Obraz výroby Mimořádné zprávy

Režisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše Bojara

Mimořádná zpráva

Přesně za týden bude mít na 53. mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary svoji světovou premiéru nový film Tomáše Bojara Mimořádná zpráva. Bojar se s kamerou vydává do dvou redakcí zpravodajství, do České televize a Hospodářských novin, aby zaznamenal jeden den běžného provozu – 9. března 2017, tedy den, kdy Miloš Zeman večer ohlásil, že bude znovu kandidovat na prezidenta České republiky.  O tom, jaká důležitá témata Bojar svým filmem otevírá, diskutovali režisér dokumentárních filmů se zkušeností z politických kampaní Robin Kvapil (RK), redaktorka Českého rozhlasu s 25letou praxí a držitelka Ceny Karla Havlíčka Borovského Jana Klímová (KL) a socioložka médií Johana Kotišová (KO). 

KL: Jako novinářce mi nápad natočit jeden den fungování redakce a ukázat, jak naše práce vypadá, přišel geniální. Zároveň si myslím, že je odvážné ukázat, což je můj osobní pocit, že v redakcích se Miloši Zemanovi nefandí. 

KO: Spíše to byl film, který úplně neukazoval, jak redakce fungují, ale – a v tom je pro mě hodnotný – docela dobře vypovídal o tom, co jsou novináři České televize a Hospodářských novin ochotni o sobě prozradit. A nebylo toho moc. Kamery a jejich přítomnost vytváří efekt morčete: lidé se chovají jinak, když jsou pozorováni.  

RK: S tím se dá souhlasit. Jelikož jde o profesionály, tak moc dobře vědí, že by se pak mohly objevit nějaké provozní náležitosti s tímto filmem spojené. Je ale otázka, do jaké míry je tohle relevantní. Pokud prostředí znáte, víte, že novináři umějí svoje názory formulovat daleko brutálněji. Tohle určitě není standardní komunikace mezi kolegy v redakcích. 

KL: To jsme ale viděli především plánovací porady.

Mimořádná zpráva

RK: Myslím, že i na poradách jsou lidé mnohem osobnější, kamera zde sehrála velkou roli. Je tu ale ještě jedna rovina. Jde to vnímat také jako ukázku toho, že novináři odvádějí velmi nudnou a distingovanou práci, což si myslím, že není vůbec špatné, protože dnes se neustále hodnotí práce veřejných médií a také novin typu HN. To, že ta práce je vlastně všední, nudná a hledá co nejobjektivnější popis nějakých situací bez emocí, je v konečném důsledku pravda. Co můžu ještě dosvědčit, protože jsem toho byl opakovaně svědkem, tak i když porady vypadají vypjatě a lidé mají svoje různé názory, tak zejména ve veřejnoprávní televizi, a věřím tomu, že i v HN, nakonec jde o objektivní výsledek práce jednotlivých novinářů. Je trochu škoda, že nám tento film neukazuje příliš mnoho ze živého zákulisí obou institucí, takto podle mě totiž běžný redakční provoz nevypadá. 

KO: Bojarův film to ale nedělá horším. Musíme si uvědomit, že život novináře se stejně jako životy ostatních odehrává na jevišti nebo v zákulisí a přítomnost kamery jen extenduje jeviště i do zákulisí. Pozorujeme tedy to, co se podobá spíše projevu ve veřejném diskurzu, tomu, jak jsou novináři schopni s něčím vyjít ven, jak se chovají ve studiu, jak píšou. Vždyť na poradách jako nejostřejší slovo padlo „dědek“. Ze své zkušenosti s výzkumem v redakcích si myslím, že kadence sprostých slov by bez kamer byla v běžném provozu úplně jiná. U některých novinářů by to zase mohlo být naopak, bez kamery by projevovali třeba i opačný názor. Protože ČT i HN, ale i jakákoliv jiná média, jsou shluky lidí, kteří mají různé názory a nelze je redukovat na protizemanovské a prozemanovské. 

RK: Neplatí tu tedy teze, že novinář nedisponuje žádným názorem. Naopak je přirozené, že každý novinář nějaký názor má, nicméně ve výsledku, než něco napíše nebo nějakou zprávu odvysílá, tak se snaží svůj názor korigovat něčím objektivním, což v tomto filmu přítomné je.

Mimořádná zpráva

KL: Mám za sebou 25 let ve zpravodajství v různých médiích a přijde mi, že obzvláště na poradě ČT, kde byl právě šéfredaktor zpravodajství a která je pro film velmi důležitá, to nebylo nijak kašírované. Nepochybně se lidé kontrolovali, ale pro mě to žádný diametrální rozdíl nebyl. Třeba jako hodně silná mi přišla chvíle, kdy jsme viděli šéfa zpravodajství z HN upřímně plakat nad tím, že byl už vnitřně nastavený, že „dědek“ kandidovat nebude. Myslím, že já osobně s vědomím toho, že jsem natáčena, bych do takového projevu nešla. Kvůli tomu, že jsme jako veřejnoprávní médium pod velkým tlakem objektivity a stejně tak povinnost být objektivní mají i všechna další média včetně HN, mi opravdu tohle s kamerou za zády přišlo velmi odvážné.  

„To, že Miloš Zeman odmítl pozvat na tuto akci novináře, bylo vlastně pozváním na druhou. Zakázané ovoce totiž nejlépe chutná.“ 

RK: Je tu ještě další velmi zajímavý rozměr. Sledujeme, co se děje, když elity přestanou dodržovat jakýsi úzus věcí standardních pro demokratický provoz země, kam nepochybně patří i pozvání novinářů na ohlášení kandidatury současné hlavy státu v další prezidentské volbě. Vzniká tu nesmyslný prostor pro to, aby se velice inteligentní lidé, kteří navíc dělají dobře svoji práci, museli domlouvat, jestli takové prohlášení bude někdo točit tajně mobilem, nebo ne. 

KL: Ano. V tom je určitě film vypovídající. To, že prezident republiky pozve jediného redaktora veřejnoprávního média tak, že s ním náhodou mluví a v návalu nějaké emoce, jak jsem z toho pochopila, je naprosto bizarní. 

RK: To je záměrná strategie, nejsou to náhody. Je to stejné, jako když člověk, který bil obyčejné lidi pendrekem, Zdeněk Ondráček napíše, že někde v Hradci byl otrávený kebab. Nedělá to proto, že by byl idiot. Pohybuje se ve vrcholných strukturách tak dlouho, že je tím protřelý a ví, že přesně takto má komunikovat. Ze stejného důvodu to dělá prezident republiky, jeho okolí a tak dále. Novináři tomu celému slouží, celá tahle šaráda natáčení na mobil, kterou jsme viděli, je jen pouhé naskakování na tuhle strategii. Zároveň ale nevím, jestli mohou dělat něco jiného. O tom by bylo dobré natočit film. 

JK: To, že Miloš Zeman odmítl pozvat na akci novináře, bylo vlastně takovým pozváním na druhou. Zakázané ovoce totiž nejlépe chutná. I čekání na skončení hlavních zpravodajských relací bylo jen prostředkem k tomu, jak tuto mediální událost učinit ještě atraktivnější. Nebyla to ani tak mimořádná zpráva ve smyslu Breaking News nebo Holy Shit Story, jak se tomu často říká. Tohle byla připravená akce, o které se dopředu vědělo.

Mimořádná zpráva

RK: Byla to součást strategie, kterou razil celý následující rok. Trochu mi přijde podezřelé, že jsme ve filmu neviděli žádnou reflexi toho, zda si média sama uvědomí, že jsou součástí této komunikační strategie a že svými činy mohou dopomáhat k Zemanovu znovuzvolení. Bavilo by mě, kdybych viděl nějakou analýzu celé této situace. 

KL: Podle vás by tedy měli snad více hrát pro kameru a měli by analyzovat, jestli se tím, co píšou a vydávají, podílejí nebo nepodílejí na politické kampani Miloše Zemana? 

RK: Nevnímám dokument jako neživou věc, ve které se nic neděje. Když už všichni věděli, že jsou natáčeni a že jakoby hrají nějakou vlastní roli pro kameru, tak bych je chtěl vidět přemýšlet. To by mi stačilo. 

KO: V tomto bych se postavila na stranu novinářů. Členové redakcí zrovna u těchto dvou médií jsou přesně těmi největšími terči kritiky. Právě oni si musejí dávat největší pozor na to, co se ze zákulisí dostane do veřejného diskurzu. 

KL: Myslím si, že je to totální omyl v tom, jak média fungují. Nemyslím si, že by sdělení o kandidatuře nikoho nezajímalo, kdyby bylo ohlášeno prostřednictvím standardní tiskové konference. Zaprvé, ať už si o postavě Miloše Zemana myslíme, co chceme, tak to, zda bude nebo nebude znova kandidovat, zkrátka je důležitá a zajímavá zpráva. Zadruhé cíleně opomíjet důležité události, protože nás na ně nikdo nepozval a nechceme se účastnit nějaké komunikační strategie někoho jiného, je zcestné. Novináři jsou tu od toho, aby informovali o věcech, které se dějí. Podporuji a myslím si, že bylo správné rozhodnutí snažit se za každou cenu vyjádření prezidenta získat v co nejkratším čase a z vlastního zdroje. 

„Dnešní doba je tak složitá, že se domnívám, že je třeba více přemýšlet o tom, jakým způsobem o dění informují.“

RK: Jen bych se chtěl zeptat, v čem spočívá ta nesmírná výhoda mít nějakou zprávu o tři vteřiny dříve, než se objeví třeba na Twitteru? 

KL: Jedná se o prestiž, zpráva je zajímavá tím, že je nová a že ji máte z vlastního zdroje. Zrovna tady je asi důležitější ten vlastní zdroj. Představte si, že by tam Michal Keblůžek s tím telefonem nebyl a Česká televize by zběsile volala všem možným lidem, aby zjistila, jestli řekl ano, nebo ne, a pak celou tu zprávu takto ozdrojovala. To by při současném tlaku na veřejnoprávní média opravdu neobstálo a nikdo by si to ani nedovolil. Českou televizi si lidé platí, aby jim přinášela důležité informace. 

RK: Chápu, že je běžné, aby novináři o takových věcech informovali, ale dnešní doba je tak složitá, že se domnívám, že je třeba více přemýšlet o tom, jakým způsobem o dění informují. V té době jsem spolupracoval s Michalem Horáčkem na jeho kampani pro prezidentské volby a za sebe říkám, že tím, že jsme zprávu také měli z první ruky a udělali jsme z ní několik twitterových a facebookových postů, jsme to sdělení ještě více akcelerovali a tím jsme se na jeho kampani podíleli. Ale v ten moment jsme ještě nechápali, že jednáme špatně.

Mimořádná zpráva

KL: Takže byste si představoval, že by o tom Česká televize informovala třeba až druhý den a citovala by jiný zdroj? 

RK: Možná. Je to teoretická diskuze a zatím na ni nemám jasný názor. Nevím, jestli bych já sám z pozice šéfredaktora nebo někoho, kdo o takových věcech rozhoduje, posílal redaktora na Hrad, aby něco nahrál mobilním telefonem. Myslím si ale, že je součástí běžné práce každého novináře, aby nastavené komunikační strategie zohledňoval a přemýšlel o nich, to už se ale dostáváme na úplně jiné pole. 

KO: Jedná se o způsob komunikace nastavený prezidentem republiky a myslím si, že nelze odmítnout pozvání k nekorektnímu způsobu nahrávání na mobil a další komunikace. Kdyby nevyužili možnosti o jeho kandidatuře informovat, byli by za to velmi kritizováni. 

RK: Je to vymyšlené velmi chytře. Nic takového ale tenhle film neřeší. Vidíme jen zmenšený obraz. Dost možná by se lidé chovali jinak bez kamer, kladli by si podobné otázky, odmítli by pobíhat po Pražském hradě a natáčet mobilem. To se ale takto od stolu nedovíme. 

KL: To by přece nemohl žádný dokument vzniknout, když to berete takto fatálně. Jak to tedy dělat jinak? 

RK: Jak podat zprávu o médiích? 

KL: Využitím skryté kamery? 

RK: Nebo natáčet tak dlouho, že na to protagonisté zapomenou. V tom je trochu úskalí zvoleného konceptu. Jeden den se uhlídáte, víte, co jste kdy řekl, ale na prostoru pár týdnů nebo i tří měsíců už je to nemožné, to už nevíte, kdy jste se jak zachoval.

Mimořádná zpráva

KO: A bylo by to k něčemu dobré? Dá se předpokládat, že by při takovém natáčení vznikaly momenty, které by byly interpretovatelné jako negativní, nebo snad i nenávistný postoj k Miloši Zemanovi. Ve veřejném prostoru natolik chybí schopnost považovat kritiku i za konstruktivní. Jakákoliv kritika je automaticky vnímána jako destruktivní, příkladem nemusí být jenom kritizování veřejnoprávních médií, ale třeba i Evropské unie. Nejsme schopni kritiku vnímat jako něco, co se může odehrávat s úctou. Myslím, že by takové zpracování pak ještě více posílilo vlnu právě destruktivní kritiky. 

RK: Typu Aeronetu a dalších. Přesto je práce médií i těch veřejnoprávních tak strašně důležité téma, že bych si přál nějakou důslednější a komplexnější zprávu. Koncept jednoho dne, byť stylově správně provedený a vyargumentovaný, nedává příležitost k analýze celého prostoru, vztahu mezi prezidentem a veřejnoprávními médii. 

KO: Je to nezobecnitelné. Mimořádná zpráva je film o jedné mediální události, jedné osobnosti, jednom dni a dvou redakcích. Je to omezený výřez, dvě případové studie. Ano, možná by větší výpovědní hodnotu o realitě, pokud něco takového vůbec je aspirací dokumentaristů, měl film natočený za delší dobu, který by třeba pokrýval i momenty, kdy se v redakcích dozvědí, že taková událost je plánovaná, a začnou přemýšlet, jak ji zpracují, jak tam ten mobil dostanou.  

KL: Nemyslím si, že by nám chyběla nějaká zásadní informace. Neviděli jsme sice začátek toho všeho, ale moje zkušenost je, že to opravdu není taková divočina, jak si možná představujete, i když se jedná o tak výraznou postavu, jako je Miloš Zeman. Už ho v redakcích známe dlouho.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

2.19Univerzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková
1.16Život v mravním vzduchoprázdnuDiskuze nad novým dokumentem Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásouJitka Lanšperková
6.15Mnohovrstevnatý osobní příběhDiskuze ke snímku Tomáše Kratochvíla Češi proti ČechůmJitka Lanšperková
4.15Pláč pro Steva JobseDiskuze nad dokumentárním filmem oscarového režiséra Alexe Gibneyho Steve Jobs: Jak změnit světJitka Lanšperková

starší články

2.18DOK.REVUE
25. 06. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková