Olga Sommerová v historické pasti

Ztvárnění procesu s Miladou Horákovou ve filmu Do samoty v tanci.

Do samoty v tanci (Olga Sommerová, 2008)

Úvodní titulek diváka zpravuje o tom, že sleduje “dokumentární film Olgy Sommerové o procesu s Miladou Horákovou na motivy opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude...”. Film o procesu na motivy opery? Dává to vůbec smysl?

Opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude..., která měla premiéru loni v dubnu v Divadle Kolovrat, se Soňou Červenou v hlavní roli, zobrazuje proces s Miladou Horákovou pomocí autentických dobových textů – výslechových protokolů, zpráv StB, rozsudku, dopisů Horákové na rozloučenou, básní Pavla Kohouta apod. Opera přirozeně není inscenací politického monstrprocesu, ale jeho uměleckým ztvárněním, které má místy až groteskní charakter.

Film Olgy Sommerové nevybočuje z žánru „film o filmu, divadelní hře, výstavě...“. Jde o dokumentární záznam vzniku opery, v němž je reportáž ze zkoušek prostříhána s rozhovory s tvůrci, kteří vysvětlují, jak nápad vznikl a co mysleli tím kterým inscenačním prvkem (např. proč jedna postava zpívá falzetem či proč role prokurátorů hrají děti). Žánru „historický dokument“ se autorka snaží přiblížit trojím způsobem. Za prvé nechá tvůrce opery mluvit o procesu a jeho historických souvislostech, za druhé prostříhává stylizované operní scény s jejich reálnými předobrazy, tak jak byly zachyceny v dobovém dokumentárním filmu, a za třetí film doplňuje rozhovorem s poslední žijící aktérkou procesu, prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, a záznamem z jejího vlastního procesu z roku 2008.

Všechny tři metody Olgy Sommerové, jak učinit ze svého filmu o opeře společenský dokument o historickém tématu, však selhávají. Přestože je zajímavé dozvědět se, jak vnímají historickou skutečnost, která se stala základem opery, její autoři, Březina i Nekvasil jsou přirozeně historickými laiky a podle toho vypadají i jejich komentáře. Například Jiří Nekvasil v dokumentu říká, že odpůrci komunistů počítali s podporou Západu, protože netušili, že „svět je na několik desetiletí rozdělen dohodou na Jaltě a dále a že vlastně jsme byli dáni napospas sovětskému impériu“. To je ovšem úplná hloupost, na Jaltě se o Československu mluvilo jen v souvislosti s plánovaným postupem vojsk. O tom, že jsme se stali součástí sovětského impéria, jsme rozhodli sami v letech 1945–1948. Ve filmu dále dvakrát zazní, že dokumenty, které autoři opery používali jako podklady, byly odtajněny teprve nedávno, o čemž mají svědčit příslušná razítka. Ve skutečnosti byly však přístupné již dříve, zmíněná razítka jsou pouze byrokratickým důsledkem na konci 90. let přijatého zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Srovnání scén opery se scénami reálného procesu nepřináší z historického hlediska nic nového. Pokud autorka dále pracuje s převzatým materiálem, jde o banální klišé: záběry „vítězného února“ s pochodujícími Lidovými milicemi, demonstraci žen za mír nebo pohledy na Stalinův pomník na Letné – z hlediska procesu poněkud anachronickými (jeho stavba začala až v roce 1952). Sommerová se také vůbec nepokouší proces s Horákovou ukotvit v historickém kontextu, a dokonce i datum, kdy se konal, se divák dozví až v druhé části filmu z řeči soudce, který čte rozsudek nad Ludmilou Brožovou-Polednovou.

Rozhovoru s Ludmilou Brožovou-Polednovou ve filmu předchází scéna, v níž Jiří Nekvasil říká, že Horáková a další obžalovaní byli právníci a že je vlastně soudili jejich bývalí kolegové a spolužáci z 20. a 30. let, kteří „vyrostli v jiném (myšleno nekomunistickém – pozn. PZ) právnickém kodexu a museli vědět, že lžou“. Vinou střihu má divák dojem, že do této kategorie patří i Ludmila Brožová-Polednová, která však ve skutečnosti byla písařkou, jejíž právní „vzdělání“ sestávalo z desetiměsíčního ideologického školení. Scény s Ludmilou Brožovou-Polednovou působí ve filmu jako samoúčelný ornament. Navíc jí Olga Sommerová klade sugestivní a zavádějící otázky, například když se jí v souvislosti s jejím procesem ptá, zda neví, že „zločiny proti lidskosti“ jsou nepromlčitelné. Brožová-Polednová však byla obžalována z vraždy, nikoli ze zločinu proti lidskosti.

Sečteno a podtrženo: Jako historický dokument film Olgy Sommerové neobstojí. Až bude chtít autorka točit nějaký další, měla by v prvé řadě pozvat ke spolupráci odborníky.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

2.9DOK.REVUE
13. 04. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKaždý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila BoháčkováNový filmVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin PávTémaZachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila BoháčkováSportRůzné podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila BoháčkováBáseňVzkříšení pana PuiuKhavn De La CruzRozhovorChceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan BernardÚvodníkZa hranami a hranicemiTématem tohoto čísla dok.revue se shodou okolností staly hranice nejrůznějšího druhu a jejich zkoumání, posouvání či rušení, ať už jde o hranice normality, českosti, dokumentu či toho, do jaké míry jsou lidé ochotni připustit do svého života prvek nebezpečí a neočekávatelnosti.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava