Odpoutané obrazy

Recenze nové knihy Kateřiny Svatoňové věnované české virtualitě

Ilustrace Kateřiny Svatoňové

Svou knihu Odpoutané obrazy začíná Kateřina Svatoňová obrazem „bouře obrazů“, který si půjčuje od jednoho z nejvýznamnějších představitelů teorie vizuální kultury, W. J. T. Mitchella. Obrazy se podle této metafory stávají součástí skutečnosti, zaplňují běžné životní prostředí. Izolace mezi nimi a skutečností se ztrácí, mění svůj status – přestávají být „průrvou neskutečna“[1]. Stejně tak se s jejich přítomností proměňuje i sama skutečnost či – s použitím termínu, který preferuje autorka knihy – sám prostor. Mění se také způsob vnímání obrazů, včetně vnímání teoretického. Odpoutané obrazy se totiž vymaňují i ze světa zavedených konceptuálních párů: tyto obrazy jsou i nejsou, existují uvnitř i vně, vznikly a zároveň se neustále stávají.

Proces odpoutávání obrazů zkoumá autorka na dvou frontách: rámu a dalších svazujících elementů se obrazy mohou zbavovat doslova; mohou se jich však zbavovat také v nás samých, v tom, jak k obrazům přistupujeme.

V prvním ohledu, tedy v doslovném vysmeknutí se z rámu, plochy, centra pohledu spočívá dnes tolik diskutovaná virtualizace prostoru. Nová média sytí náš vizuální prostor obrazy doslova odpoutanými. Od samého počátku však Svatoňová nastoluje zřetelně skeptický tón k tomu, že toto odpoutávání je něčím radikálně novým, revolučním, objevivším se až v naší „post“ éře. Nabízí dva argumenty. Společně s autory, jako jsou například Jay David Bolter nebo Tim Murray, upozorňuje na to, že tendence k opuštění rámu vykazují obrazy odjakživa či alespoň mnohem dříve, než je obvykle uvažováno. Podrobně se pak věnuje několika raně moderním technikám, které odpoutání obrazů umožnily: především panoramatu a stereoskopu.

Za druhé autorka argumentuje, že rám jako takový není pro recepci obrazu tím nejdůležitějším: i zarámovaný obraz lze ve vnímání odpoutat, stejně jako lze pohledem spoutat obraz zdánlivě odpoutaný. Co umožňuje jejich odpoutání je především změna subjektivity.

Kniha Odpoutané obrazy je pevně zasazená do myšlenkového kontextu teoretiků vizuální kultury; v důrazu na mentální formu odpoutávání obrazů se mi však Svatoňová jeví jako originální myslitelka. I na této „mentální“ frontě navazuje na mnohé teoretiky a teoretičky – zvláště na terminologii zavedenou Jonathanem Crarym pro uchopení různých „forem mysli“ a konceptuální vymezení různých forem vědomí Jeana Gebsera –, avšak způsob, jakým jejich ideje rozvíjí v kontextu teorie vizuální kultury, prozrazuje více než jen pozornou čtenářku současné teorie, schopnou reprodukovat a proplést síť kolujících myšlenek.

Ještě podstatnější přínos knihy Odpoutané obrazy však naznačuje její podtitul: Archeologie českého virtuálního prostoru. Je to právě schopnost autorky testovat v prostoru české vizuální kultury pojmy, které vznikaly v jiných kulturních kontextech, jež činí její knihu čtivou a objevnou.

Od samého počátku autorka spojuje jednotlivé segmenty teorie vizuální kultury s českým prostředím. Podrobně se věnuje například Maroldovu panoramatu nebo Křižíkově fontáně. Sleduje dobové popisy atraktivity těchto spektáklů a vsazuje je do širokých rámů nebo, řečeno s Deleuzem, kterého místy cituje, plánů či plošin – umění, vědy a filozofie –, jež se různě posouvají a překrývají a s jejichž posuny tyto spektákly souvisejí. Proměny subjektivity stejně jako proměny konceptualizace prostoru – rané formulace jeho více než trojdimenzionality – autorka spojuje s říší fantazmat a literárních fantazií. Po vzoru teoretiků a historiků vizuální kultury stopuje způsoby, jakým se vytvářely prostory pro odpoutání obrazů v době před vznikem a rozšířením filmu, k již zmíněným atrakcím a spektáklům. Se stejným zájmem se ovšem věnuje také literatuře – Jakubu Arbesovi, Janu Weissovi, Janu Nerudovi a mnoha dalším –, zkoumá rafinované způsoby, jakými tito odpoutávají své obrazy ještě předtím, než se odhmotnění obrazu podařilo v oblasti, kterou lze označit za vizuální v přísném slova smyslu.

