O Futebol: Konstruování filmové reality

Rozhovor s brazilským dokumentaristou Sergiem Oksmanem o jeho novém celovečerním dokumentárním filmu

O futebol (Sergio Oksman, 2015)

(Ne)plánované zachycení posledního měsíce života otce archivuje nový ceněný snímek O Futebol Sergia Oksmana, původem brazilského dokumentaristy-experimentátora usazeného ve Španělsku. Oksman, který vyhrál hlavní cenu soutěže MFF Karlovy Vary v roce 2012 za předchozí krátký montážní portrét Příběh pro Modlinovy (A Story for the Modlins), se v novince O Futebol vrací do rodného São Paula a soustředěnou observační optikou proniká ke vzpomínkám a osudu otce – řadového dělníka a fotbalového fanouška – v (doslova) deadlinovém termínu světového šampionátu. Snímek slavil premiérový úspěch jak letos v Locarnu, tak i při uvedení v Seville či na portugalském Doclisboa.

Po fiktivní hře s portrétem rodiny Modlinových jste se ve své novince vydal zdánlivě odlišným směrem. O Futebol, váš první dlouhometrážní film po takřka desetiletí, vyniká silným, až přísně zásadovým konceptem s metodou tichého pozorování. Takto jste o svém filmu přemýšlel už při přípravách?
Mým cílem bylo pracovat s úsporným materiálem, v několika rovinách. Důležitou roli tu hraje především město samotné: São Paulo je centrum, které nabízí vlastní, jedinečnou realitu, a je ve filmu de facto jediným prvkem, který nepodléhá mé konstrukci. Samozřejmě, vše ostatní je jedině mou filmovou konstrukcí, není tu žádné dělení mezi skutečností a umělostí. Celý plán jsem měl jasně vytyčený. Máme tu jednu hlavní postavu a její život a pak jednotný prostor, v němž se s ní setkáváme.

Chtěl jste tedy vytvořit půdorys, který jako by vycházel z aristotelovských klasických zásad: z jednoty místa, dění a také, jak uvádíte v úvodu, časového rozpětí?
Film se odehrává v jediném měsíci: přesně jako fotbalové mistrovství, které Brazílie, jak víte, nevyhrála. A můj otec to předpověděl, jak ve filmu vidíte – sedí u televize a říká, že Brazílie projde maximálně do semifinále, ale na vítězství nemá šanci. Ve skutečnosti nikdo neví, nevěděl o fotbale tolik jako on, jak sám říká. Celý život ho poctivě sledoval.

Než se film přenese do loňského června, v prologu se vy jako vypravěč-režisér s otcem setkáváte u vstupu na stadion a představujete svůj plán. S otcem jste se sešel po dvaceti letech. Skutečně se vaše rodinné „filmové znovusetkání“ takto odehrálo, nebo jde o manipulaci pro účely příběhu?
Takto to bylo. Setkali jsme se v roce 2013 a krátce spolu mluvili. Ve filmu máme jen jediný záběr z tohoto setkání, ale je klíčový, protože funguje jako rozehrávka následujícího dění. Stojíme před bránou na tribunu, takřka na dotek fotbalu, ale žádný fotbal tu nakonec neuvidíte. Místo toho začne pršet, úplně náhle a velmi silně! Vše zkrátka nemůžete naplánovat a kontrolovat… Můj scénář pro celý film tvořilo deset bodů, deset zásad jako v Desateru, které jsem si vytyčil pro natáčení a kterými jsme se velmi striktně řídili. Měl jsem pevně určenou pozici kamery při snímání otce v práci, odkud budeme pozorovat „postavy“ v autě, kde budu v záběrech figurovat já. Tím jsme určili i to, co v obraze ukazovat nebudeme. Samotný fotbal byl pro nás jasným vzorem konceptu: u této hry máte obdélníkové hřiště rozdělené do dvou částí a na něm dva týmy, které soupeří, a jediné, co víte, je, že hra potrvá devadesát minut. Ale co se během této doby odehraje, netušíte. Přesně tak to bylo s mým otcem.

