Od nomádství k česko-rakouské příbuznosti

Pro neznámou režisérku

Bye Bye Shanghai (Jana Bokova, 2008)

Redakce festivalového deníku v Jihlavě mě vyzvala, abych – jako nastávající pětašedesátník a filmový, literární a hobby psavec s občasnými přesahy k výtvarnému umění – napsal něco o svých zkušenostech s třicetiletou emigrací a jako impuls si vzal film Jany Bokové Bye bye Shanghai, v němž si režisérka melancholicko-nostalgicky povídá s lidmi, kteří z Čech utekli nebo byli vyhnáni. Film se mi svou reflexivní atmosférou líbil, ale názory zpovídaných lidí patřících k mé generaci mě naopak vyděsily, protože měli zcela jiný postoj ke světu než já: byli veskrze unavení, vyjadřovali se pejorativně jak k Francii, tak i k současnému Česku. Působili na mě tak, jako by se pohybovali nikoli v současné realitě, ale ve vlastní idealizované minulosti, o níž jim přesto bylo nějak jasné, že se už nikdy nevrátí.

Dnes ráno jsem si naskicoval telegraficky něco jako reflexi nomáda, který kulturně žije mezi Německem a Čechami a snaží se objevovat na takovém nezakotveném postoji to pozitivní – v rámci možností si bere z Čech třeba smysl pro humor a zbytky neglobalizované vřelosti a na Němcích si cení jejich naprostou spolehlivost a solidnost. Chtěl jsem psát o sobě jako o člověku, který neustále přeskakuje mezi kulturou, hutnickým výzkumem a cestováním v neglobalizovaném třetím světě, kde lidé – jako my v Evropě před sto padesáti lety – žijí ze dne na den a bez perspektivy zítřka tak intenzivně, že dovedou prožívat jak pocity obrovského štestí, tak obrovského smutku, emoce, které z nás procesy industrializace a kapitálu dávno vymýtily. Jsem mezi nimi – v jihovýchodní Asii, v Karibiku a v Jižní Americe – každou zimu a jen zájem o kulturu mne odrazuje od toho, abych tam požádal o azyl. Pak jsem se ale myšlenky na takový text vzdal, protože se mi při dnešní snídani nabídlo téma, které zastínilo můj sebestředný „lehrmeisterovský“ egoismus.

V půl osmé jsem vlezl do „breakfast roomu“ a vydal ze sebe obligátní „Morning“, abych poté viděl, že jediná osoba v místnosti čte české noviny, a česky se omluvil. Ukázalo se, že šlo o mladou rakouskou filmařku-dokumentaristku, která už osm let žije v Berlíně, ne proto, že Berlín je „chudý, ale sexy“, jak před několika lety prohlásil tamější všeobecně oblíbený starosta, ale proto, že se v Berlíně (východním) dá levně bydlet, že tam v současné době žije spousta mladých lidí z celého světa a že se tam, jak známo, dají sehnat peníze na to, co dnešní evropští mladí považují za autentickou kulturu. Z našeho small talku se velmi rychle vyvinul rozhovor o česko-rakouských animozitách vůči tomu, co Rakušané nazývají „Piefkes“ a Češi „germánství“, a o mnoha podvědomých a podprahových vazbách mezi Rakouskem a Českem, které jsou tak automatické, že o nich oba národy vlastně vědí jen málo.

Měl jsem před svou partnerkou v hovoru náskok v tom, že jsem v roce 1979 pracoval půl roku v Rakousku, předtím, než jsem přesídlil do hutního výzkumu jedné ocelářské firmy v Porúří. Po příchodu do Německa jsem před třiceti lety prodělal podobný kulturní šok jako ona, když se před osmi lety přestěhovala z Vídně do Berlína.

„Ještě dnes si v berlínských dopravních prostředcích připadám jako praštěná, že se lidem musím neustále omlouvat, když chci vystupovat,“ řekla mi. „Pořád jim říkám promiňte, chtěla bych vystoupit, a pak jim ještě povím Dankschön a oni na to vůbec nereagují.“ Odpověděl jsem na to, že v Německu to tak chodí – lidi se buď protlačí ven beze slova, nebo ti nejslušnější z nich řeknou „Můžu?“ nebo „Vystupuju.“ Prostě Prušáci, jejichž prarodiče nevyrostli na dvorní kultuře rakousko-uherské monarchie s její etiketou… „Přece víte, že severní Němec vám poděkuje jen tehdy, když mu zachráníte život.“ „Jestli vůbec,“ opáčila skepticky má nová známá.

Dál jsme se shodli na tom, že severní Němci nemají žádnou kulturu small talku. Že když ženě v Berlíně nebo v Porúří uděláte v práci zcela běžný kompliment, že je hezky oblečená nebo má dobrou náladu nebo že udělala dobrou práci, pak se její obličej neproteplí, ale ztvrdne. Buď si totiž (v případě komplimentu) myslí, že na ni eroticky najíždíte, nebo (v případě poznámky o dobře odvedené práci) považuje váš komentář za zbytečný, protože je pro ni samozřejmé, že když ji platí, musí dělat dobrou práci.

„S vtipkováním je na sever od Mohanu vůbec problém,“ podotkla ta sympatická mladá dáma. Tamější protestanti prý humor pěstují jen v době karnevalu a ještě ke všemu to spočívá v tom, že se alkoholem více či méně podroušení karnevalisté chytnou za lokty, pohybují se v rytmu hudby a před vtipem jim tuš hudby dá signál, kdy se mají začít kolektivně smát. Pokud jde o jídlo, je v severním Německu jen přísunem kalorií, který má zaručit to, aby dobře vykrmený strávník zvládl pracovní směnu. (Kulinární situace se nicméně pod mocným vlivem přistěhovalců v posledních letech lepší, stejně tak jako nápaditost německé kuchyně.)

Přizvukoval jsem s tím, že česko-rakouská záliba ve vaření se v Německu najde maximálně na jihu, v Bádensku-Württembersku nebo v Bavorsku, kde těžkotonážní kuchyně postavená na třech variantách vepřo-knedlo-zela připomíná českou gastronomii i obrovskou konzumací piva.

Po těchto několika příkladech jsme si s rakouskou Berlíňačkou uvědomili, jakou roli v podvědomé česko-rakouské mentální sounáležitosti hraje stará monarchie, onen pro starou i mladou generaci fascinující mnohonárodní prostor, který zrodil Franze Kafku, Roberta Musila i Arthura Schnitzlera se Sigmundem Freudem, prostor, v němž vládne ironický vztah ke skutečnosti, v evropském měřítku nadstandardní zdvořilost a záliba v jídle a rovněž práce chápaná jako nutné zlo, které slouží k zajištění obživy a ne smyslu života. Prostor, který v nás i sto let po pádu monarchie vězí tak hluboko, že si to ani neuvědomujeme.

Chtěli jsme si ještě povídat o tom, jak v Berlíně dvacet let po pádu zdi velmi přesně registrujete mentální rozdíl mezi „Ossies“ a „Wessies“, že město je překvapivým způsobem rozděleno neviditelnou hranicí na dva světy, z nichž ten východní je mnohem více emocionální, komunikativní a méně egoistický a má více smyslu pro humor. Nemohli jsme si už povídat víc o Berlínu jako celku, který je dnes fascinujícím „tavicím tyglíkem“. O městě, kde na umělecké scéně vedle sebe i spolu žijí desítky, možná stovky kultur z celého světa. Ale režisérka už musela na vlak – ne do Vídně, ale do Berlína.

A já jsem na cestě k počítači, na který klepám, myslel na to, jak by bylo fajn, kdyby se Praha – za dvacet nebo třicet let – mohla alespoň zpola stát takovým kulturní flastrem, jakým je dnes Berlín.


Autor publikuje texty o filmu a výtvarném umění. Od konce sedmdesátých let žije v Německu.




6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková