Není to ženský film o kojení

Rozhovor s Violou Ježkovou o filmu Tělo mého těla, který vyhrál soutěž o nejlepší dokument roku 2012 na FAMUFESTu

Jean Fouquet, Madona s dítětem, 1450

Začneme trochu netradičně. Kdo natočil tvůj film?
To je dobře, že se ptáš takhle. Ten film je nesen imaginativními obrazy, které mi tanuly na jakémsi projekčním plátně v hlavě, vyvstávaly samy, nebyly konstruovány, zkrátka jsem je uviděla. Ta otázka, kdo udělal můj film, je tedy na místě. Vystudovala jsem teologii, hodně mě zajímá křesťanské umění, a především kontemplativní obrazy světců nebo madon s dítětem, kterých je nesčetné množství, a velmi mě zajímal „noetický background“ těchto portrétních výjevů. Marie s dítětem je pro mě symbolem toho, že člověk má moc se znovuzrozovat, proměňovat a růst směrem k dobrému. Předpokládám, že každý člověk, ať už muž anebo žena, má možnost do tohoto světa rodit božské, nebo spíš tomu dávat prostor, ale asi to nějak souvisí s porodními bolestmi. Protože každý musí začít u sebe. A to božské – dítě, je křehké, potřebuje starost, prostor, péči, potřebuje být živeno, aby to dobré, co k božskému odkazuje, neumřelo. Toto se můj film snaží postihnout.

Zajímá tě „noetický background“. Do jaké míry mají filmové obrazy schopnost být pravdivé?
Film obecně je spíš to, co není, než to co je. Film předkládá obrazy a myšlenky, ale aby mohly být natočeny, předpokládá mnohem důležitější, neviditelný proces, který stojí za „oříznutou skutečností“. Proto je pro mě směrodatné spíše to, co se do filmu nedostalo, než to co tam je. Neboť obraz sice něco reprezentuje, ale také zakrývá a vylučuje. Být si toho vědom je důležité předně v tom, že se režisér nesnaží konstituovat jedinou pravdu a že se svým způsobem zodpovídá docela jiným parametrům, než těm vnějším, vyprodukovaným.

Když bychom se zastavili u samotného názvu tvého filmu. Na jakých principech v něm funguje vztah těla k „tvému tělu“?
Bude to znít asi divně, ale je to pro mne jedna ze základních tezí. Naše životy, kromě toho, že jsou součástí tohoto světa, ještě náleží k velkému vesmírnému tělu. Je to závazný vzájemný vztah. To s sebou nese určité tíže a obtíže, ale i přesto si myslím, že bychom měli tento procesuální vztah přijímat jako něco, co nás bude těšit a oblažovat. Tělo, které se nám v mateřství odcizí a stává se jakýmsi automatem, je jednou z bran na cestě k hlubšímu porozumění tomu, co mám na mysli. Mé tělo se během těhotenství stalo domovem pro jiné tělo, vznikl prostor pro nový život. Dochází tu k procesu sebeupozadění. A tento proces je analogický k procesu, který se děl tělu vesmírnému. Moji víru konstituuje mimo jiné i kabalistické vysvětlení vzniku člověka. Z něj vyplývá, že aby člověk mohl svobodně existovat, musel se bůh - bůh jako nějaká všehomírná entita - stáhnout, uvolnit člověku prostor, ve kterém bude člověk na bohu nezávislý, bude svobodný.

Film jsi točila skoro dva roky. Proč mu v exteriérech dominuje pouze zimní období?
Chtěla jsem, aby to byla zima. Reprezentuje křehkost, a zároveň tuhost. Vločky sněhu, které zaplňují prostor, jsou křehké, a než někam dopadnou, mění tvar, mění se ve vodu, jsou jinou formou života.

Vnímají sterilitu jako normu

V jedné z diskusí jsi prohlásila, že v médiích se často objevují v souvislosti s dětmi jen šťastné a krásné maminky. Je ten mediální obraz mateřství opravdu takový?
Ženy, které děti ještě nemají, o nich dostávají povědomí z toho, co se nabízí. Pokud hlouběji nehledají a nepřemýšlí, lze se opravdu ve větší míře potkat s obrazy ideálního mateřství, s obrazem krásné a šťastné, finančně zabezpečené matky s dítětem na prsu. A vnímají tuto nepravdivou sterilitu jako normu.

Matky jsou ve tvém filmu prezentovány jako částečně rozpoznatelné osobnosti, děti jsou nerozlišitelné, neurčité a neosobní. Proč je ve filmu dítě vidět skoro vždy jen tehdy, když řve? Anebo saje?
Mým úmyslem bylo zprostředkovat vzájemnost matky a dítěte jakožto bazální a opomíjený rozměr vztahu člověka ke světu. S tím souvisí i nejdůležitější záběr, který je ještě před úvodními titulky, a to je to kojení v tichu. Velký detail obřího prsu a dětské hlavičky je pro mě nesmírně emblematický. Dítě saje, vysává, ale zároveň roste. A jeho neurčitost odkazuje k životu, který je námi ještě nerozpoznaný, a ke zkušenosti, která se teprve stává osobní, je potřeba ji teprve formulovat. Navíc jsem nechtěla, aby tam byly záběry na děti, jak jsou rozkošné a roztomilé, to by byl jiný film. Samozřejmě, že mám takových záběrů tuny, ale nechtěla jsem, aby můj film byl onanií nad krásou mých dětí.

Nakolik je ve filmu zachycena proměna / prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem?
Tam žádná proměna nenastává. Reprezentuji ve filmu neproměnlivou ikonu. Je to něco jako obraz, na který se díváme. To dokládá ta nejdelší scéna, kdy kojím vlastní dítě. Jsou tam momenty, kdy víš, že čas teče, současně obraz, který sleduješ, je jako fotografie, nebo jedno filmové políčko. To poskytuje prostor k zastavení se a rozjímání. Tento formální postup mě pořád velice láká a myslím si, že s ním budu i do budoucna pracovat. Otázka po tom, co zakládá struktury filmového času, mě dost hypnotizuje.

Spíše než jako zastavení chápu tento záběr jako trýznivé natahování. K rozjímání by tento výjev mohl dle mého názoru vést pouze tehdy, pokud by necílil v tom, že dítě začne naléhavě a neutišitelně brečet.
Rozumím. Ale proč je pro nás dětský křik nepříjemný natolik, že bychom ho rádi eliminovali? Co když ten dětský pláč reprezentuje pláč našeho světa, který se hlásí o slovo, volá o pomoc. A já chci, abychom ho slyšeli. Opravdu jsem to vnímala jako určitý prostor pro rozjímání, prostor jiné kvality času, kde poměry „dlouhé“ nebo „krátké“ zmizí, proto je ten záběr tak dlouhý.

Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz

Jedna z chlopní srdce dokumentu

Pláč dítěte, jeho mlaskání, brutální šumy. Zvuk u tebe má zvláštní rytmus.
Ten film, co se týče zvukové stopy, jde obráceně, než se to celé odehrává obrazově. Na začátku pláčou děti, jsou sycené, pak zase pláčou a jsou sycené. A poslední zvuk, který tam je, pochází z doby těhotenství Jde o zvuk tepajících srdcí mých nenarozených dětí ještě v lůně. Ten zvuk podle mě dodává záběru mé postavy na míči magičnost. Poslední záběr z domácnosti s mým mužem pak měl být jakousi vizualizací toho srdce.

Používáš nezvykle dlouhé technické ticho. Najednou se divák přestane koncentrovat pouze na film a jakoby z něj vyskočí do promítacího sálu, uvědomí si svou i cizí přítomnost v sále kina. Začne vnímat zvuky lidí kolem sebe…
Přesně tak. Já chci, abychom v tom sále byli všichni spolu a spolu se na to dívali. Když nastane nenadálé ticho, lidé v sále si to uvědomí. Začnou vnímat jeden druhého. Záměrem bylo přenést plátno mezi lidi. Zároveň jsem ale také chtěla umožnit divákovi, aby slyšel sám sebe. To je, myslím, jedna z chlopní srdce dokumentu.

Poslední záběr filmu, který jsi doplnila před FAMUFESTEM – kdy jsi blízko kamery, držíš jedno z dvojčat a tvůj partner na míči starostlivě chová to druhé – v původní verzi filmu představené v Ji.hlavě nebyl. Proč se náhle objevuje obraz, který snad nejvíce připomíná roztomilé homevideo?
Rozhodla jsem se tam ten společný, původně vystřižený, záběr vrátit, protože jsem chtěla, aby řekl, že se jedná o společnou a vzájemnou věc, že to není výhradně moje zkušenost, ale že je to zkušenost nás lidí, že je to příběh nás všech, našich předků, našich rodin. Záběr mého partnera na míči také chápu jako stvrzení toho, že můj film není ženský film o kojení, ale že přesahuje do obecnějších, abstraktnějších rovin.


(Zvláštní poděkování Marice Pecháčkové)
 

Viola Ježková

Narozena 16. října 1979 v podhůří Orlických hor. Dětství se dvěma bratry na maloměstě, u řeky, v lese a v kopcích. 1999 přijata ke studiu Evangelické teologie v Praze. Přání stát se farářkou ustupovalo zájmu o filosofii, judaismus, religionistiku a dějiny (umění). 2006 toto studium zakončila magisterskou zkouškou. Od roku 2007 studuje dokumentární přístup k filmu na Katedře dokumentárních filmů FAMU. 2012 byla přijata do magisterského studia. V roce 2012 vyhrála soutěž s filmem Tělo mého těla o nejlepší dokument FAMUFESTu.

Tělo mého těla (r. Viola Ježková, ČR 2012, 24 min.)

Film zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí, na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho osobní a osobitou řeč. Tak film konfrontuje navyklé způsoby zobrazování a chápání mateřství s osobní zkušeností, která teprve umožňuje přiblížení se realitě nového života a realitě mateřství. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost. Mikroděj každé scény kontrastuje s tuhostí neměnného času zarámovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.

  • Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz
  • Pokračování rozhovoru o symbolech ve filmu Tělo mého těla zde.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

1.12DOK.REVUE
24. 11. 2012



z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková

další odkazy:

DAFilms.cz
Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz
Blog O dokumentu
Pokračování rozhovoru o symbolech ve filmu Tělo mého těla.
Tělo mého těla
Stránka filmu v databázi MFDF Ji.hlava.