Nic si nepamatuji

Nick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.

Nic si nepamatuji (Je ne me souviens de rien, Diane Sara Bouzgarrou, 2017)

Introspektivní styl snímku Nic si nepamatuji je divákovi patrný od první scény, záběru z režisérčiny ruční video kamery, kterou natáčí sebe a své spolubydlící, jak v jejich bytě pijí šampaňské a připíjejí si na zdraví.

Rychlý sled video záběrů displeje mobilního telefonu se zprávami, režisérčina polonahého odrazu v zrcadle v koupelně, nahodilých kousků oblečení a shotů z ulice probleskuje divákovi před očima jako rozházená skládačka předchozí noci, na kterou se marně pokoušíme rozpomenout, když se následující ráno probudíme s příšernou kocovinou. Je to úvod, ze kterého se nám roztočí hlava a který jasně naznačuje, co bude dál.

Tímto způsobem nám Diane Sara Bouzgarrouová odhaluje své video pátrání do období života, ze kterého si mnoho nepamatuje. Ve svých poznámkách k filmu sama autorka píše: „Ve chvíli, kdy v Tunisku, zemi mého otce, propuká revoluce, já zažívám intenzivní období boje s maniodepresivní psychózou. Téměř úplně ztrácím paměť. O pět let později nacházím hodiny záznamů, na kterých je vše, čím jsem procházela. Cílem tohoto filmu je znovu nabýt mou paměť a ukázat realitu člověka v tomto stavu.“

Projekt začal o pět let později, poté, co se autorka vrátila z měsíčního pobytu na psychiatrické klinice. Poté, co prošla stovky hodin videozáznamů, tucty fotografií a dva deníky plné zápisků i kreseb, začíná skládat kousky skládačky své vlastní paměti.

Výsledný film se zabývá otázkami povahy samotné paměti i toho, jak funguje naše mysl. Pro každého, kdo někdy narazil na vybledlou fotografii nebo dopis, který napsal už velmi dávno a uvědomil si, že si na nic z toho už vůbec nevzpomíná, je toto opravdu podmanivý snímek.

Nic si nepamatuji je směsicí experimentální filmařiny, domácího videa a reportáže. Chvílemi je tento film znepokojující, pak zase chvíli intimní a občas dokonce lehkovážný. Do jaké míry skutečně sdílíme režisérčin intimní boj s její pamětí a sebe samou? Do jaké míry je její život podobný životům nás všech, které se skládají ze všedních okamžiků, a jen někdy se v nich díky lásce dokážeme ubránit zdrcujícímu množství věcí postrádajících smysl?

Není snadné se na tento film dívat. Autorčin příliv obrazů totiž diváka vrací do jeho vlastního života a nutí ho přemýšlet nad podstatností jeho malicherných starostí. Tento velmi upřímný sled obrazů odkrývá pravdu o zkušenosti mladé ženy, která se snaží získat zpět kus svého života, jenž ztratila kvůli duševním mukám.

Nahodilé záběry byly pořízeny z okýnek aut, uvnitř nočních vlaků, a zachycují také fragmenty uměleckých instalací či snímky jejích přátel umělců. Najdeme zde i noční scénu, zobrazující pokus člověka, který nemůže spát, o složení písně s názvem „Starej se o sebe a zavři už konečně hubu.“ Diane zde mluví přímo do kamery a její tvář rámují tmavé kudrnaté vlasy pod stropem z trámů ve tvaru krucifixu. Její bolest je zde jasně přítomná ve změti jednotlivých střípků, ve kterých se snaží najít smysl a řád. 

Diane měla v tomto období i chvíle, kdy byla schopná myslet jasně. Vzpomíná si na silvestrovský ohňostroj a několik dalších úlomků událostí. Zároveň se však zdá, že trauma z její hospitalizace, které odráží její tehdejší rozpad mysli a které se nám odkrývá v útržkovitých epizodách, její paměť zcela vymazalo. Jen díky zkoumání své vlastní minulosti ve videích a dalších artefaktech je Diane schopná získat zpět své ztracené roky. 

Ve snímku Na nic si nepamatuji Diane pochopí, že onen ztracený čas je navždy pryč. Nyní se již může pokusit jen o jediné – proměnit svou osobní ztrátu v umění, jak nakonec sama stvrzuje svou závěrečnou výpovědí: „To ponětí o ztraceném čase, který nám již nic a nikdo nikdy nevynahradí.“


Přeložila Petra Ocelková