Pod sluncem tma

Režisér Martin Mareček rozjímá o vzniku svého filmu Pod sluncem tma

Předvídatelná, ale stejně překvapivá je v Zambii černočerná tma. Věděl jsem, že přístup k elektřině tam má zhruba každý čtvrtý obyvatel, že osvětlené silnice tam asi nebudou, a přesto mě zaskočilo, když jsme za soumraku vyrazili od letiště a po chvíli nás pohltila neproniknutelná temnota. Projížděli jsme hlavním městem a v kuželech světel aut se vynořovaly obrysy desítek korzujících lidí. Ta zkušenost je intenzivní a velmi jednoduše zpřítomní životní podmínky.

Důležitý je i charakter tmy. Čím blíže rovníku, tím je délka dne a noci podobnější – půl dne světlo, půl dne tma, a tak to je po celý rok. Nestmívá se postupně, ale slunce zapadne velmi rychle zhruba v šest večer a v šest ráno se zas rychle objeví.

Dlouho jsem hledal název filmu. Zpočátku to byla Oprava světla, jazykové hrátky se svět(l)em mi ale připadaly prvoplánové. Světlo jako vůle a představa bylo zas moc přemoudřelé, Světlé vyhlídky zbytečně literární a ironické, Čekání na světlo suchopárné. Pak jsem si do úvodní titulkové sekvence napsal Světlonoši. Místní obyvatelé totiž Milana Smrže, odborníka na fotovoltaiku, vynálezce a chemika, a Tomáše Tožičku, rozvojového experta, který do Zambie jezdí už od roku 2004 a uskutečnil tam několik elektrifikačních projektů pomocí obnovitelných zdrojů, často označují za bytosti, které jim přinesly světlo, a jsou jim za to vděční. Světlonoš pochází z latinského Lucifer a v religionistickém významu je to postava, která nemá jednoznačnou roli – je sice zdrojem pokušení, ale záleží na každém člověku, jak s ním naloží. Tento titul byl docela přesný, ale zbytečně strhával pozornost na dvojici hrdinů, a já nechtěl stavět standardní portrét dvou rozvojových pracovníků, zkoumat jejich zázemí, motivace, názory. To vše jsem záměrně vynechal, oholil. Soustředil jsem se jenom na situace, do nichž se dostávají během své mise. Oba dva jako zástupci evropského myšlení, zkušeností, pocitů. Stavy míjení i prolínání různých světů, různých podob světla a tmy. Proto jsem se na úplném konci dostal k názvu, který je vlastně geografickým i ekonomickým východiskem, impulsem pomoci a ještě se podobá jednomu českému přísloví. Pod sluncem tma vymyslela moje sestra, když jsem jí popisoval první dojmy z výjezdu i natočeného materiálu. Třeba i fakt, že v domech navzdory slunnému dni skoro není vidět. Z pochopitelných důvodů, aby vedro neroztavilo vnitřky domovů, jsou na oknech husté závěsy – potřebné „zatmění“ slunce. V angličtině se film jmenuje Solar Eclipse.

Výsledný tvar je strukturován téměř jako hraný film a z odstupu. Od začátku to byla jasná volba. Chtěl jsem se vyhnout zbrklé analýze – během omezené doby pochopit věci, které rozhodně nejsou jenom záležitostí rozumu. Nepokoušel jsem se dělat film o Africe, cokoli vysvětlovat, soudit. Osahávat, nasávat, prožívat, ale nehodnotit a neznačkovat. Také jsem se hodlal osvěžit změnou stylu. Vyjmout se z obrazu a situací, nekomentovat. Podívat se na aktivitu někoho jiného tak, jako kdyby někdo pozoroval mě (nás) během práce třeba na projektu Auto*Mat.

Ano, dokážu si představit, že z filmu může mít někdo dojem takzvané politické nekorektnosti, ale to je vždy problém interpretačního klíče, a té takzvanosti. Myslím, že při fyzické práci není čas na bezpohlavní diplomacii a povrchní humanismus. Snímek je dávkovaný postupným průběhem dní a nocí, pokračováním oprav, poznáním, přijetím, únavou. Snažili jsme se hrát fair-play. Respektovali jsme vymezené území, jak od vesničanů, tak od Milana a Tomáše. Nechci podporovat stereotypy na žádné straně výkladového spektra. Ve filmu jsou situace bez filtrů a cenzury. Tak, jak je zaznamenali lidé ze středu Evropy. Jen další verze skutečnosti.


(Text vzešel z rozhovoru redakce Dok.revue s autorem.)