Olga Sommerová v historické pasti

Ztvárnění procesu s Miladou Horákovou ve filmu Do samoty v tanci.

Do samoty v tanci (Olga Sommerová, 2008)

Úvodní titulek diváka zpravuje o tom, že sleduje “dokumentární film Olgy Sommerové o procesu s Miladou Horákovou na motivy opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude...”. Film o procesu na motivy opery? Dává to vůbec smysl?

Opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude..., která měla premiéru loni v dubnu v Divadle Kolovrat, se Soňou Červenou v hlavní roli, zobrazuje proces s Miladou Horákovou pomocí autentických dobových textů – výslechových protokolů, zpráv StB, rozsudku, dopisů Horákové na rozloučenou, básní Pavla Kohouta apod. Opera přirozeně není inscenací politického monstrprocesu, ale jeho uměleckým ztvárněním, které má místy až groteskní charakter.

Film Olgy Sommerové nevybočuje z žánru „film o filmu, divadelní hře, výstavě...“. Jde o dokumentární záznam vzniku opery, v němž je reportáž ze zkoušek prostříhána s rozhovory s tvůrci, kteří vysvětlují, jak nápad vznikl a co mysleli tím kterým inscenačním prvkem (např. proč jedna postava zpívá falzetem či proč role prokurátorů hrají děti). Žánru „historický dokument“ se autorka snaží přiblížit trojím způsobem. Za prvé nechá tvůrce opery mluvit o procesu a jeho historických souvislostech, za druhé prostříhává stylizované operní scény s jejich reálnými předobrazy, tak jak byly zachyceny v dobovém dokumentárním filmu, a za třetí film doplňuje rozhovorem s poslední žijící aktérkou procesu, prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, a záznamem z jejího vlastního procesu z roku 2008.

Všechny tři metody Olgy Sommerové, jak učinit ze svého filmu o opeře společenský dokument o historickém tématu, však selhávají. Přestože je zajímavé dozvědět se, jak vnímají historickou skutečnost, která se stala základem opery, její autoři, Březina i Nekvasil jsou přirozeně historickými laiky a podle toho vypadají i jejich komentáře. Například Jiří Nekvasil v dokumentu říká, že odpůrci komunistů počítali s podporou Západu, protože netušili, že „svět je na několik desetiletí rozdělen dohodou na Jaltě a dále a že vlastně jsme byli dáni napospas sovětskému impériu“. To je ovšem úplná hloupost, na Jaltě se o Československu mluvilo jen v souvislosti s plánovaným postupem vojsk. O tom, že jsme se stali součástí sovětského impéria, jsme rozhodli sami v letech 1945–1948. Ve filmu dále dvakrát zazní, že dokumenty, které autoři opery používali jako podklady, byly odtajněny teprve nedávno, o čemž mají svědčit příslušná razítka. Ve skutečnosti byly však přístupné již dříve, zmíněná razítka jsou pouze byrokratickým důsledkem na konci 90. let přijatého zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Srovnání scén opery se scénami reálného procesu nepřináší z historického hlediska nic nového. Pokud autorka dále pracuje s převzatým materiálem, jde o banální klišé: záběry „vítězného února“ s pochodujícími Lidovými milicemi, demonstraci žen za mír nebo pohledy na Stalinův pomník na Letné – z hlediska procesu poněkud anachronickými (jeho stavba začala až v roce 1952). Sommerová se také vůbec nepokouší proces s Horákovou ukotvit v historickém kontextu, a dokonce i datum, kdy se konal, se divák dozví až v druhé části filmu z řeči soudce, který čte rozsudek nad Ludmilou Brožovou-Polednovou.

Rozhovoru s Ludmilou Brožovou-Polednovou ve filmu předchází scéna, v níž Jiří Nekvasil říká, že Horáková a další obžalovaní byli právníci a že je vlastně soudili jejich bývalí kolegové a spolužáci z 20. a 30. let, kteří „vyrostli v jiném (myšleno nekomunistickém – pozn. PZ) právnickém kodexu a museli vědět, že lžou“. Vinou střihu má divák dojem, že do této kategorie patří i Ludmila Brožová-Polednová, která však ve skutečnosti byla písařkou, jejíž právní „vzdělání“ sestávalo z desetiměsíčního ideologického školení. Scény s Ludmilou Brožovou-Polednovou působí ve filmu jako samoúčelný ornament. Navíc jí Olga Sommerová klade sugestivní a zavádějící otázky, například když se jí v souvislosti s jejím procesem ptá, zda neví, že „zločiny proti lidskosti“ jsou nepromlčitelné. Brožová-Polednová však byla obžalována z vraždy, nikoli ze zločinu proti lidskosti.

Sečteno a podtrženo: Jako historický dokument film Olgy Sommerové neobstojí. Až bude chtít autorka točit nějaký další, měla by v prvé řadě pozvat ke spolupráci odborníky.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

2.9DOK.REVUE
13. 04. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková