Nevyužitý potenciál cestování trabantem

Socioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechu

Trabantem do posledního dechu (Dan Přibáň, 2016), zdroj: Aerofilms

Nasedli do trabantů a projeli už třetí kontinent, tentokrát Austrálii a kousek jihovýchodní Asie. Ze série Přibáňových filmů je podle kritiků ten nejnovější s titulem Trabantem do posledního dechu tím nejpovedenějším a nejprofesionálnějším, přesto však tomuto počinu ve svých recenzích otevřeně odpouštějí věci, které by u jiného typu filmu brali jako nedostatek. Trojice recenzentů ve složení – Tomáš Stejskal (TOS), filmový kritik Hospodářských novin, socioložka Tereza Stöckelová (TES) a zakladatel brněnského Expedition clubu Albert Fikáček (AF), který se teprve před pár dny pokusil dostat na lodi z PET lahví z Francie do Alžíru – společně pátrala po hodnotě a vyšším smyslu „trabantího“ filmu z perspektivy autorského či uměleckého dokumentu.

AF: Jestli o tomto filmu budeme uvažovat z hlediska sledovanosti, tak je to zatraceně podařená věc. Ale musím se přiznat, že především první polovina mi nic nepřinesla, nedozvěděl jsem se nic o Austrálii, chyběl tu jakýkoliv děj, který nahradily všední věci jako čištění zubů nebo chození na záchod, což může být samo o sobě vtipné, ale ne v případě, kdy má jít o hlavní motiv. Když se pak výprava dostala na Východní Timor, už jsem si sledování dokázal i užívat, a až auta začala vypovídat službu, konečně se objevovaly zajímavé situace.

TOS: V kontextu předchozí Přibáňovy tvorby je vidět, že se zlepšuje jak záznamová technika, tak i lidé, kteří s ní zacházejí, a celý počin se posouvá od autentičtější cestománie směrem k filmu, který řekněme může být uváděn v kinech. Otázkou je, jestli po takovém typu filmu vůbec můžeme chtít, aby se choval jako autorský, umělecký nebo obecně dokument. V tom nejlepším slova smyslu se totiž jedná o amatérské dílo, které má své limity. Oproti předchozím filmům o „žlutém cirkusu“ se tentokrát režisér obrací směrem k členům výpravy a vztahům mezi nimi. Cestování je tu spíše prostředkem, jak dané lidi více poznat. Přesto však potenciál, který situace, kdy se parta lidí sebere a ve starých trabantech se pokouší přejet kontinent, nabízí, zůstává zcela nevyužit. Zajímavé situace jsou pouze mírně naťuknuté a zůstávají nevytěžené. Osobně by mě zajímalo, co by se z natočeného materiálu ještě dalo sestříhat, zřejmě zcela jiný film.

TES: Vysoká sledovanost tohoto filmu je pozoruhodná, sociologicky jí rozumím především jako projevu dnešní youtubové doby. Stejně jako řada youtube videí je tento film ve výsledku o ničem. Není o trabantech, není o členech výpravy, není o zemích, kterými projíždí, ani o lidech, kteří tam žijí. Potenciál v tomto směru nabízela třeba situace, kdy tamní obyvatelé udělali rituální obřad za porouchaná auta a motorky. Jako diváci ale nedostaneme víc než pár exotických snímků. Nevíme, proč a za jakou cenu obřad provedli, jaký mají vztah k západním technologiím. Zůstává tu jen takový zamlžený romantismus vlídného, nesrozumitelného Druhého.

AF: Důvod, proč lidé do kina chodí v tak hojném počtu, může být ukrytý v prezentaci něčeho, co je pro běžného smrtelníka nepředstavitelné. Zhlédnutí takového filmu může motivovat lidi k činům. Když chystám výpravu, oslovím i 40 potenciálních spolucestovatelů, většina z nich řekne, že by chtěli jet, ale nikdy neodjedou, protože maminka zrovna napekla buchty, protože je zkouškové období, protože se bojí stopovat. Slýchám spoustu pozoruhodných výmluv. Pak přijde někdo jako Dan Přibáň a v trabantech přejede půl zeměkoule a na nic se neptá. I to že s sebou tentokrát vzal vozíčkáře, může lidem brát argumenty, proč něco neudělat. Někteří si třeba alespoň na chvíli uvědomí, že důvod je to, že nechtějí, ne že to nejde. I kdyby to byl sebehorší film, tak si myslím, že za těch pár minut nebo hodin přemýšlení stojí.

Trabantem do posledního dechu (Dan Přibáň, 2016), zdroj: Aerofilms

Vztahová reality show u protinožců

TOS: Je to film pro fanoušky a lidi, kteří v jedné z nejúspěšnějších crowdfundingových kampaní u nás tento projekt podpořili. Od takového filmu bych očekával, že přinese i jiný typ zkušenosti, než co by uměly klasické televizní cestovatelské pořady. I přítomnost televizního vypravěče je jako příznak něčeho zcela umělého, co se objevuje u různých reality show a dalších čistě televizních formátů. Dochází tak k odosobnění. Vzniká cosi, co vypráví najatý herec bez své vlastní zkušenosti. Jako by si někdo sedl a napsal to tak, aby vznikla hezká pohádka. Potenciál pro vytvoření silného příběhu pouze obrazem tu jistě byl.

AF: Pokud by to celé vyprávěl některý z členů výpravy, už by ten voiceover mohl být o něčem zcela jiném a naopak by možná přispěl k celkové kvalitě. Otázkou také je, kolik a jakého materiálu si z Austrálie přivezli. Muselo to být vzhledem k té cestě dosti monotónní. Možná kdybychom viděli více krajiny nebo třeba klokana, budu jako divák spokojenější. Film by to asi nijak nevytrhlo, ale k cestovatelskému dokumentu takové záběry podle mě patří.

TOS: Při monotónní cestě právě mohly vznikat velice zajímavé situace, různé mezilidské konflikty, které mohly vést k obecnější výpovědi skrze filmový obraz. Proč by hodnota měla být právě v záběrech na exotická zvířata? Klokany a jiné živočichy můžeme přece vidět kdekoliv jinde. Jako divák chci spíše zjistit, co se na takové výpravě děje, co se stane, když do mužského kolektivu přivedu na několik měsíců svoji přítelkyni. Takhle to pro mě zůstává pouze v kategorii hezkých obrázků.

Trabantem do posledního dechu (Dan Přibáň, 2016), zdroj: Aerofilms

AF: Přijde mi pro hlavního protagonistu, režiséra i střihače v jedné osobě jako nesplnitelný úkol natočit tak komplikované osobnosti a vztahy, které v Přibáňově výpravě panovaly. Musel by se přece zcela vzdát svého soukromí, možná by to hraničilo i s nějakou vztahovou reality show.

TES: To je ale zásadní téma. K čemu nám jsou bezobsažné řeči, že po šesti týdnech v malém neměnném kolektivu se mezi lidmi začíná objevovat ponorková nemoc? U autorského dokumentu je přece nutné, aby se hlavní protagonista nebo jeho autor exponoval.

TOS: Málo lidí je schopno takové sebereflexe, aby vytvořili skvělý film, obzvlášť když to není jejich hlavním cílem. Když filmař točí deníkový film, vždy do toho vstupuje s tím, že odhalí sám sebe. Je to možná stejně velká odvaha jako projet ve starých rachotinách několik světadílů, tak proč by tentýž člověk neměl mít dostatek odvahy k odhalení svého soukromí?

Cestování jako žánr svého druhu

TES: Celý projekt mě zaujal především jako fenomén současné doby, kdy mají lidé potřebu něco provádět pro, ať už doslovně, či metaforicky, svoji facebookovou skupinu. Proč se takového projektu lidé masově účastní, jaký typ potřeb nebo emocí si do toho promítají, motivuje je to skutečně k činu, jak tvrdí Albert, nebo si spíš zhlédnutím filmu odžijí kousek své cesty po Austrálii a jedou přitom dále po vlastních starých kolejích? Je také dobré si uvědomit, že v této konfiguraci realita cesty tomu filmu jednoduše nepředchází, že je spoluvytvářená přímo v reálném čase. Je třeba otázkou, zda by cestovatelé dojeli do cíle, kdyby se netočilo.

AF: Velmi mě překvapilo, že uvažovali o odjezdu domů. Pro Dana Přibáně to musel být velký krok, když se pokusil podřídit skupině dalších lidí. Jedna věc je hodnotit tento samotný film a druhá věc je hodnotit celý projekt s trabanty. I když o kvalitě filmu můžeme pochybovat, projekt je to velmi podařený, už proto, že za sebou nechává pozitivní vlivy. Najednou se otevřela pro cestovatele a dobrodruhy cesta k České televizi, lidé skoro masově chodí do kina a možná i více směřují k posouvání hranic, které cestování umožňuje.

TES: V tomto hodnocení bych byla trochu opatrnější. Pro mě to už hraničí s nějakou fetišizací cestování, tentokrát v dobrodružném žánru.

TOS: Můžeme se tu bavit o kuriozitách, fetišismu nebo nějakých symptomech společnosti, která hledá stále větší extrémy, aby se ubavila k smrti. Myslím si, že je trochu nefér stavět tento film na stejnou rovinu jako kdejaké video umístěné na YouTubu. Z druhé strany se musíme znova ptát, jestli tento film může být něčím více než o notný kus autentičtější kuriozitou, jako jsou kdejaké YT klipy, nebo jestli tu máme hledat potenciál být něčím více než televizním cestovatelským pořadem. Zdá se mi jako přínosnější typ zkušenosti sledovat cestu trabantem napříč Austrálií než vidět některé prapodivné a kolonialistické výpady České televize, které bohužel stále vznikají. V tomto kontextu je tento film vlastně velmi podařený, i když je to takový projekt „udělej si sám“.

Trabantem do posledního dechu (Dan Přibáň, 2016), zdroj: Aerofilms

TES: Dobře, není to totéž, jako natočit se, jak večeřím hamburger, dát to na YouTube a světe bav se. Přece jen tu je neoddiskutovatelný moment exponování se. Vystavování se riziku ale nemůže být hodnota sama o sobě, záleží, jaký to má smysl. Film na mě místy působil jako exhibice v nesmyslném ohrožování sebe sama (a v důsledku celé skupiny). Když například Lékaři bez hranic pracují v Jemenu, jen hodinu cesty od válečné fronty, o těch víme, že musejí překonávat sami sebe a hnát se do rizika, pokud chtějí zachraňovat lidské životy. To není totéž jako hnát se na motorce napříč Austrálií. Nechci se stavět do pozice toho, kdo rozhoduje, co je dostatečný vyšší smysl, ale autoři filmu v tom směru nenabízejí zhola nic, jen prázdnou formuli „zatni se a jeď, nirvána tě nemine“.

AF: Jedním z největších problémů společnosti je náš komfort a pohodlí, ve kterém si žijeme a ve kterém naše schopnosti rychle degradují. Dokonce jsme už i líní pracovat! O čich a silný postřeh jsme přišli už velmi dávno, ale nyní ztrácíme i výhradně lidské vlastnosti a jediný způsob, jak se můžeme udržovat ve fyzické a psychické pohodě, je vystavovat se nějaké nepřízni osudu. To nepřichází samovolně – už jsme přes 70 let neválčili, katastrofy se nám daří držet na minimu, a tak si tu nepřízeň hledáme sami, jedeme třeba lyžovat na černou sjezdovku, snažíme se přejet moře na PET lahvích nebo jezdíme trabantem po Africe, Americe a Austrálii. Smysl tu nemusí být jednoznačně vyřčený, ale pro mě se skrývá v tomto mechanismu.

TOS: K čemu tento typ zkušenosti vede? Vyhledávání nepřízně může být velkou hodnotou, ale tento film mi ji nijak neukazuje. Nezdá se mi, že by takový smysl mohl být na mě jako na diváka přenositelný například skrze empatii nebo jiné mechanismy, které se do sledování filmu mohou zapojit. Film mi neukázal nic víc, než že pád z motorky přinesl tři impozantní šrámy, které se ale nijak neodrazily na náladě v celém týmu cestovatelů.




2.16DOK.REVUE
02. 05. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková