O noci v nás

Recenze Velké noci režiséra Petra Hátleho

Velká noc

Panuje noc. Sledujeme ženu, dosáhne ztěžka výšin svého bytu a v samotě kuchyně dopíjí láhev vodky. Z naprosté tmy se vyloupne světlo zapalovače, oharek cigarety zabliká a reflektor projíždějícího auta nakrátko vyfotografuje tvář prostitutky stojící na kraji silnice. V pouťovém koutě nonstopu mačká osamělá žena tlačítka výherních přístrojů. Světla lamp, neonů a semaforů se rozpíjí do barevných fleků.

Velká noc, nejlepší loňský český dokument dle poroty Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, na sebe skládá podobné obrazy z hlubin pražské noci. Na první pohled tak činí bez jasného uspořádání a významového přesahu, struktura snímku ale není náhodná či pouze intuitivní. Máme před sebou promyšlené dílo, které se postupně otevírá v několika rovinách. Nejprve si divák všímá zlehka načrtnutých portrétů postav. Jsou to lidé žijící na okraji společnosti, nevidění a opomíjení, proto v zachycených osudech nelze minout/neslyšet sociálně kritický tón. Mnohem zásadněji než rovinu sociální však můžeme vnímat estetickou a emocionální stránku díla, která prostupuje celým dokumentem a vytváří univerzální metaforu společnosti.

Jednotlivé scény a obrazy Velké noci jsou působivé samy o sobě. Například moment, kdy si za mrazivé noci prostitutky vypráví o svém dětství: „Máma mě to naučila. Ve třinácti jsem dostala nášleh heráku. S perníkem. No, a když zjistila, že mám svůj první absťák, tak mi řekla, že si na to musím vydělat.“ Podobný osud mají i další prostitutky z filmu. Tento motiv se dále rozvíjí a přetavuje se až do naznačeného koloběhu zmarněného života – jedna z žen v průběhu natáčení otěhotní, ale dál prodává své tělo či si na lavičce v parku píchá pervitin.

Tento a další příběhy protagonistů nevisí ve vzduchoprázdnu. Úvodní scéna sleduje výrobní linku, na níž obyčejní lidé montují výherní automaty. Ty pod igelity, v šeru skladiště, jež obchází obyčejný noční hlídač, netečně čekají na zbloudilé hráče. Snímek nám naznačuje, jak každodenní poctivá práce přispívá ke koloběhu iluzí a střízlivění. Okraj společnosti nemůže existovat bez jejího středu. Závislost je však vzájemná – prostitutky by na ulici nešlapaly, nebýt jejich zákazníků, což film také připomene, třebaže jen letmo, prostřednictvím dialogů žen na ulici.

Velká noc

Zachycení sociálního vyloučení lidí na okraji společnosti je jenom jedním z aspektů filmu, a to rozhodně ne tím hlavním. Toto téma se totiž ztrácí v rozvolněné struktuře snímku a v nesourodé škále jeho aktérů. Velká noc nezobrazuje jen negativní aspekty nočního života či společnosti, ale i to, co na nich může být lákavé. V krajině nonstopů a heroinu podávaného na záchodech se sebevědomě pohybuje šlachovitý stárnoucí boxer Zdeněk. Po měsíci v kómatu přijde o křehký vztah s jednou z aktérek, nezdá se však, že by měl tento don Quijote noci problém navázat vztah nový. Navzdory svému stavu vyzařuje elán a nezdolně se vrhá do dalšího dobrodružství. Mladá dívka Ornella se ze všech protagonistů vymyká nejvíce. Podle filmu totiž nemá jinou závislost než sebeopojný artistní tanec či časté střídání partnerů, ani jedno ji však neuspokojuje. S ostatními postavami filmu ji tak pojí útěk k nočnímu životu a žití přítomným okamžikem. Tento přístup k životu podtrhuje i Zdeňkova nihilistická zpověď: „Lidi, my jsme věci. To jak vidíš třeba lavičku nebo nějaký železo, prostě věc, tak to jsme i my. Se rozplynem jako pára a nic po nás nezůstane. Opravdu. Ale záleží na tom, jak dlouho bude svítit to slunce a jak dlouho to ta země vydrží.“

Existenciální tíseň prožívá i další z aktérů filmu, Ornellina matka Helena, která už mezi ostatní postavy zapadá svým alkoholismem. Helenin byt je zanesený harampádím stejně jako její život. Tato postava se však bez vysvětlení promění, nepořádek z bytu zmizí, Helena pečlivě otírá prach z polic a spolu s dcerou se vypraví na výlet do Paříže, o kterém vždy snila. Je otázkou, nakolik byl tento zvrat, naznačující možnost pozitivního obratu a naděje, plánován ve scénáři filmu. Příběh Heleny a Ornelly do snímku vnáší nejednoznačnost a může také budit dojem, že autor ani neměl jasno v tom, co chtěl říct. A to tím spíše, že je příběh nedopovězený – nevíme skoro nic o minulosti postav či jaký přesně je vztah mezi matkou a dcerou. Zůstává nám jen pocit bezvýchodnosti, když v jedné ze závěrečných scén vidíme Helenu znovu doma samotnou pít, aniž bychom věděli proč. A podobných zárodků příběhů, které nikam neústí, obsahuje film více.

Nejednoznačnost vyznění podporuje také jazyk filmu. Velká noc se v mnohých scénách obejde úplně beze slov. Osamělé postavy na nás skrze kameru dlouze hledí. Často je sledujeme zezadu, pomyslně za nimi škobrtáme při pouti městem, která díky střihu nemá konec ani začátek. Když už se postavy dostanou ke slovu, jejich výpovědi jsou záměrně osekány, až vznikají jakési útržky monologických zpovědí či bezvýznamných dialogů. Spíše než slova jsou podstatné emoce, které jsou za nimi. Od vulgarity k něžnosti, od sebestřednosti k sebelítosti. V jedné scéně se kamera vzdaluje od lítostivého monologu opilé Heleny, míjí stohy krabic a jiného nepořádku, kterým je její byt zavlečený, a ženina slova jsou pohlcena tmou domovního schodiště. Jako by se v hloubi noci či na dně existenční propasti deformoval i samotný jazyk a jeho „denní“ funkce.

Velká noc

Oficiální anotace Velkou noc představuje jako „dokumentární průzkum moderního fenoménu nočního života a nespavosti“. Toto uvození však může zastírat to, co je ve snímku podstatné. Dokument se odehrává výhradně v noci nejenom kvůli tomu, že jeho aktéři žijí z velké části v noci, ale spíše proto, že noční pozadí podtrhuje bezvýchodnost zachycených osudů. Z pohledu fyziků je noc jen absencí slunečního svitu. Ale člověk, opírající se ve svém vnímání hlavně o zrak, ji nevnímá takto jednoduše a přisuzuje jí negativní významy. To může být důvodem důsledného užití nočních záběrů ve Velké noci. Film na lidi z okraje společnosti nevrhá světlo poznání, ale přibližuje nám je skrze temnotu našeho podvědomí, evokuje nám archetypální vnímání noci, které je nám vlastní. Uvolněný noční život, alkohol, drogy či lidskou sexualitu nemůže žádný racionální popis zcela postihnout; to vše zároveň odstrašuje i fascinuje, patří více noci než dnu. Tento film je proto mnohem spíše než portrétem nespavosti mnohovrstevnatým průzkumem noci v člověku. A ta je zase paralelou k odvrácené straně civilizace. Jak vidíme ve filmu, jedno bez druhého neexistuje. Jako není dne bez noci, lidé na okraji nemohou být bez společnosti, která je vytváří a která na nich svým způsobem parazituje.

Režisér Petr Hátle se vyhýbá běžným dokumentárním postupům. Nezobrazuje interakci tvůrce a aktérů, nevyužívá ani mluveného komentáře, ani vyjádření odborníků. Postavy ponechává samy sobě a jejich prostředí, a zvyšuje tím dojem filmovosti. Tím spíše, že divákům nabízí útržky příběhů, náznaky vyprávění, které jsou však natolik mezerovité, že se neskládají do žádného uceleného tvaru. Vzniká díky tomu abstrakce života lidí na okraji a útěku před vlastním životem, efektní a mnohovýznamová zkratka, jejíž mezery si zaplní každý divák sám. Či zůstane u zbytečnosti a zaměnitelnosti zmarněných osudů. Petr Hátle tak vynalézá nový způsob vyprávění o tématech, která se zdála být sociálněkritickými dokumenty již vyčerpána.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík
3.9Letem rusínským světemRusínský národ na východním Slovensku očima dokumentaristy Marko ŠkopaOtto Bohuš

starší články

1.14DOK.REVUE
28. 04. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková

související články:

f3.13Lidem z buržoazního prostředí může můj film připadat jako freak showRozhovor s režisérem Petrem Hátlem o jeho novém snímku Velká noc, kýči a sociální tématice.f5.13Jihlavský vítěz ukazuje, jak se vyhnout poetizaci bídyBlog Kamila Fily