O Futebol

Je pozoruhodné, že jste projekt neukončil, když se otec náhle ocitl v nemocnici.
Na dispozitivu filmu to absolutně nic neměnilo. Ve chvíli, kdy táta musel do nemocnice, jsem pokračoval podle svého „desatera“, které takovou situaci nevylučovalo. Natáčel jsem dál, každý den. Možná znáte tento Kafkův zápisek v jeho deníku z roku 1914, kde píše: „Dnes vyhlásilo Německo Rusku válku. Odpoledne: šel jsem na plovárnu.“ Přesně to jsem chtěl spojit: velké a malé události, které se odehrávají zároveň.

O otcově stavu jsem nic nevěděl

Jak jste se ovšem vyrovnával se situací osobně, mimo koncept filmu?
Mezi otcem a synem byl předem ujednán pakt, který bylo potřeba dodržet. A tak jsem zachytil otcovy poslední dny. Teprve na premiéře, když jsem film uviděl s odstupem, jsem si uvědomil, že ta postava syna – to jsem přeci já. V tom tkví ta dichotomie režiséra a postavy, kterou ztvárňuji ve svém vlastním díle. O Futebol byl vlastně koncipovaný jako fikce – jako fikční film byl stříhán, jako fikční pracoval s hlavními charaktery. Je to dvojí konstrukce: jedním příběhem je smrt otce a způsob, jakým se s ní vyrovná syn. A druhou otázkou je, jak tento film dokončit z pozice režiséra.

Když jste si zvolil takto osobní materiál – znovusetkání s otcem – vedlo vás k tomu (ne)přímo cosi nedořešeného, prchavého ve vašem osudu? Ve filmu se nedozvíme, proč jste se s otcem přestal stýkat, když jste odešel přes oceán do Evropy. Více toho zůstává skryto než prozrazeno.
Sice jsem natáčel se svým otcem, ale nedělal jsem terapii. Respektuji filmy, které mají za cíl být terapeutickou léčbou, ale to nebyl můj cíl. Mimochodem, na dnešních festivalech řádí skoro epidemie portrétních, osobních filmů, což na jednu stranu chápu, ale má to svá úskalí. Můj plán byl absolutně nízký: setkat se s otcem a sledovat fotbalový šampionát v jeho zemi. Protože nikdy předtím jsme nic podobného nepodnikli. A jen tak, prostě trávit čas – s někým druhým, to je přece krásné, obzvlášť když je to váš táta. Udělali jsme to, co jsme mohli udělat už dávno před třiceti lety, kdybychom se navzájem neztratili. A teď, jak se ukázalo, to už byla poslední možnost.

Věděl jste o otcových zdravotních problémech?
Ne, otec nebyl vůbec nemocný. Prostě přišel konec.

Věříte na osud? Jako byste, snad nevědomky, takovou situaci přivolal přítomností kamery a jakousi mocí filmu. Jako byste jako režisér, „truchlivý bůh tohoto příběhu“, jak říká třeba Milan Kundera, s děním osudově pohnul. Vnímáte to takto nyní při projekcích?
Nemyslím, že by film mohl vyprovokovat jeho smrt, nevěděl jsem nic o jeho stavu. Samozřejmě, že je zvláštní, že se to stalo právě v této době. Je to velmi, velmi záhadné. Při natáčení jsem měl docela jasnou představu, jak film ukončíme: otec mě doprovodí, ať už fotbal dopadne jakkoli, a nechám kameru, ať zůstane s ním. Pak otce opustím. Tu scénu jsme samozřejmě nenatočili. Proto nemluvme o osudu, měl jsem v moci pouze dění kontrolovat, tak jsem se snažil kontrolovat celé natáčení. Nemůžete ale kontrolovat smrt, déšť, anebo to, že hodiny v autě se najednou zastaví. Je to fikční film – byl tak natáčený a kontrolovaný – ale uvnitř této fikce je realita.

O Futebol

Objektivita neexistuje

Dělíte mezi „žánry“ fikce a reality? Film byl v Locarnu uveden v hlavní soutěži, Doclisboa je zase chápán jako festival dokumentu. Jaké je vaše chápání hranic mezi fikcí a realitou?
Vždycky jsem byl rád, když moje filmy – třeba Modlinovy – byly zařazovány někde mezi dokumenty a jinde do soutěže fikčních krátkých filmů. Objektivita neexistuje – nemůžete tvrdit, že jde o čistý dokument, vždy jste subjektivní. Vystudoval jsem žurnalistiku: objektivita je nemožná. A víte, co se mi s filmem stalo v Locarnu, z čehož jsem velmi šťastný? Jeden divák mi po projekci oponoval, že to je přece herec – mého otce hraje herec! Ne, to je opravdu táta, kdo zemřel. Nikdo nemůže hrát mého otce lépe než on sám.

Pokud O Futebol nyní prezentujete zčásti jako fikci a zčásti jako dokument, projevila se tato snaha o žánrové zabarvení (thriller fotbalového vývoje, rodinný film, nakonec především osudové téma loučení a překonání traumatu…) výrazněji také při střihu?
Žánry mě nezajímaly. Chtěl jsem ale vývoj nechat otevřený všem možnostem – říkejte tomu žánry, snad žánr argentinské romantické soap-opery… To spíš v nadsázce. Především, co je pro mě jako autora hlavní, je ten akt rozhodnutí, který spočíval v mé přípravě, v mém určení podoby a formy natáčení, dekalogu. Otec měl být snímán tak, aby jej kamera sledovala, ale přitom nebyl pod tlakem, aby měl pořád dostatek prostoru k úniku, ke zmizení mimo její oko. A časté scény našeho hovoru v autě jsou také logickou volbou: je to jediný intimní prostor, kde jsme si mohli upřímně, v soukromí povídat. Ještě jednu záhadu v mém dekalogu vám prozradím: měl jsem v něm nadepsáno slovo „loučení“. A skutečně, když se teď na film v kině dívám, vypadá to, jako by smrt už seděla v autě na zadním sedadle – je to ona, kdo se z pozice diváka, zatím nerušivě, na nás dívá a čeká. Ale už je tu přítomná.

Stejně jako u vás se totožný půdorys spojení fotbalu se vztahem otce a syna-autora objevuje ve Druhém valčíku (Al doilea joc, 2014) jednoho z mistrů současné rumunské nové vlny, Cornelia Porumboia: jeho spontánní rozhovor s otcem-fotbalovým rozhodčím vizuálně doplňuje výhradně jen televizní found footage koláž z derby mezi Steauou a Dinamem Bukurešť z roku 1988. Oba filmy vedle sebe působí jako zrcadlo dvou možných, ryze současných přístupů k hraničnímu (non)fikčnímu konceptu. Jak na vaši „konstrukční“ strategii reagovali studenti na madridské škole, kde učíte?
Ještě film neviděli, protože má premiéru ve Španělsku teprve v listopadu. Rozhodně jsem metodou nemyslel na výuku, abych „předvedl“ normu či možnosti. Film Cornelia Porumboia také není žádným „vzorem“. Každý jsme ale konstruovali film jiným způsobem. Oba filmy mají mnoho společného, to souhlasím – ani v jednom z nich například nevidíme fotbal živě, ve Druhém valčíku je pouze onen starý, krásně zasněžený záznam. Ale ani tu nevidíme oba aktéry, jen slyšíme jejich hlasy. Jeho nápad je brilantní – „Ty jo!“ říkal jsem si, jak je ten koncept funkční a fantastický, když jsem film viděl. Protože oni nemluví o fotbale, mluví o minulosti, o Ceaușescově režimu, o jejich vzájemném vztahu. Já mám déšť, Cornelio sníh.


Sergio Oksman (1970, São Paulo) vystudoval nejprve žurnalistiku v Brazílii a poté filmovou režii v New Yorku. Od 90. let žije ve Španělsku, kde momentálně učí na madridské filmové akademii ECAM. Je zakladatelem společnosti Dok Films, v níž natáčí i vlastní autorské dokumenty často svázané striktním konceptem filmového pátrání v osobní či smyšlené historii. Jeho středometrážní snímky Zápisky o tom druhém (2007) a Příběh pro Modlinovy (2012) byly úspěšně představeny v soutěži na MFF Karlovy Vary. Vedle celovečerních dokumentů A Esteticista (2005) či Goodbye, America (2007) spolupracoval často s televizí a řadu projektů věnoval fenoménu fotbalu (Ronaldo: Manual de Vôo, 1998; Benfica na Memória, 2004; či série El partido del siglo, 1999–2000).




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka
F3.0Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus má dnes v 17:30 v Horáckém divadle premiéru a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková

starší články

5.15DOK.REVUE
02. 12. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl