Plánovaná naděje

S Benjaminem Tučkem (nejen) o územním plánování a aktivním zapojení občanů

Plakát k filmu Plán

Film Plán otevírá prostor pro diskuzi jak uvnitř dokumentu samotného, tak prostřednictvím debat, které projekce provázejí. Vychází z osobní zkušenosti a vytváří podhoubí pro angažovaný přístup veřejnosti.

Jaké okolnosti vás přiměly natočit tento film?
Impulsem pro natáčení filmu se stala moje zkušenost z místa, kde v Praze žiju. Architektonicky cenná funkcionalistická továrna byla zastupitelstvem prodána soukromému investorovi. Bez veřejné diskuze, bez snahy najít nový, veřejně prospěšný smysl vysloužilé fabrice. Objekt byl ještě několikrát „přeprodán“, až se z něj stal průměrný developerský projekt, motivovaný snahou o největší zisk, bez ambice přispět k zlepšení poměrů v místě, kde stojí. Po této zkušenosti jsem začal natáčet film Plán. Zajímalo mě, kde a co se staví, kdo to platí. V jakých souvislostech uvažujeme, když mluvíme o veřejném prostoru. Jak daleko sahá naše představivost vývoje města, naše schopnost podílet se na jeho vývoji, jaké má kdo pravomoci a jakou odpovědnost. Kdo a jak město plánuje? Přes pražský magistrát a zrušený koncept Bémova nového územního plánu jsem se přirozeně posunul k úvaze o korupci a atrofované demokracii. Téma je složité a rozhodně nenabízí černobílé vidění světa. To mě zajímalo. Možnost formulovat zprávu o naší společnosti. Vždyť co jiného než mapa je k takovému popisu vhodnější?

Natáčení trvalo pět let, během kterých jste oslovil řadu lidí. S jakými reakcemi z jejich strany jste se setkával?
Dotazovaní přibývali dominovým efektem, jak postupovalo natáčení, a sílily tlaky ve společnosti, které vyvrcholily volbami v roce 2010 a „revolucí“ na pražském magistrátu. Touha po změně zavedených pravidel visela ve vzduchu, většina účinkujících nás odkazovala na další zainteresované, což přispělo k posílení dojmu města jako krystalu, jak v úvodu filmu říká Pavel Bém. Když tím krystalem pootočíte, tak město vidíte jinak, v nových souvislostech. Je to návod, jak film vnímat, klíč k jeho uchopení. Každé pootočení nabízí jiný výklad nebo upřesňuje a posunuje ten předchozí. Slovo plán je metaforou. Filmem se vlastně ptáme, zdali máme nějaký plán, který by byl odpovědí na mnohde panující chaos.

Forma číselných údajů spojená s efektivními záběry města evokuje současný „trend“ propagačních videí a videoklipů. Vkládal jste do tohoto formálního pojetí titulkového komentáře nějaký specifický význam?
Titulky filmu představují informační rovinu, jejich sběr a ověřování uváděných dat zabraly půl roku. Forma titulků šetří čas: kdyby měl někdo čísla vyslovovat, bylo by to nudné a mnohem delší. Titulky vytvářejí grafickou linii, pečlivě budovanou a akcentovanou i hudebně. Některé údaje jsou tak ohromující a mají takovou vypovídající sílu, že další komentář není třeba.

Diskuze a občanská angažovanost

Film byl uváděn nejen v klasické distribuci, ale také na různých místech Prahy, kde ho doprovázely odborné diskuze. Myslíte si, že film má sílu něco změnit? Vidíte ještě instituci kina jako vhodnou pro tento typ filmů, nebo si podobně jako váš film musí hledat publikum jinde?
Film nemá ambici měnit systém, ale nastavovat zrcadlo může účinně. Někteří ze zástupců jedné městské části, kteří ve filmu aktivně vystupují, dosáhli v komunálních volbách před čtrnácti dny rozhodného vítězství. Po volbách mi poděkovali, že film k jejich úspěchu prý trochu přispěl. Samozřejmě je rozhodující dostat film k divákům, vzbudit jejich pozornost. I proto jsme premiéru Plánu směřovali k datu komunálních voleb, kdy bylo téma filmu vždy bouřlivě diskutované. Kromě distribuce v kinech Aerofilms jsme pořádali mimořádné projekce Plánu doprovázené diskuzemi, kam jsme zvali nejen architekty, ale i zastupitele a občany městských částí, kde jsme natáčeli a promítali. A okamžitě jsme nabídli film ke streamování na www.aerovod.cz. Věřím, že uvedení filmu je dobré doprovodit odpovídajícím typem události. Cesta Plánu po Praze měla místy charakter hudebního turné. Vyprodané sály násobí energii a film na ní doletí k více lidem.

Reakce na váš film byly často motivované nesouhlasem s angažovaností vašeho filmu. Měl jste už někdy podobnou zkušenost, nebo jste se do "politiky" pustil poprvé? Jaké to pro filmaře je?
O motivaci nesouhlasem s angažovaností slyším od vás poprvé. Film o územním plánu, korupci a veřejném prostoru snad ani nemůže být neangažovaný?! Nežijeme v Moskvě třicátých let 20. století, kdy v představě Michaila Bulgakova přijde velký černý kocour a každému lháři utrhne hlavu. To film zatím neumí, i když někdy by to možná neškodilo. V předcházejícím dokumentu Tantra (2010) jsem se zabýval intimitou, film mimo jiné ukazoval lidskou nahotu. V tomto smyslu jsem tedy zkušenost měl – dotýkat se citlivých věcí, snažit se je zpřístupnit divákovi a nemanipulovat. V souvislosti s Plánem a zkušeností s politikou si dovolím paralelu s naším projektem internetového seriálu Kancelář Blaník. Tady zobrazujeme mnohdy podobné zákulisní praktiky formou hrané grotesky. Jde o druhou stranu stejné mince.

Jaké sdělení může váš film přinést mimopražským občanům?
Věřím, že Praha ve filmu může představovat model, se kterým se setkáváme v mnoha městech naší republiky, jen v různě modifikovaných podobách. Je to stavebnice, jejíž součástky si sami tvoříme námi volenými zastupiteli, systémem jejich kontroly a naší vlastní aktivitou, kterou se podílíme na veřejné správě. Dosud rozšířené povědomí o tom, že věnovat se veřejnému prostoru se nikomu nevyplatí, protože z toho takzvaně nic nekouká, snad pomalu mizí. Ve hře je něco víc než okamžitý zisk – nabízí se šance žít v prostředí, které máme rádi, známe ho a záleží nám na něm. Ostatně je nejvyšší čas – jiný prostor k životu nemáme, a když si ho nebudeme vážit a starat se o něj, brzo o něj přijdeme.

Co pro Vás znamená projekce vašeho dokumentu na MFDF Ji.hlava 2014?
Velkou Českou radost.


Benjamin Tuček (1972, Brno) v roce 2000 absolvoval obor scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Roku 2002 natočil svůj celovečerní surrealistický debut Děvčátko. Mezi jeho předešlé výrazné dokumentární počiny patří Komedie (2001) a Tantra (2010). Jako scenárista často spolupracuje s Markem Najbrtem nebo Robertem Geislerem.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f2.14DOK.REVUE
25. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková