Neznámý známý Donald Rumsfeld

František Bublan, Alexandr Vondra a Jaroslav Fiala diskutují o novém snímku Errola Morrise Neznámé známé o Donaldu Rumsfeldovi, terorismu a různých podobách politického dokumentu

Neznámé známé

Okouzlující ministr obrany Bushovy administrativy a matador americké politiky Donald Rumsfeld se v próze plné metafor vrací ke klíčovým okamžikům své politické kariéry. Příběh, který v novém filmu Errola Morrise vypráví, se mnohým zdá neúplný. „Možná ale není co odhalovat,“ namítá bývalý ministr obrany a diplomat Alexandr Vondra, jeden z účastníků situační recenze věnované filmu Neznámé známé (2014), který má českou premiéru na MFDF v Jihlavě. Jeho partnery v diskuzi byli senátor a někdejší ministr vnitra František Bublan a politolog a šéfredaktor komentářového portálu A2larm Jaroslav Fiala. Diskuzi moderoval Daniel Anýž, komentátor Hospodářských novin.

JF Film Neznámé známé odkrývá klíčovou postavu americké politiky – Donalda Rumsfelda a poskytuje mu prostor vyjádřit všechny motivy, které vedly k rozhodnutí o válce s terorem a invazi do Iráku. To je zajímavé. Doufal jsem však, že Errol Morris bude více konfrontační, zvláště v těch momentech, které jsou sporné. Nechává Rumsfelda příliš mluvit. Rumsfeldovi přitom nelze upřít, že je přesvědčivý, ale zároveň je schopný udávat tázání směr a tón, přerámovat diskuzi a případně vše popřít.

FB Nemyslím, že Rumsfeld je představen jako někdo, kdo je jednoznačně přesvědčen o správnosti svých kroků. Pouští se do častých úvah a místy to vypadá, jako kdyby dokonce on sám o svých rozhodnutích pochyboval a snažil se sám sebe přesvědčit, že se nemýlil. Už sama slovní hříčka, která dala filmu jméno – Neznámé známé – naznačuje pochybnosti. Rumsfeld ovšem bezpochyby zdůrazňuje, že nějak rozhodnout musel, v tom vidí svou politickou roli.

AV Souhlasím s tím, že se nabízelo více příležitostí ke konfrontaci. Rumsfeldovi se dnes nevyčítá, že šel do války, ale spíše že podcenil její první fázi. Vedl válku v době, kdy převládal názor, že s pomocí technologií je možné dokázat úplně všechno. Spíše než selháním zpravodajských služeb je americká invaze poznamenaná nepřiměřenou vírou v zázračnou moc moderních technologií, které umožní vyhýbat se lidským obětem. Ve stozích oněch „sněhových vloček“, jak se přezdívalo Rumsfeldovým vnitřním reportům, lze určitě najít jeho vysvětlení, proč jdou Američané do Iráku tak „nalehko“, která tuto víru potvrzují. Konfrontovat s nimi Rumsfelda s desetiletým odstupem by bylo zajímavé, ve filmu však toto téma úplně chybí.

JF V tomto smyslu mi přišel mnohem lepší Morrisův předchozí film – portrét ministra obrany McNamary z doby americké invaze do Vietnamu – Mlha války (2003), který byl kritičtější a šel více do hloubky.

AV Ony dva Morrisovy filmy se ovšem těžko srovnávají. McNamara mluvil o válce ve Vietnamu s velkým časovým odstupem, zatímco Rumsfeld se měl vyjádřit k věci, jež je čerstvá. Ve filmu nicméně vystupuje s větší pokorou než na tiskových konferencích, kde jako ministr obrany, jenž sehrával během války v Iráku klíčovou roli, musel rozhodnutí vlády obhajovat. Zároveň si však stojí za tím, co udělal. Snaha dostát zodpovědnosti se celým filmem line jako červená nit.

Nznámé známé

Politický dokument

FB Mně film bezděky připomněl některé situace, které jsem zažil jako ministr vnitra. Po 11. září jsme ve vládě například zvažovali, co bychom udělali, kdyby z Ruzyně zmizelo letadlo a zamířilo například na Pražský hrad. Tehdy bylo vidět, jak někteří ministři váhají s odpovědí – nechtěli v této věci rozhodnout. Ocenil jsem, že Rumsfeld na sebe dokázal vzít odpovědnost a že se jí nezříká, ač je zřejmé, jak je to těžké.

JF Pro mě je Morrisův snímek naopak svědectvím o selhávání veřejné sféry, jež nebyla schopna po politicích vyžadovat, aby například v případě irácké války podali přesvědčivější důkazy o tom, že válku je potřeba provést. Na tiskových konferencích působil Rumsfeld velice tvrdě: jako člověk, který potřebuje obhájit svou politiku, jež se ovšem zakládá na velmi pochybných až lživých materiálech. A veřejnost se nechala jeho řečnickým uměním zahnat do kouta. Stejně tak i Morris.

AV Myslím, že se jedná o jiný způsob tvorby tzv. politického dokumentu. Zde na začátku stojí otázka – a to je celé. Chtěl bych se dočkat toho, až se i u nás bude dělat dokument, do něhož jeho tvůrce nebude vkládat svůj ideologický pohled na svět, ale nechá mluvit. A chtěl bych se ovšem také dočkat toho, že i u nás budou politici ochotni mluvit, nechat se vystavit.

FB Dokumentaristé či novináři mají u nás obvykle předem daný scénář. Vědí dopředu, jak se má rozhovor vyvíjet a jaký bude závěr. Svými otázkami se snaží člověka do připraveného scénáře dostat. Líbilo se mi, že Morris nechával situaci skutečně otevřenou, že ji nijak neovlivňoval, pouze se snažil, aby se Rumsfeld ještě více rozmluvil. Z filmu je zřejmé, že není předem dané, jak má dopadnout.

JF Já naopak subjektivní vklad filmaře či filmařky, ať už politický či ideologický, v dokumentaristice oceňuji. Respektuji sice Morrisův přístup, ale zároveň jej považuji za náchylný k v podstatě chybné presumpci správného chování politika, tedy myšlence, podle které „politik ví lépe, tudíž ho necháme, aby měl šanci se obhájit“. Politik je veřejná figura, která je také veřejnosti zodpovědná, a dokumentarista sehrává roli jakéhosi společenského kritika. Politik nemá před veřejností pouze zodpovídat za něco, ale zodpovídat se.

Errol Morris

Od Pearl Harboru k Vietnamu

FB Morrisův dokument se podle mě vztahuje nejen k americké politické historii, ale také k přítomnosti a k budoucnosti. Zaznívá v něm přiznání o selhání zpravodajských služeb a o nedostatku představivosti. S ohledem na současnou situaci a problémům s Islámským státem je důležité, abychom se vyvarovali některých chyb. Když jsem pracoval u rozvědky, všimnul jsem si, jak obtížné je dokázat se vžít do role Arabů, kteří mají jiné myšlení, jinou filozofii, jiné uvažování o čase, lidském životě apod. Američané předpokládají, že tak, jak uvažují, musí uvažovat celý svět. A v tom spatřuji zásadní chybu. Musíme nejprve prohloubit poznání islámského světa i jeho dějin. A teprve pak lze něco udělat.

JF Do imaginace se může vejít mnoho věcí, vlastně cokoli. Irák je pro mě příkladem toho, že „neznámé známo“ lze zneužít, lze jím veřejnost zmanipulovat, vyvolat strach, obavy. V Americe k tomu po 11. 9. byla živná půda. A jak je známo, politik, který vyvolá pocit ohrožení, dokonce i větší, než by bylo nutné, získává na svou stranu veřejnost. Vymezí jasně, kde jsou nepřátelé, a obrátí proti nim společnost. Představivost tedy považuji za velmi rizikový faktor.

AV V Sýrii se mimochodem Západ, poučen z Iráku, rozhodl nezasáhnout. Islámský stát vznikl v Sýrii a následně se rozšířil do Iráku, kde existovalo jakési vakuum. Že Američané z Iráku odešli předtím, než byla práce dodělána, bych jim asi vyčetl ze všeho nejvíce.

JF Otázka vedení války není pro demokratický stát nijak jednoduchá. Vyžaduje získat uvnitř podporu, ale také se vyrovnat s důsledky. A demokratický stát má výhodu nějaké sebereflexe, poučení se. Jakkoli je Amerika vojensky stále nejsilnější, nemůže vést válku na více frontách. To je neudržitelné. Válku v Iráku přitom v určitém ohledu lze pokládat za další americký „Vietnam“: stejně nepřehledné zabřednutí do regionu, k jehož destabilizaci vojenský zásah USA významně přispěl.

AV U státu, který nese velkou odpovědnost, hrozí riziko, že si toho naloží moc. Právě to se stalo v případě Vietnamu a zdá se, že dnes se situace opakuje. Na začátku konfliktu stál spíše Pearl Harbor a konec vypadá bohužel více jako Vietnam.

JF Taková je ovšem taktika teroristů. Útok s civilními oběťmi vyvolává asymetrickou reakci. Bin Ládin vtáhnul USA do konfliktu, který je vyčerpá a zbaví legitimity, které se těšily po studené válce. Způsob, jakým se Amerika nebo i další státy po druhé světové válce vměšovaly do záležitostí jiných států, a skutečnost, že se velmoci na Středním východě vždy angažovaly a že jim šlo o to, kontrolovat nějakým způsobem zdejší zdroje surovin, je stále do jisté míry mimo diskuzi. V tomto smyslu Západ podle mě ještě čeká nějaká hlubší sebereflexe.

FB To nás přivádí zpět k Morrisově filmu, který byl pro Donalda Rumsfelda příležitostí k sebereflexi. Jejím výsledkem však v tomto případě je politikovo přesvědčení, že konal správně.  Nejsem si ovšem jist, zda o tom chce přesvědčit diváky, nebo jen sám sebe.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková
1.16Život v mravním vzduchoprázdnuDiskuze nad novým dokumentem Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásouJitka Lanšperková
6.15Mnohovrstevnatý osobní příběhDiskuze ke snímku Tomáše Kratochvíla Češi proti ČechůmJitka Lanšperková
4.15Pláč pro Steva JobseDiskuze nad dokumentárním filmem oscarového režiséra Alexe Gibneyho Steve Jobs: Jak změnit světJitka Lanšperková

starší články

4.14DOK.REVUE
13. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková