Novoroční projev Miloše Zemana by měl zazpívat Daniel Hůlka

Rozhovor s režisérem Janem Gogolou ml. o jeho filmu Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus, který zaznamenává projekty oceňované české umělkyně.

V projektech K. Šedé, stejně jako ve vašich filmech, často hraje velkou roli všednost a banální životní události. Byl to hlavní důvod, proč jste se o Šedé rozhodl natočit film?

Určitě jeden z hlavních. Myslím si, že principiálně vzato máme společnou snahu nalézt něco tam, kde to na první pohled není.  Ve filmu se Kateřina snaží navázat na tradici fenoménů jako je mýtus, svátek či zázrak. Jde vlastně o pokus založit Vánoce či Velikonoce svého druhu, jak to ve filmu komentuje jedna protagonistka. Kateřina má navíc všechno umocněno tím, že své akce řeší v souvislosti s vesnicí. Tedy v prostředí, které je vzdálené soudobému umění a soudobému myšlení. S lidmi, kteří žijí v jiném duchovním prostoru.

Přijde vám tedy, že spojování takovýchto odlišných světů a prostředí je směr, jímž by se současné umění mělo ubírat?

Mám dojem, že většina toho, co považujeme za umění, má více méně popisnou povahu. Většina umělců se především vymezuje a umění je často založeno na nějakém odhalení, reflexi či mapování reality. Je  velmi málo výkonů, které nabízí jinou možnost jak vnímat svět, jak přistupovat k sobě samým. A Kateřina patří k menšině umělců, která se ve veřejném prostoru snaží lidem nabídnout jinou verzi toho, jak být. Vyvezení 80 obyvatel Bedřichovic do Londýna nabízí mimo jiné možnost uvědomit si, zdali dokážu být doma i ve světě. Nejde o analýzu, ale o syntézu.

Role současného umění by se tedy podle vás měla soustředit podobným směrem? Nabízet jiné možnosti existence?

Jazyk politického a společenského diskurzu se bez prolnutí s principy umění neobejde. Stávající diskurs je projevem odcizení či odosobnění elit. Myslím si proto, že by bylo žádoucí, aby tiskovými mluvčími vlády byli například básníci, esejisté či zpěváci. Novoroční projev Miloše Zemana by mohl zazpívat Daniel Hůlka. Ze summitu Evropské unie by mohl vzniknout balet nebo nějaká etuda o tom, jaké drama se na jednání odehrálo. V průběhu řecko-evropské krize byla například příležitost, aby politici vedli tiskovou konferenci v duchu platónských dialogů a hned by bylo zřejmé, že by nás nemuselo spojovat jenom Euro. 

Takže i v projektech Šedé, i když jsou z její strany otevřeně odpolitizované, vidíte nějaký politický podtext?

Vše, co osvobozuje, je politické, protože to problematizuje společenský status quo. A jeden z průvodních jevů akcí Kateřiny je, že rozvolňuje vazby lidí na zavedené tradice a autority. Politická moc totiž nesouvisí jen s chodem stran, vlády, parlamentu, ale se situací elit jako takových a toho, jaká témata a způsoby myšlení nastolují, respektive recyklují. Dílo Kateřiny je tak politické už v tom, že vnáší do veřejného prostoru jinakost, a to v podobě sociologické poezie. Ona či její dílo může být inspirací k tomu, že člověku už nebude stačit situace v níž víme předem, co nám určitý politik či jiné médium sdělí. 

Proč jste, na rozdíl od ostatních svých snímků, žádným způsobem nezasahoval do dění před kamerou?

Před každým filmem se snažím přemýšlet o tom, jaké tělo má daný snímek mít. Aby vyplývalo z tématu. Vzhledem k tomu, že Kateřině se jedná o tak vznešené fenomény, jako je mýtus či svátek, rozhodl jsem se zůstat při zemi. Jakoby se o něčem nenormálním natočil normální film, že něco podivného a ojedinělého může mít samozřejmý, všední průběh. A jelikož sledujeme zrození díla, stal se z filmu manuál na výrobu nadosobní zkušenosti.

Je to také důvod, proč jste se soustředil pouze na konkrétní události a úzký kolektiv přímých aktérů? Ve filmu chybí jakýkoliv impuls zvenčí. 

V každém filmu se snažím vytvořit model světa. Bedřichovice i Líšeň takové modely světa jsou, a proto jsem nepovažoval za nutné vystupovat z nich ven. Také jsem se chtěl pokusit zpřítomnit situaci, v níž se divák pouze neocitne u dění, ale přímo v jeho centru. Jako kdyby si člověk na divadelním představení mohl sednout na jeviště mezi herce. Nikdo, ani Kateřina, nemohl v žádném momentě vědět, jak budou oslovení lidé reagovat. Jestli pojedou nebo nepojedou, jestli se zúčastní další akce a bude-li ta akce úspěšná nebo ne. Takže tím „zvenčí“ tady byla otevřená situace, nejistota, co se stane.

