Opři žebřík o nebe

Režisérka popisuje průběh natáčení svého nového dokumentu

Opři žebřík o nebe

V roce 2008 jsem se dočetla v Mladé frontě o charizmatickém faráři z malé vesnice Žakovce pod Tatrami. Zastavila jsem se tam v létě toho roku, když jsem se toulala s rodinou po Slovensku. Zprvu bylo těžké se k němu dostat. Na faře se mě ptali, jestli jsem ohlášená, jestli o mně ví. Nakonec se mi podařilo umluvit pětiminutové setkání, které se protáhlo na hodinu. Zeptala jsem se, jestli se mohu příště vrátit s magnetofonem, že vždy, než se rozhodnu natáčet film, potřebuji poznat lidi a místo. Odpověděl mi, že nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou Božích.

Poprvé jsem zůstala přes čtrnáct dní a pak jsem se objevovala v Žakovcích po celý rok. Marián byl nejvíce s chlapy, chodila jsem s nimi na ranní a večerní mše, do lesa na dříví, na bouračky, do romských osad, na porady. Když si Marián našel čas, seděli jsme spolu do noci. Vyprávěl mi, jak Žakovce vznikaly, svůj život a příběhy lidí, kteří se v průběhu dvaceti let tady ocitli.

Opři žebřík o nebe

Po čase jsem si uvědomila, že se ve filmu o Mariánovi potřebuji dostat za hranice fary. Ukázat, jak lidé žijí, když opustí faru, jaký mají vztah k farářovi, k Žakovcím. Jak reagují, když se dostanou do maléru, zda jsou schopni se vrátit nebo jestli jsou natolik ješitní, že než by přiznali svou prohru před farářem a celou komunitou, raději v té mizérii zůstanou. Později se mi otevřela možnost sblížení se s ženskou komunitou, která žila 6 km od fary a každý den sem dojížděla na mše a za prací. Musela jsem si s lidmi vytvořit svůj vlastní prostor. Časem se začali svěřovat, některé příběhy byly dost drsné a kruté. Metoda uchopování obou stran mi umožnila pozorovat faráře Mariána z odstupu, z perspektivy lidí, kterým pomáhá či pomáhal. Vnímala jsem to jako cestu k vytváření mnohovrstevnatého portrétu.

Mariánova úloha zůstávala na povrchu téměř konstantní, o to víc vyzývala dostat se hlouběji, do intimnějších poloh. Naprosto nepředvídatelné oproti tomu byly osudy těch, kterým pomáhal. Natáčeli jsme například pětkrát návrat a odchod jednoho z alkoholiků. U každého člověka nastal během pětiletého natáčení nějaký posun. Jejich příběhy představují svým způsobem odpověď, jestli Mariánovo úsilí má či nemá smysl.

Opři žebřík o nebe

Často se stalo, že lidé, kteří na faru přišli, nepoznali z dálky, který z chlapů je farář. V ošuntělém kabátě ráno rozdělil práci a šel s ostatními makat. V poledne přerušil práci a všichni společně šli do kapličky modlit se růženec. Někdy v zablácených pohorkách, jindy v roztrhaném tričku. Někdy se dovedl pořádně naštvat a chlapy okolo sebe řádně seřvat. Choval se přirozeně, a přesto se pro tyto lidi dovedl naprosto obětovat. Říká se, že v dnešní době není jednoduché otevřít lidem prostor k vnímání církve v cosi pozitivního. V přiblížení k lidem a v uchopení normálnosti se pro nás stává papežem František, který by asi Mariánovi rozuměl více než někteří představitelé katolické církve na Slovensku. Stali jsme se pozorovateli situací, které musel Marián nějakým způsobem řešit. Řešil je po svém a myslím, že právě zde se pro nás posouvají hranice mezi člověkem a vírou.

V předešlém dokumentárním filmu z Arménie o dětech z města Gyumri, jimž dali jejich rodiče jména po zemřelých sourozencích a kteří se postupně stávají svými sourozenci, jsem v jednom momentě chtěla natáčení přerušit a film skončit, protože jsem už neměla sílu dál pokračovat. Film o Žakovcích a především o Mariánovi byl pro mě obrodou vnitřní radosti a smyslu bytí. Smyslu pokory. Smyslu oběti.


Jana Ševčíková

Jana Ševčíková

Jana Ševčíková (1953), nezávislá režisérka, scenáristka, producentka. Své dokumenty natáčí obvykle několik let: s prostředím a subjekty natáčení vždy nějaký čas žije. Proslavila se zejména svým dokumentem Starověrci (2001) o ruské náboženské menšině bezpopovců, která žije v rumunské vesnici u dunajské delty. Mezi její další dokumenty patří Jakub (1992), ve kterém se zaměřila na Rusíny žijící v rumunských horách, Gyumri (2008), který natáčela s rodiči dětí, jež zahynuly při zemětřesení v Arménii v roce 1988. Její práce byla mnohokrát oceněna a promítána na řadě významných festivalů po celém světě. Paradoxně je její dílo více známé ve světě než v Čechách.


Film Opři žebřík o nebe  bude uveden v soutěži dokumentárních filmů na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.