Nerodič

Jana Počtová komentuje svůj nový film, který představuje různé podoby (ne)rodičovství ve 21. století

Nerodič

Nerodič je taková mozaika příběhů –  příběhů různých podob současného rodičovství, které se tak nějak vymykají „ideálu” úplné, kompaktní rodiny. Divák v průběhu dvou let sleduje celkem šest postav. Jakési archetypy současnosti, které jsem vybrala podle toho, co jsem kolem sebe pozorovala nejčastěji. A pak jsem tam tak trochu i já. A „já“ jsem také častý příběh. Děti nemám. Když jsem začala námět psát, bylo mi 33 let. Pohoda věk. Točit jsem začala, když mi bylo 35, a film je hotový a bude mít premiéru poté, co oslavím 37. narozeniny. Filmy se točí, věk utíká a pro mě bylo celé natáčení takovou cestou do sebe. Do toho, jak to s rodičovstvím vlastně mám. Nikdy jsem nebyla typ, co se sklání nad kočárky, vlastně jsem byla tak trochu opak. Záměrně jsem je negovala, protože mě to skoro až obtěžovalo. Léta strávená nad filmem jsem využila na to, abych se zastavila a hluboce nad dobou a svými postoji přemýšlela.

Přestala jsem se bát, což beru jako úspěch. Pak jsem se také přestala dívat na rozpadající se vztahy kolem sebe, ve kterých povlávají děti, jako na něco příšerného, jako na něco, co tedy zažívat nechci, a smířila jsem se prostě s tím, že to je realita. A nemám právo soudit, vymezovat se k tomu či z toho být zklamaná… nebo jinak – ničemu to nepomůže. V tomhle stavu jsem film dokončila a doufám, že je to na něm vidět. V mém životě se sice navenek nic nezměnilo, ale uvnitř jsem klidnější.

Single matka – všichni to známe. Moje postava se jmenuje Tamara a jednou takhle na silvestra přebrala alkoholu (to také všichni známe), probudila se vedle jednoho pána a pak už se to vezlo... Některé ženy se snaží otěhotnět léta a někomu na to stačí jedna noc. Otci zas stačilo pár měsíců těhotenství, aby se matky a hlavně dítěte úplně vzdal. A tak Tamara žije se svojí matkou, která jí pomáhá, a řeší, zda se otci ozvat, zažalovat ho, nebo se na to celé úplně vykašlat. Mimochodem počet narozených dětí mimo manželství je nyní 55 %.


Pak tam mám Stáňu. Stáňa neměla štěstí na muže a nikdy nenašla partnera, se kterým by děti mít chtěla. Tak dostala dárek ke svým čtyřicátinám. Adopční komise jí nabídla dvojčátka. Holku a kluka. Sledujeme, jak si je přiváží z kojeneckého ústavu domů, jak dvojčata rostou a Stáňa je unavenější a unavenější… Bez peněz, bez muže, problémy se lepí na paty, nestíhá spát, ale za děti je šťastná, jsou její... Opozicí jí budiž pár, který děti nechce vůbec. Marcela a Tobiáš. Oba se velmi milují, velmi si rozumějí a nechtějí si to kazit. Mají to, co předchozí dvě hrdinky nemají – jeden druhého a šťastný vztah. Svoje štěstí nevidí v dětech, ale v sobě navzájem a ve své práci. Nutno říct, že procento žen, které nechtějí děti vůbec, se dnes již blíží desetině. Naopak jediná „úplná rodina“, která děti chce, a to moc, je rodina Kateřiny a Veroniky. Jsou spolu přes 10 let, vztah jim funguje, ale početí dítěte je u nich trochu složitější. Jedné z nich chybí penis a v něm sperma. Nerodič tak zaznamenává cestu k dalšímu vysněnému dítěti, které si pořizují s gay kamarádem Robíkem přes stříkačku.

A pak je tu Joachim a jeho dcera Mia. Joachim je naštěstí jeden z mála mužů, kterému se podařilo slušně se dohodnout s bývalou partnerkou a vychovávat dceru ve střídavé péči. Když už to skončilo, jak to skončilo, a nepodařilo se mu udržet rodinu pospolu, snaží se nepřijít alespoň o dceru. Jinak pro informaci – pouze 5 % dětí je ve střídavé péči. Zbývajících 95 %, jejichž rodiče se odloučili, jsou většinou v péči matky. Zákonitě tak jednoho z rodičů ztrácejí...

Poslední postavou je Hanka. Hanka má dvě svoje děti a každé dítě má jiného tatínka. Žije s Lubošem. Ten má tři děti – kluky dvojčata, kteří s ním žijí nastálo, a dceru, která je u něj jen na pár víkendů.  Aby toho nebylo málo, pořídili si ještě jedno spolu. Dohromady tedy mají 6 dětí. V novodobé sociologické terminologii se podobným rodinám říká „patchwork“. Jako ta sešitá deka, kterou si dáváme na postel. Největším problémem pro Hanku ovšem není se o ně všechny postarat, problémem je postarat se o všechny se stejnou porcí lásky a trpělivosti. Protože jak Hanka přiznává, cizí děti nikdy nemůžeš milovat tak jako ty svoje. A vzhledem k 50% rozvodovosti je to docela strašidelná myšlenka… kolik dětí vyrůstá s partnerem – macechou nebo otčímem – kteří je nemají tak úplně bez podmínek rádi. Upřímně být „třetím rodičem“ je sakra težké.


Film vznikal dlouho. Spousta „hrabání se“ ve vlastním životě, mnoho úvah, co je a co není správné, náročné natáčení (ne nadarmo se říká, že před kamerou není na režírování nic těžšího, než jsou děti a zvířata) a i složitá postprodukce. Jeden z kameramanů byl člověk, který si dlouhou dobu myslel, že s jednou partnerkou čeká dítě, aby pak zjistil, že není jeho. S další partnerkou se zase roky o dítě pokoušel, ale skončilo to rozchodem. Střihačka filmu zas krátce před začátkem střihu přišla o manžela a zůstala sama se dvěma holčičkami. Dodneška obdivuju, že se do toho se mnou ve svém stavu pustila. A věřte tomu, nebylo zrovna lehké každý den končit ve střižně ve 4 hodiny odpoledne, jelikož musela jít vyzvednout děti ze školky. Každý si tam hledal to svoje, s čím zrovna bojoval. Nakonec vznikl 80minutový film, který pro odborné publikum bude asi málo estetický, málo filmový, ale třeba si v něm zase naopak najdou jistou syrovost a autentičnost. Vím, že by to filmař možná neměl přiznávat, ale pro mě to nebylo podstatné. Pro mě byl důležitý hlavně obsah a zmapování rodiny 21. století. A to se mi, myslím, podařilo. Každý se tam hledá, někdo se tam najde, někomu bude sympatická jedna postava, druhému bude naopak protivná. Vše podle toho, jaký příběh zrovna divák žije. Protože jak říká hlavní slogan filmu – Tenhle film není jen o mně a mých kamarádech. Je o nás všech.

Otázka tedy zní: Jak to máte vy? Jste také nerodič?