V několika svých snímcích jste se různým způsobem věnoval tématu národní identity. Máte pocit, že se váš aktuální film k této otázce také vyjadřuje? Přeci jenom, v případě projektu Od nevidím do nevidím jde o setkání dvou zcela odlišných světů a svět moravské vesnice je velmi specifický.

Považujeme se za Evropany či kosmopolity a národ nám připadá jako něco zpozdilého či nebezpečného. Ale nikdo mi uspokojivě neodpověděl, zda-li člověk může vnímat něco obecnějšího, když si přitom neuvědomuje, že odněkud je. Já jsem si až díky hranému eseji Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech uvědomil, že vedle fyzické Národní třídy, kde se film odehrává, existuje i Národní třída mentální. A tu tvoří třeba Smetana či Vltava neboli fenomény, které se v různých podobách převtělují. 

I u Kateřiny se česká identita projevuje v hratosu, symbióze hravosti a patosu. Vztaženo k Bedřichovicím: V Londýně si na něco hrají. Ale zároveň jejich zodpovědnost, vytrvalost a nasazení, s nímž do akce šli, odpovídá hratosu. Všichni vědí, že jsou v Londýně a ne v Bedřichovicích,  což jim ale nebrání vzít tu chvíli vážně.

Přemýšlíte o tom, že byste se do Bedřichovic a Líšně v budoucnu vrátil? Abyste zjistil, zda akce, jichž se obyvatelé zúčastnili, zanechaly nějaké výraznější stopy nebo zaznamenal další happeningy?

Kateřina s týmem spolupracovníků dostala dotaci na revitalizaci centra Bedřichovic v rámci projektu Bedřichovice nad Temží. Tím dojde ke zviditelnění nějakých mentálních pohybů uvnitř vesnice i uvnitř jejích obyvatel. A co se bude dít s vesnicí po tom, co přestane být Kateřina hybatelkou dění, mne samozřejmě zajímá, ale nedokážu říct, jestli bude možné to i filmovat. U Líšně je to něco jiného. Akce Líšenský profil skončila, a jestli to bude začátek mýtu či legendy, se pozná až v průběhu dekád.

Ve filmu se často mluví o proměně, Kateřina Šedá chce proměnit lidi okolo sebe. Cítíte nějakou proměnu i sám na sobě? V jednu chvíli jste se přeci i vy stal součástí happeningu.

Ano, přemýšlím nad tím, ale zatím je to spíš takové mentální trávení. A to na základě zkušenosti, kterou ještě nedovedu zformulovat jinak, než že svět může vypadat jinak. Když vidíte, jak jsou lidé v Bedřichovicích a Líšni schopni udělat něco tak nečekaného a zvláštního, nabíjí vás to odhodláním, že věci se dají měnit. Člověk se narodí, i když přečte důležitou knihu, potká důležitého člověka či vycestuje do míst, v nichž pozná sám sebe jinak. 

foto: fdb.cz

Jan Gogola ml. je český režisér, dramaturg, scénárista a pedagog FAMU a JAMU. Předmětem jeho často výrazně stylizovaných snímků bývá všednost, banalita a proměna každodenního života. Gogolova variace na rodinnou kroniku Mám ráda nudný život si odnesla vítěznou cenu za sekci Česká radost na MFDF Jihlava v roce 2009, za snímek České Velenice Evropské získal dvě ceny z MFF v Lipsku a dvě ceny z MFF Syracuse.

 

Je autorem snímků jako Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech, Deník babičky Němcové a volného pokračování Mám ráda nudný život, dokumentu o frontmanu skupiny Katapult Rock života nebo stylizovaného portréru Antonína Panenky Panenka proti zbytku světa.

Jako dramaturg se podílel například na snímcích Český sen (Vít Klusák, Filip Remunda), Český mír (Vít  Klusák, Filip Remunda), Jak se vaří dějiny (Peter Kerekes) či Pátrání po Ester (Věra Chytilová).


Kateřina Šedá je významná česká umělkyně. Ve svých sociálně pojatých projektech se většinou zabývá proměnou běžného života, často ve vesnickém prostředí. V projektu Od nevidím do nevidím přivezla obyvatele moravských Bedřichovic do Londýna, aby zde strávili jeden obyčejný den jako ve své vesnici. V Líšeňském profilu se zase snažila zpřítomnit obraz vesnice v konkrétním člověku, který v Líšni žije. Spolupracuje s galeriemi v Londýně, Sheffieldu či Berlíně.
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f1.13DOK.REVUE
16. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková