumentu
Pokračování rozhovoru o symbolech ve filmu Tělo mého těla.
Tělo mého těla
Stránka filmu v databázi MFDF Ji.hlava.