Klíčové místo ve „vizualizaci“ odpoutaných obrazů pak přikládá Františku Kupkovi, jehož některé obrazy považuje za v podstatě esenci odpoutání, završení určité tendence. Tyto obrazy jsou, cituje Jaroslava Anděla, nelineární (čili neposlouchající zákony centrální perspektivy a kauzality), chaotické (čili fragmentární a diskontinuální) a komplexní (čili integrální, zcelující více dimenzí, propojující subjektivní a objektivní prostor). Zajímavá je Kupkova kritika kinematografu a fotoaparátu: vyčítal jim, slovy autorky, „studený a mechanický způsob, jímž přiřazují času prostor, respektive plochu“ (s. 170). Kupkovo dílo přitom mělo divákům umožnit „pustit si“ jiný film – „imaginární, 'subjektivní' film, poskládaný z jednotlivých vizuálních reprezentací percepce“ (tamtéž). Svatoňová nazývá Kupkovo dílo montáží: „skládá [se] z jednotlivých částeček, z vrstev/stínů 'na sobě',” jeho divák „pohlíží mezi vrstvy obrazu, mezi jednotlivé plány, které se vrství 'rovina za rovinou'” (s. 176).

Ilustrace Kateřiny Svatoňové

Důraz na fragment, na detail a technika montáže, kterou proslavil zejména Sergej Ejzenštejn, jsou rovněž podle Svatoňové symptomatické pro odpoutávání obrazů v kontextu pozdně moderní / postmoderní mysli. Autorka se však v této knize filmu nijak významně nevěnuje. Hlavním příkladem posunu k postmodernímu je pro ni archiv a dílo Josefa Svobody, jenž propojuje „libovolné obrazy do hypertextové struktury blízké labyrintu“ (s. 193), a Radúze Činčery. Oba, jak je dobře známo, filmové médium ve svých multimediálních projektech využívali, avšak ve formě, kterou Svoboda nazýval „afilm“. Jedná se o záměrné rozrušení původního času filmového díla – ať už s pomocí různých zásahů do způsobu prezentace filmového díla nebo s pomocí médií jiných, která promítaný film převrstvují či přepisují a jež filmu vtiskávají odlišný rytmus. Svatoňová vztahuje „afilm“ také ke slavnému Činčerově Kinoautomatu, v němž je rovněž „kontinuita filmového představení přerušována a zastavována prostorově časovými detaily“ (s. 221).

Podrobné exkurzy do děl různých českých umělců či vynálezců jsou zajímavé samy o sobě, ale jejich hlavní role je spíše ilustrační. Je přitom třeba zdůraznit, že jejich místo v teoretickém argumentačním postupu celé knihy je vždy jasně určené. Knihu Kateřiny Svatoňové lze považovat za originální příspěvek k teorii vizuální kultury; lze ji ovšem číst i bez toho, aby byl čtenář s daným žánrem obeznámen. Nemá sice charakter „úvodu do...“, ale autorka pracuje jasně a srozumitelně s pojmy, které přebírá, jednotlivé kroky argumentace předznamenává a dostatečně často je shrnuje. Knize tak snadno odpustíme počáteční dojem místy nadbytečně vrstveného psaní. Právě pro hustou aluzivnost a vysokou komplexitu předvedených úvah, jíž jsem se, ve spoutaném prostoru knižní recenze, nemohla ani zhruba přiblížit, je jasnost autorčina myšlení a výrazu skutečným úspěchem.


[1]    Takto obrazy ve svém eseji „Meditace o rámu“ popisuje Ortega y Gasset, který také – v ostrém rozporu se způsobem, jakým o obrazech přemýšlí autorka Odpoutaných obrazů – deklamuje, že: „domovem obrazů jsou jejich rámy. Spojení mezi rámem a obrazem není nahodilé. Jeden potřebuje druhý“. Ortega y Gasset, José: Meditations on the Frame, Perspecta 26, 1990, 187.


Kateřina Svatoňová: Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru. Academia, Praha 2013, 344 s.



tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.0Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
2.19Jak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea Slováková
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron
2.18O vytváření PřetvářeníPřetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945Sara Blair, Joseph Entin, Franny Nudelman
1.18Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupyAustralský profesor z melbournské univerzity Adrian Miles představuje zcela novou antologii zaměřenou na podobu dokumentární tvorby v éře digitálních a online médií.Adrian Miles

starší články

2.14DOK.REVUE
30. 06. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKaždý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila BoháčkováNový filmVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin PávTémaZachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila BoháčkováSportRůzné podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila BoháčkováBáseňVzkříšení pana PuiuKhavn De La CruzRozhovorChceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan BernardÚvodníkZa hranami a hranicemiTématem tohoto čísla dok.revue se shodou okolností staly hranice nejrůznějšího druhu a jejich zkoumání, posouvání či rušení, ať už jde o hranice normality, českosti, dokumentu či toho, do jaké míry jsou lidé ochotni připustit do svého života prvek nebezpečí a neočekávatelnosti.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

další odkazy:

Autorské představení knihy ve třech minutách