Normální surrealistický film

David Jařab o svém dokumentu Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka - Živé kino 2018

Divadelní a filmový režisér a scenárista David Jařab, člen surrealistické skupiny, připravil dokument Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka o ikoně české intelektuální scény. Snímek se snaží být jasnou výpovědí „splácející dluh“ veřejností ne zcela doceněné osobnosti, ale zároveň hledá způsoby, jak se nevzdat filmařské hravosti – právě o tomto tvůrčím konfliktu se David Jařab rozmluvil.

Jste vystudovaný divadelní režisér. Jak jste se tedy dostal k dokumentaristice?

Vzdělání je relativní věc – i když mám vystudované divadlo a věnuju se mu, k filmu jsem byl puzený vždy, především hranému. Co se týče dokumentaristiky, mám už za sebou sérii Česká fotka, kterou jsem připravil pro Českou televizi. Vymyslel jsem koncept, sám jsem režíroval dvě epizody a vybral režiséry těch ostatních. Šlo o poměrně ambiciózní projekt, kde jsme měli možnost hledat jiné cesty prezentace českých fotografů, než jsou obvyklé výčty historických dat. Chtěl jsem reflektovat různá období, odlišné styly i podmínky, v nichž naši fotografové pracovali, což mě vedlo k úvahám o možnostech dokumentu jako formy – mohl jsem zjistit, jaké přístupy jde používat a co přesně budou v divákovi evokovat. Určitě to bylo užitečné i coby pomyslná průprava na Effenbergera. Právě proto, že jsem měl u České fotky možnost přemýšlet, jaké formy dokumentu kdy použít, mohl jsem pak snáz dojít k závěru, že pro tento námět bude nejlepší kombinace dokumentu s hranými pasážemi Effenbergerových nerealizovaných scénářů.

Což vlastně není zvlášť nezvyklý postup. Na váš film jsem byl přitom lákán jako na snad až subverzivní dokument – přičemž po zhlédnutí nevím, jestli ho tak lze vnímat.

To jsou ta přehnaná očekávání. Mým cílem nebylo natočit kryptickou báseň, ale film, který efektivně sdělí divákovi, kdo byl Effenberger, jak pracoval, částečně i jak žil, a předně jaký měl význam pro poválečnou českou kulturu – proto jsem si sám určil, že musí být ve své základní podstatě „pochopitelný“. Přišlo by mi nesmyslné dělat něčí biografii tak, že by byla pro diváka nečitelná. Proto jestli někdo čeká, že dokument o předním českém surrealistovi bude surrealisticky neuchopitelný nebo plný Effenbergerových teoretických úvah, bude asi zklamaný – tuto cestu jsme zavrhli celkem brzy. Veškeré experimenty film ozvláštňují a dodávají jeho formě hravost, ale snímek má především splatit dluh vůči Effenbergerovi tím, že na něj šířeji upozorní.

Co vás motivovalo natočit film zrovna o něm zrovna teď?

Byl jsem osloven Petrem Kubicou a Lucií Královou, jestli nechci v rámci České televize něco realizovat, a chystaný projekt nakonec přerostl televizní médium – byl potřeba vyšší rozpočet a méně tradiční uchopení.
Konkrétně Effenbergera jsem si vybral, protože jsem si uvědomil, že generace lidí, která s ním přišla do styku, pomalu odchází, a pokud chceme zachytit bezprostřední vzpomínku na něj, musíme to udělat právě nyní – i proto jsem volil dokument a ne třeba fikční film, u nějž podobná naléhavost není.
Nutno ale podotknout, byť tady nejde o záměr, že jsem rád, že snímek vzniká až teď a ne třeba hned po revoluci. Uplynulo dost času, aby se lidem vše v klidu usadilo v hlavě a mohli se na minulost dívat věcněji – dá se tedy říct, že teď byla možná nejlepší chvíle, kdy tento námět realizovat. Některé rozměry Effenbergerova díla navíc vyznívají v dnešním kontextu svým způsobem i aktuálněji. 


Na druhou stranu mohou lidé s odstupem času propadat nostalgii a idealizovat si vzpomínky na Effenbergera.

Vzpomínky na něj si lidé idealizovali vždy, někdy až militantně. Jako protiváha vůči adoraci jeho postavy se vyprofiloval především jeho syn Jakub, sám člen současné surrealistické skupiny, jenž má na svého otce celkem upřímný názor nebránící mu vidět ho i velmi kriticky. Toto narušení nostalgie jsem částečně vyhledával, ale jediný, skrze koho se podařilo jej dosáhnout s nějakou konzistencí a artikulovaností, byl právě Jakub, díky dvojakosti svého vztahu k otci. Dokázal přidat Effenbergerovi rozměr a ukázat víc než jen tu tvář, kterou obdivovali členové skupiny. Nejpříznačnější byla kontroverzní kombinace autoritářského, až německy systematického člověka jen těžce projevujícího svým nejbližším upřímné city s představitelem avantgardní revoluční svobodomyslnosti francouzského typu.

I přes náznak nejednoznačnosti ale pro mě Effenberger zůstává nesmírně inspirativní osobností, s níž jsem se setkal poprvé v osmnácti letech skrze jeho texty a od té doby mě nepřestal svým způsobem přitahovat– a přitahuje mě tím víc díky všem konfliktům, které lze v jeho tvorbě a osobě najít. Film pravděpodobně vyznívá víc oslavně než kriticky, to ale neznamená, že jsem se kritickou stránkou nezabýval a že ji nevnímám.

Svůj vztah možná opravdu popisujete trochu konfliktněji, než bych očekával podle filmu.

Mnoho ze sebraného materiálu s kritickým vyzněním působilo nekoncepčně, ve filmu by šlo o jakési výkřiky odnikud postrádající přirozenost či tematickou návaznost. U mnoha lidí navíc chyběla ochota některé věci pojmenovávat konkrétně. Effenberger byl a stále je vnímaný jako „surrealistický guru“, jeho přátelé a následovníci považují za důležitější mluvit o jeho schopnostech a významu než jeho negativních stránkách. Zvlášť když doposud nezaznělo téměř nic. A vzhledem k tomu, o jak izolovaném a uzavřeném seskupení mluvíme, zde není zrovna velký zástup respondentů, kteří by se mohli k jeho osobě smysluplně vyjádřit.

Určitě je zajímavá situace, kdy vy jako dokumentarista máte na Effenbergera nějaký názor, ale respondenti vám nevygenerují materiál, jímž jde v plné míře tento názor artikulovat.

Přesto jsem se snažil, co se dalo, aby nedošlo jen k nostalgickému zbožštění. Pokusil jsem se otevřít i motivy určité osobní omezenosti a rigidity, u tak svébytného člověka možná neočekávané. Chtěl jsem přiblížit způsob, jakým Effenberger často neviděl pro své „surrealistické úkoly“ některé osobní aspekty a jinakosti jak u svých spolupracovníků, tak u nejbližších rodinných příslušníků. 

Lidé mají tendenci na „génie“ nahlížet v tomto ohledu smířlivě. Jako by jejich přínos „velkému“ světu byl vykoupením za selhání na osobní rovině.

A s tím nejde souhlasit. Jde určitě o stereotypní způsob, jakým se často přistupuje ke genialitě. U velkých osobností přijímáme chování, jaké bychom v našem okolí nestrpěli – ale já nevidím důvod, proč by tyto dva aspekty měly být propojeny a přínos lidstvu mohl být omluvou za neochotu být k lidem okolo sebe vnímavý a tolerantní. Naštěstí u Effenbergera nejde přímo o tento extrém, ale spíš o přílišnou oddanost surrealistické myšlence, která mohla být někdy přehlíživá nebo netolerantní vůči jiným rozměrům života, ale v zásadě nevrhá na jeho dílo nějaké fatální stíny.  


Bylo těžké sehnat všechny respondenty včetně Jana Švankmajera?

Pomohlo mi, že jsem sám členem surrealistické skupiny, takže jsem je neoslovoval z pozice někoho zvenčí. Přesto se našli tací, kteří odmítli vystoupit – předně ti, kteří už skupinu opustili. Nešlo o jejich vztah vůči Effenbergerovi, ten je paradoxně často ještě pozitivnější než u stávajících členů, ale o nedůvěru vůči našemu projektu či současné skupině.
Domluvený jsem byl i s Karlem Vachkem, který ho sice velmi respektoval, ale byl k jeho osobě i kritický. Ale i on nakonec odřekl. Vachka a několik dalších jsem oslovil, aby dodali právě rozměr pohledu zvenčí, ale z jejich reakcí jsem vycítil, že si právě proto nejsou svým příspěvkem jistí – snad proto, že Effenberger je pro širokou veřejnost poměrně neznámá osoba, takže ještě než se začne problematizovat, měl by tu být nejdříve film, jenž představí jedinečnost jeho tvorby a jeho postavení. Právě Karel Vachek mi vysvětlil, že jeho úhel pohledu by neměl být ten, jehož prostřednictvím bude Effenberger lidem zcela představen.

To koresponduje s vaší snahou udělat v důsledku normální film.

Je těžké točit dokument o někom v širším slova smyslu neznámém, kdy divák nemůže zasazovat informace do obecně známého rámce – takový snímek musí mít hodně pevnou páteř a hierarchii předávaných dat. Co je oním jádrem, které si má divák uchovat v paměti, a co jsou jen kontroverzní podružnosti? Chceme udělat film reprezentující surrealistickou skupinu, nebo zdůrazníme spíš celospolečenské aspekty? Podobné otázky musejí být jasně zodpovězeny na samotném začátku a já zvolil otevřenější, univerzálnější cestu. Abych představil Effenbergera především jako pronikavého intelektuála a hravého tvůrce své doby.  Jeho scénáře socialismus a normalizaci nedémonizují, nebagatelizují ani úsměvně neparodizují a v tom jsou jiné než většina dnešních filmových ohlédnutí do oné doby. Subverzně svou dobu podrobují absurdnímu humoru a tím se mnohdy dotýkají i současnosti, která z této doby vyrůstá více, než si uvědomujeme.

Přesto jste se nevzdal ani některých vypravěčských a stylistických hříček – třeba když nejprve prezentujete situaci jako sešlost přátel v jejich domácím prostředí, ale později se ukáže, že jsou vlastně ve filmovém studiu. Nakonec se mezi nimi dokonce začnou objevovat diváci.

Nechtěl jsem jen, aby byly hrané pasáže střídány dokumentárními – takový je sice základní koncept, ale ve výsledku si s ním hraju a snažím se stírat hranice inscenace a autenticity, například narušovat divákova očekávání ohledně toho, jakou úroveň reality sleduje. Pracuju například se záznamy Effenbergerova hlasu, protože sám nahrál několik svých textů, ale používám je ne vždy v kontextu díla, ale často aby vznikl dojem, že mluví s námi a k nám právě teď a tady. 

Jaký byl vlastně váš postup při pořizování oné „dokumentární“ části, když se nakonec ukáže, že víceméně vše je inscenováno?

Platí, že z dokumentaristického hlediska je můj film velmi pod kontrolou a inscenováno je toho hodně. S každým respondentem jsem pořídil několik hodin zvukového záznamu a následně vybíral témata a pasáže, kterým se bude dobré při samotném natáčení věnovat. Samozřejmě jsem nepsal do scénáře, co má kdo a kdy říkat. Výpovědi jsou autentické, instaloval jsem situace, společné cesty a setkání předurčující vývoj především u hromadných scén. Ve filmu jsou ale také zcela náhodná místa a improvizace, rozmluvy herců s dokumentárními postavami, úvahy nad tím, jak Effenbergera inscenovat, jak hrát jeho figury, dokumentární respondenti se vyskytují v hraných částech a naopak... To vše je navíc propojováno záběry z 8mm kamery, která spíše než dokumentárně či iluzivně archivně slouží jako záznam konkrétní iracionality, nalezených objektů či vhledů do situací z poněkud obskurních úhlů. Máte pravdu, že film nelze vnímat jako experimentální, na to má příliš jasnou linku výpovědi, ale já sám ho nepovažuji ani za dokument v tradičním slova smyslu. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

4.19Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková
4.19Inspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila Boháčková
3.19Raději realitu čtu, než ji kážuRozhovor s dokumentaristkou Gretou Stocklassou o jejím celovečerním debutu Kiruna – překrásný nový světKamila Boháčková
2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

starší články

3.18DOK.REVUE
19. 09. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCo tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude k vidění na letošním ročníku MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila BoháčkováNový filmTady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr JančárekTémaPodoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky.Andrea SlovákováTémaVirtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině i v podobě instalací.Andrea SlovákováTémaFelix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Felix SobolevSportSlovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš HudákSport10 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila BoháčkováBáseňTAKE TWELVEBáseň Daniela Hradeckého ze sbírky TakesDaniel HradeckýRozhovorInspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila BoháčkováRozhovorKarel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila BoháčkováNová knihaZa zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš SkupaÚvodníkFestival jako laboratořdok.revue 4.19Kamila Boháčková